Renáta stojí se svou kolegyní Lucií za recepčním pultem hotelu Rudolfův Palác. Je 6 hodin, takže si střídají směnu. Prohrabují se spoustou papírů, a přitom se občas ohlíží jestli někdo zrovna nepřišel.
„V počítači by měli být všichni, ale ještě si to Luci radši zkontroluj.“
„Jasně.“ Odpovídá Lucie s úsměvem.
„Parkovací lístky jsou rozdané.“
„Dobrá.“
„A jedna z uklízeček má dnes večer volno.“
„Ok.“
Renáta se ve spěchu ještě prohrabuje v kabelce.
„Tak já letím, vypadám dobře?“
„Úžasně, určitě někomu zlomíš srdce!“ Volá Lucie na Renátu, která už mezitím vyběhla.
Renáta vychází sebevědomým krokem z hotelu, ve dveřích ale stačí pozdravit obsluhu.
Na zastávce u hotelu Rudolfův palác stojí Kryštof a Teodor. Kryštof pokuřuje cigaretu a vypadá nervózně.
„Už jsme to nedělali dlouho.“
„Dal jsi řidiči ty prachy?“
„500 Korun aby autobus přijel o deset minut později.“ Rekapituluje i pro sebe Kryštof.
Chvíli vedle sebe stojí a nic se neděje. Oba sledují protější roh ulice odkud má přijít každou chvíli Renáta.
„Oukej, kamaráde, takže si to projedeme ještě jednou.“ Těká očima kolem sebe zamyšleně Kryštof. „Já teď půjdu pro auto a budu dělat nervózního taxikáře. Za takových pět minut tady?“
„Jo, to by mohlo stačit.“ Sleduje hodiny Teodor.
„Tak ať to klapne!“
Teodor je na zastávce najednou sám a kouká, kdy přijde Renáta. Určitě by ji mohl pozvat třeba do kina nějak normálně, ale je velká pravděpodobnost, že by ho odpálkovala, potom by se už nepotkali a kdyby za ní dolejzal, mohlo by to vypadat divně. Proto se pracuje s těmihle osvědčenými metodami.
Renáta přichází. Má kozačky a hezkou sukni. Teodor se opírá o kolena a těžce vydechuje, jakoby právě na zastávku doběhl.
„Jestli jdeš na autobus, tak ten právě odjel.“
„Cože?“ Ptá se nedůvěřivě Renáta.
„Je to divné, doběhl jsem když už měl zavřené dveře a odjížděl, čurák.“
Renáta dělá, že ho ignoruje. Zbývá pár minut, měl by přijet tak jako každý večer když má odpolední.
Teodor mezitím volá taxi. Ten divný týpek už nevypadá, že by kecal, myslí si Renáta. Ale pořád stojí a nenechává na sobě nic znát.
Dobrých sedm minut se nic neděje, tak dlouho se normálně nečeká.
„Říkal si, že jsi ho nedoběhl? To je divné, že by odjel dřív?“
„Třeba spěchal domů za mámou.“ Šklebí se Teodor.
Přijíždí Taxi. Nové BMW s levným žlutým potiskem na dveřích vypadá divně, ale Kryštof je profesionál.
„Vy jste volal?“
„Jo!“ Souhlasí Teodor a běží spěšně k autu.
Předtím než za sebou bouchá dveřmi, jakoby si vzpomněl na poslední chvíli a ohlíží se za Renátou.
„Jedeme stejným směrem, tak se můžete taky svézt ať nečekáte.“
Renáta jakoby chvíli váhala, ale spěchá domů a když ji ujel autobus, říká si. Nastupuje tedy do falešného taxi a nechá se odvézt.
Celou cestu městem se ten nervózní taxikář chová divně. Je agresivní, vypráví o tom jak je to ve městě zasekané, silnice nejsou opravené, zákaznici se snaží z taxi utéct bez placení. Kryštof se snaží vymyslet ty nejotravnější historky, jaké ho napadají. Tváří se přitom důležitě a Teodor jenom kroutí otráveně hlavou.
„Hele kamaráde, já chci hlavně dojet na místo, ne se celou cestu vykecávat.“ Povídá mu najednou Teodor.
Taxikář mlčí, na krku mu nabíhá pulzující žíla. Renátě je tahle situace očividně nepříjemná, tak se kouká z okna na ubíhající krajinu. Je už večer, takže není skoro nic vidět.
Najednou strhává taxikář volant, prudce brzdí a zase zrychluje. Tváří se u toho, jakoby viděl ducha.
„Umíte vůbec řídit?“ Ptá se Teodor.
Taxikář šlape prudce na brzdu až hvízdají pneumatiky a Teodora s Renátou to mačká na přední sedadlo. Zastavuje u krajnice, vystupuje z auta, otevírá Teodorovi dveře a křičí na něj.
„Tak si vystupte, když se vám to nelíbí, já mám takovýchhle namyšlených frajírků až podsaď!“
Oba na něj nevěřícně koukají a mlčí.
„Tak padej! Nebo ti mám pomoct, hajzle?!“ Hrozí pěstí Taxikář.
Oba vystupují a nechápavě na sebe zírají. Možná by se stačilo omluvit, ale Teodor tuší, že když nic neudělá, Renáta nebude protestovat.
Trochu nevěřícně sledují jak Taxi odjíždí a nechává je v pustině pár kilometrů od předměstí kam měli namířeno.
„No aspoň, že za to představení nic nechtěl.“
Jdou společně s Renátou už nějakou chvíli a pomalu se blíží k cíli. Cestou pořád nechápavě kroutí hlavami, Teodor se přiznává, že měl raději držet jazyk za zuby a vydržet ty řeči poslouchat až na místo. Jako dva neznámí lidé, kteří se najednou ocitli ve svízelné situaci se tak baví po cestě o všem možném. O tom jak se na zastávku dostali, jakou mají práci, jaké mají doma zvíře.
Najednou kolem nich projíždí autobus, o kterém si oba mysleli, že už dávno ujel.
„Vidíš ho? Měl jenom zpoždění!“
Renáta vybuchuje smíchy.
Je druhý den ráno. Kryštof jede ve svém vytuněném BMW další splašenou jízdu. Předjíždí jedno auto za druhým a nebezpečně manévruje. Zvoní mu telefon. Volá mu Teodor, který právě sedí doma za pianem a kouká zasněně z okna.
„Poslyš, ty ses včera zapomněl a vyklopil nás nějak brzo, ne? Šli jsme k ní dobrou hodinu!“
„Pokaždé ti to trvá jako lačnému sraní, musel jsem ti trošku pomoct.“ Směje se Kryštof.
„Tak teda dík.“
Když spolu byli před několika lety ještě ve škole, pořád vymýšleli jak se zabavit. S holkama bývá legrace, jenom umí být dost upjaté pokud se jim nějak nepomůže. Někdo pořád dokola mluví a snaží se a oni se rozhodli volit netradiční způsoby.
Už pěkných pár let jsou z nich ale muži a po takové recepční vyjíždí zákazníci každý den.
„Užitečného blbce, děláš moc dobře.“ Pochvaluje ho Teodor.
Rozhovor tím končí. Teodor si protahuje systematicky obě ruce, zápěstí, nasazuje až komicky vážný výraz a začíná hrát na piáno nejobtížnější skladbu, kterou zvládne.