Už je to pár dní, co Renáta nezvedá Teodorovi telefon, ani neodpovídá na emaily. A tak se ji rozhodl ignorovat. Právě si protahuje prsty a listuje notovými osnovami. O víkendu ho čeká další malý koncert s místním orchestrem, počítač ale hlásí pípnutím příchozí zprávu.

„Není o čem diskutovat!“ Píše Renáta.

Teodor zvedá udiveně jedno obočí. Nedokázal se jí omluvit, ale ta poslední akce na ni patrně zapůsobila, přemýšlí sám pro sebe.

„Tak se aspoň zajdeme někam najíst, všechno platím.“ Zkouší Teodor.

Chvíli se nic neděje, na jeho piáno dopadají z okna zářící paprsky světla. Chtěl by jít už cvičit.

„Blbě jsme se seznámili, ale nic se vlastně nestalo. Cítím se hrozně.“

„Co to kecáš?“

Teodor si do sklenice nalévá posledních pár kapek čaje.

„Nakonec jsem ti řekl pravdu, co mám ještě udělat?“

„Řekls mi pravdu jen kvůli tomu, že jsem se budila hrůzou ze spaní!!!“

„A už spíš dobře?“

„Jo.“ Odpovídá Renáta.

„To jsem rád.“

 

Je víkendový den ráno. Teodor stojí na chodníku u rušné křižovatky a tváří se kysele a trochu bezradně.

Přijíždí k němu zelené BMW s Kryštofem za volantem. Ten už z dálky nadšeně mává, jakoby se neviděli dlouhá léta. Teodor s úsměvem nastupuje a auto s vytuněným bubláním odjíždí.

Jedou právě k Václavovi zjistit jestli nemá něco nového. Za poslední akci s Ondrou dostali od jeho rodičů každý peníze, a tak se jejich oči při bezohledné jízdě městem lesknou vidinou dalšího zisku.

Kryštof šlape na plyn a předjíždí auta přes plnou čáru, jakoby mu každá ulice patřila. V jednu chvíli předjíždějí i černé Audi. Vypadá to, jakoby se řidiči nelíbilo co vidí a s hvízdáním pneumatik je ihned následuje.

„Vidíš toho za námi?“ Povídá Kryštof a svou šílenou jízdu ještě zrychluje.

„Tohle Audi je mi nějak povědomé.“ Odpovídá váhavě Teodor.

„Mě taky.“

Řidič nečekaně zrychluje a dostává se před ně. Oba s překvapeným výrazem hledí jak se spouští dolů okno řidiče a vystrkuje ven ruku, aby s ní něco udělal. Drží v ní ohryzek od jablka, hází ho za sebe a ohryzek se plesknutím odráží od předního skla Kryštofova BMW.

10

 

„Co to ten magor dělá?“ Vystrkuje hlavu z okna Kryštof.

„Koukej, mává ti na pozdrav.“ Směje se Teodor.

A skutečně, řidič na něj mává a znovu zrychluje svou jízdu.

„Tak mu taky zamáváme, ne?“

„Hele, odpusť mu ten ohryzek a vyser se na něj. Nerad bych letěl ze sedadla jako ten testovací panák, když se zkouší airbagy.“

Kryštof kroutí zuřivě hlavou a směje se. Panoráma okolo se mezitím změnilo, dávno vyjeli z města, i když neví proč.

„Se podívej kolem sebe, jsme už dávno za městem. Trošku si ho proklepnu.“

Kryštof bez dalšího zaváhání Audi předjíždí a oba s ironickým úšklebkem mávají řidiči na pozdrav. V tu chvíli Teodor za kouřovým sklem poznává ztuhlý krk a svalnaté pařáty, s nimiž se už jednou náhodou setkal.

„Kurva, to je brácha od Renáty!“

Kryštof nechápe. Karel jim máváním naznačuje, aby zastavili u krajnice.

„Dáme mu do držky?“ Ptá se Kryštof sebevědomě.

„Spíš bys měl ujet, třeba neumí řídit.“

„Tss, no dobře jedem.“

Zelené BMW se bez dalšího zaváhání rozjíždí a začíná řezat jednu zatáčku za druhou. Uvnitř auta to s oběma hází jako s hadrovými panáky. Audi se přitom za nimi drží a ani náhodou se nevzdaluje.

„Jsi úplná troska.“ Směje se Teodor.

Kryštof neodpovídá, zuřivě kroutí volantem, šlape na pedály a přeřazuje při každé příležitosti. Ve zpětném zrcátku to přitom však stále vypadá, jakoby se Karel spíš nudil.

Právě míjejí sjezd na dálnici, Kryštof pokračuje rovně a na poslední chvíli s hvizdem pneumatik vjíždí na dálnici.

„Papá, kamaráde.“ Mává Kryštof překvapenému řidiči, který pokračuje rovně.

„Wow, jako v akčním filmu!“ Tleská nadšeně Teodor.

Jejich auto se v okamžiku přesouvá do rychlého pruhu a ještě přidává.

„Volej té své krasotince co to mělo znamenat!“ Povídá nervózně Kryštof.

Teodor schválně znuděně zívá. Vytahuje mobil, aby zavolal Renátě.

„Tys mi to zvedla, co se děje?“ Ptá se překvapeně Teodor. „Co tě mrzí?“

„Hodil nám nedojedené jablko na auto a zamával. Teď jedeme nadsvětelnou rychlostí po dálnici a budeme asi řídit celou noc, aby nás už nikdo nenašel.“ Směje se Teodor.

„Aha.“ Odpovídá nakonec a zavěšuje.

Kryštof se s otázkou v očích obrací na svého spolujezdce.

„Mrzí ji to.“ Krčí rameny Teodor.

Oba obracejí oči v sloup. Je už jasné, že je Karel jako pes utržený ze řetězu a oni s tím nic nenadělají.

„Měli jsme kurva zastavit a bylo po všem.“

Chvíli oba s hrůzou v očích pozorují okolí. Dálnice je naštěstí téměř prázdná, a tak můžou jet rychle. Jenže ve zpětném zrcátku, kde před chvíli bylo vidět jen malou černou šmouhu poznávají Karla.

„A je tu zas. Volej Václava, třeba něco vymyslí.“

„Dobrý nápad.“ Zvedá Teodor nadšeně mobil.

Audi se dostává těsně před ně a začíná brzdit, aby je zpomalil. Kryštof si nechce poškrábat auto, a tak zpomaluje, objíždí ho a zase zrychluje.

„Nazdar Václave, asi se dneska opozdíme.“ Povídá mezitím Teodor do telefonu.

„Objevil se Renátin brácha, a teď se po dálnici naháníme jako v akčním filmu.“

„Jó autem.“

Teodor se tváří nechápavě.

„Prý jsme skončili a máme zastavit.“

„Na Václava je vždycky spoleh.“ Odpovídá Kryštof.

Oba vybuchují smíchy.

Najednou Audi nečekaně zpomaluje a schovává se za kamion. Kryštofovi září oči radostí, ale v ten moment před sebou vidí policejní radar a mávajícího strážníka.

 

Je další den ráno. Kryštof a Teodor vycházejí z policejní stanice se zkroušenými výrazy ve tváři.

„Hlavu vzhůru, stálo to jen pár tisíc.“ Povídá Teodor.

„A roční podmínku.“ Reaguje otráveně Kryštof.

Z dálky už vidí, že na parkovišti u jeho auta stojí Renáta a Karel. Jakoby si BMW prohlíželi a něčemu se smáli.

„Dostali jste se z toho?“ Ptá se Karel, když už jsou u nich.

„V pohodě, papíry mi nechali.“ Odpovídá Kryštof bez emocí.

„Zvu vás na snídani, pidižvíci.“