Natálie právě sedí u baru, její minisukně zdůrazňuje plnoštíhlé nohy a tmavé vlasy se jí pod barovým světlem slavnostně lesknou. Čeká na Henryho, který sebou před jejíma očima včera omdlel a usnul.

Z jukeboxu se ozývá skladba Bena Cristovao, kterou pustila:

„Stejně nemá cenu brečet nad tím co jsme měli, můžem se jen poučit a doufat si jít dál troufat za tím, co jsme chtěli.“

Neviděla Henryho zkolabovat poprvé, třeba když spolu před pár lety chodili, seděli spolu hodinu na okraji veřejného bazénu, s nohama ponořenýma do chladné vody, bavili se pomlouváním kolemjdoucích, Henry z ničeho nic zavrávoral a jeho bezvládné tělo se sesunulo do vody. Vzpomíná Natálie dojatá, zatímco lžičkou cinká v čajové skleničce.

Hodně se změnilo od doby, kdy začali chodit každý do svého zaměstnání. Neměl na ni vůbec čas a najednou se zase objevil, hodnotí spokojeně.

V boxu vedle baru sedí dva chlapi a od chvíle, když přišla pořád koukají na její nohy, o něčem se baví a smějí se. Natálii to začíná obtěžovat a s hraným úsměvem svírá svoje zuby tak silně, že by v nich rozlouskla ořech.

Právě včas přichází Henry. Prášek na spaní zabral přes noc tak dobře, že necítí žádnou známku únavy, jakoby žil v těle robota.

„Promiň za ten včerejšek, byla jsi zábavná, vážně.“ Povídá Henry schválně sarkasticky.

„Tak snad jsi se hezky vyspal, neměla jsem to srdce nechat tě ležet na zemi.“

Henry se otáčí směrem k těm chlapům v boxu.

„I beze mě se bavíš dobře, koukám.“

Natálie se chvíli prohrabuje v kabelce, jakoby v ní něco hledala.

„Ti dva šupáci ze mě nespustili oči. Proč chodíš do takového pajzlu?“

„Proč asi, mám to tak blízko, že z okna vidíš na můj byt. Chtěla by ses zajít podívat?“

„Pche.“ Nesouhlasí Natálie. „Jenom jsem chtěla vědět, že jsi v pořádku.“

Chvíli přemýšlí, před Henrym mezitím přistála káva.

„Volala jsem Valérii. Většina peněz, která ti zbyla po vyúčtování v bance je od ní.“

Henry koulí zmateně očima, není to poprvé, kdy se Natálie příliš angažuje a stará o to co dělá.

„A je ochotná s vrácením ještě pár týdnů počkat, ale musíš ji zajet k babičce pro kočku.“

Žádná odpověď. Jenom potichu usrkává z kávy, pozoruje Natálie.

„Musí to být ještě dneska, zajedeš tam nebo ne?“ Ptá se netrpělivě.

„Vsadím se, že mi půjčíš auto.“

„Ráda.“ Usmívá se Natálie.

Henry si mne dlaněmi unaveně obličej a souhlasí.

 

Za volantem auta člověk urazí za stejný čas mnohem delší vzdálenost než pěšky nebo městskou hromadnou dopravou, a tak i když Henryho čeká pěkná dálka, měl by být kolem oběda zase zpátky doma.

Natáliino auto je zevnitř i zvenku celé červené, čisté a provoněné. Vzadu je stejné zadní sedadlo, na kterém to kdysi dávno s Natálií začalo.

Vyráží tedy ulicí a na nejbližší benzínce zastavuje, aby natankoval a v klidu u koupeného energy drinku zadal adresu do GPS navigace. Pomalu se protahuje, už uběhla dobrá půlhodina a on ještě nevyjel z města, zjišťuje nespokojeně.

Opodál stojí dva stánky s oblečením, tak se jde na ně ze zvědavosti podívat. Vietnamský obchodník si hraje znuděně s mobilem. Jeho trička jsou asi o polovinu levnější, než z velkoskladu, odkud je posílají Henrymu.

„Kolik jich můžete sehnat?“

„Kolik? Máme tři bílé.“

To je trochu málo, přemýšlí Henry.

„No a když jich budu potřebovat 500?“

„Za 500 taky máme ještě lepší kvalita.“ Ukazuje prodavač na kalhoty a mikiny, které na zdech stánku visí.

„Já myslím tady těchhle 500 kusů, šlo by to?“

Vietnamec se chvíli tváří zmateně a někam odbíhá, za chvíli je zpátky.

„Nemáme tolik, máme jen tři bílé.“ Povídá omluvně.

Podle všeho je zbytečné ptát se právě tady. Henry cítí, že se mu znovu vrací elán a bez dalších řečí sedá do auta a vyráží přivézt Valerii kočku.

Z přehrávače v autě hraje hudba od Natálie:

„V tu chvíli řek jsem si, že na peníze už seru, že to jsou lidi, který mají pro mě mnohem větší cenu.

Díky bohu za každý kousek života, ve kterém můžeme být spolu.“

Kde se k tomu dostala? Zvedá obočí udiveně Henry a vjíždí na silnici.

 

Po půlhodině jízdy se cesta nepříjemně zužuje a pod koly auta je cítit každý hrbol. Do dlouhého kopce, poté lesem a někde na konci světa stojí řada velkých prostorných domů s obrovskými zahradami.

U babičky od Valérie chybí na vratech zvonek, a tak Henry vchází dovnitř. Cestou šlape do něčeho co připomíná velký psí výkal.

„Ale jinak je tu hezky.“ Nasává čerstvý vzduch Henry.

Bouchá na dveře domu, kde chybí zvonek, ale nikdo neotevírá. Ze stáje opodál se ozývá zvláštní zvuk, a tak jde dovnitř.

Ve slámou vystlané ohradě stojí tři koně. Jeden z nich jde zvědavě k Henrymu a velkým čumákem ho očichává.

„Kde máš paničku, kamaráde?“ Ptá se ho Henry a hladí po koní hlavě.

Zvíře neodpovídá, místo toho k němu přichází dva další a zvědavě hledí.

Henry si všímá v rohu místnosti velké kopy čisté slámy, která by mohla dost dobře posloužit jako postel. Nikde nikdo není, možná jsou na nákupech, přemýšlí, zatímco se natahuje na měkký pichlavý povrch.

 

„Pojď se podívat, babko, máme u nás nocležníka.“ Povídá hluboký chraplavý hlas.

Henry otevírá rozespale oči, nad ním stojí obtloustlý starý statkář s motykou v ruce.

„Takže jste doma, pardon, ale poslala mě Valerie, a tak jsem si řekl, že na vás počkám, když nejste doma.“

Statkářův obličej se mění na něco jako úsměv. Přichází i babka.

„Naše Valerie, říkáš?“

Henry vstává a podává statkáři ruku.

„Mám od vás vyzvednout nějakou kočku.“

Staří lidé zvou Henryho k sobě dovnitř na něco k pití. Na stole přistávají buchty a oběd, na který se právě chystali. A on, aniž by si všiml, jede zpátky domů i s kočkou až v podvečer.