Jose a Jasmine právě stojí před palácem Pioneer. Nějakou záhadou se jejich problémy s domem nedávno vyřešily, protože Robertovo auto i se smlouvami našli policajti v plamenech.
Radost celé rodině však pokazilo, když to zjistili právě ve chvíli, kdy se udření konečně nastěhovali jinam. A protože ještě neměli přístup k hotovosti, všechny krabice s vybavením museli nosit zpátky do náklaďáku zase sami.
„Teda ten Robert se nám postaral o tělocvik.“ Kroutí hlavou Jose. „Nejdřív chodíme vyhladovělí večer v zimě po městě a když už to vypadá, že pomalu začneme s prohrabováním popelnic, tak pro zábavu začneme nakládat a vykládat krabice.“
Jasmine raději vyhlíží taxi. Oba stojí na chodníku v zákrytu mezi dvěma květináči, aby se o ně kolemjdoucí náhodou neotírali.
„No aspoň že taxi jede zase pozdě, všechno je při starém.“ Pokračuje Jose.
„Nestěžuj si pořád, nemáš radost, že jsme zase doma? Já jo.“ Usmívá se Jasmine.
Jose krčí rameny.
„To je fakt, dneska si dám druhou sprchu, abych ze sebe tu negativitu všechnu smyl.“
„Zase nebude teplá voda.“ Kroutí hlavou Jasmine.
„Vidíš? Taky si stěžuješ.“
Oba se smějí.
„Ale přece být doma a dávat si studenou sprchu?“ Povídá Jasmine. „Prosím tě, já jsem si slíbila, že budu aspoň 14 dní dělat jen to, co mě baví a každý mi může políbit můj pěkný zadek a dát pod něj hever.“
„Hever.“ Směje se Jose. „Co je to za slovo?“
„To jsem slyšela v parku, že prý dávají hever pod auto, nevím proč.“
„Aha.“
Oba chvíli přemýšlí co by to asi mohlo být. Taxi mezitím už konečně přijíždí.
V autě střední třídy dává taxikář potichu rádio a začíná se s nimi nezávazně bavit. Jose s Jasmine se jen koukají z okna, ignorují ho, a tak dává taxikář rádio zase nahlas.
Josemu jako jedinému z rodiny stále vrtá hlavou nenadálý příchod Crosbyho, ještě ten stejný den našla policie Robertovo auto. Celá podepsaná dokumentace, která je připravila o střechu nad hlavou byla zázračně zničená.
Jose si nemyslí, že šlo o zázrak. Všiml si, jak se normální lidé na ulici chovají a ti, co se pohybují mezi zloději a pasáky bývají skoro úplně bez zábran. Docela zapadá, že by podobnou věc udělal právě Crosby.
Normálnějšího člověka by napadlo prostě dokumenty roztrhat a hodit do popelnice. Ale v televizi mluvili o zapáleném autě a o výbuchu jako z akčního filmu.
Dělá mu trochu starosti, že právě teď sedí i s Jasmine v taxíku a míří i se dvěma láhvemi drahého vína Crosbyho navštívit. Ale nechce nechat na sobě nic znát. Snad není Crosby mentálně nebo nějak jinak narušený, že by okolo něj mělo všechno hořet a vybuchovat, předtím se to nestávalo. A Jasmine i on budou snad v bezpečí, uvažuje Jose.
Na místě vystupují Jose i Jasmine z auta, protahují se, aby se zbavili křeče z nepohodlných sedadel.
„Naschle.“ Povídá taxikář.
Jasmine mu věnuje jen chápavý úsměv. Taxikář šlape na plyn a s hvízdáním pneumatik odjíždí.
„Ach jo, má to jako zaměstnání a stejně bude při každé příležitosti projevovat svoje pocity a kamarádit se.“ Povídá Jose.
Oba se smějí.
„Jé, známá vůně stromů a rybníku.“ Usmívá se Jasmine.
Josemu znovu dochází, že se jim povedlo dostat z takovéhle díry. Překvapenou Jasmine najednou objímá.
„Vzala si sebou to víno? Dneska budeme slavit.“
„Vzala.“
Jose kroutí hlavou.
„Stejně doufám, že si mě k tomuhle výletu nepřemluvila, aby ses tam s Crosbym začala cicmat.“
„Neboj, bratře.“
Jasmine hladí Joseho starostlivě po hlavě a oba vyrážejí kamenitou cestou ke Crosbymu.
Když je malá chatka už na dohled, vidí odtud rychle vybíhat několik lidí. Oba chvíli stojí a váhají, jestli jít dál.
„Co když ho přepadli a on bude potřebovat záchranku.“ Povídá Jasmine.
„To je zase divočina.“ Reaguje Jose. „Dobrá, jdeme dál, ale až řeknu, tak poběžíme zpátky jako o život, ani se nebudeš ohlížet.“
„Tak jo.“
Vyrážejí tedy pomalu znovu směrem ke Crosbyho chatě. K jejich překvapení tu nikdo není, jdou tedy dovnitř. Na zemi leží Crosby a spí, ve vzduchu je cítit alkohol, vedle něj leží převrhnutá láhev vodky.
Tam, kde mívá pověšenou bundu žádná není, uvnitř nejsou kromě nábytku skoro žádné věci, jen Crosby a jeho láhev vodky.
„Myslím, že si s námi víno asi nedá.“ Povídá Jose.
Jasmine přichází ke Crosbymu blíže, opatrně mu šťouchá prstem do čela, aby ho probudila.
„Uááá.“
„Ah, vydává nějaké zvuky, takže je naživu.“ Povídá Jasmine udiveně.
„Já myslím, že bychom ho tady měli nechat a jet domů.“
„Tak ho aspoň probereme, co když se ti zloději zase vrátí?“
„Co by mu ještě ukradli? Kalhoty?“
„Třeba.“
Jose si chvíli představuje jak pobíhá Crosby bez kalhot od popelnice k popelnici, aby sehnal něco na sebe.
„Máš pravdu, probereme ho.“
Jasmine odpovídá úsměvem a pomáhá Josemu odtáhnout Crosbyho k rybníku. Tam mu oba cákají vodu na hlavu, aby jej vzbudili. V jeho rozkroku se přitom začíná objevovat mokrá skvrna.
Jose kroutí hlavou.
„Buď cákáme vodu špatným směrem, nebo se Crosby právě pochcal.“
„Fůůůj.“
„A že se pořád neprobouzí, jenom dýchá a mlaská.“
Jasmine nasazuje kyselý výraz.
„Nenecháme ho přece jenom tady? Když se teď vzbudí před námi pochcaný, jak si bude připadat?“
Oba se smějí.
„Já myslím, že mu to bude jedno, se na něj podívej.“
Jose s Jasmine na moment nad Crosbym bezradně postávají.
„Už to mám!“ Jásá Jose. „Namočíme ho až po pás v rybníce, to ho snad probere a když jo, tak před námi bude jakože jen mokrý, ale ne pochcaný.“
Jasmine rychle přikyvuje. Sundávají si boty, vytahují kalhoty nad kolena, berou Crosbyho opatrně za ramena a namáčejí ve vodě.
„Fuj, to bahno je mezi prsty slizké.“ Reaguje Jasmine.
V tu chvíli je už Crosby po pás, probouzí se, instinktivně se odtrhává z jejich sevření a padá celý do vody.
Jose s Jasmine třeští oči na prázdnou hladinu, Crosby je pod vodou.
„Asi to nebyl nejlepší nápad.“
Najednou Crosby vyskakuje z vody a lapá po dechu. Na Joseho obličej dopadla sprška vody, tak se se zhnuseným výrazem otírá.
„Paráda, už je zase čilý jako rybička.“