Na autobusové zastávce před letištěm stojí v dlouhé frontě Arin a Orin. Přestože se autobus plní cestujícími a odjíždí z letiště každou půlhodinu, fronta čekajících jakoby nebrala konce.
Arin netrpělivě svírá ruce, Orin se zvědavě rozhlíží. Stát mezi tolika cizinci mu přijde zajímavé.
„Kde je Bilfur s těmi jízdenkami?“ Ptá se Arin.
Orin se ohlíží za sebe, na konci té dlouhé fronty stojí jejich ošklivý bratr. Co mu příroda ubrala na vzhledu, mu nepřidala ani na inteligenci.
„Stojí vzadu a mává na nás.“ Povídá Orin.
„Jako abychom šli na konec fronty za ním?“
Oba na sebe nechápavě hledí.
Arin se na Bilfura z dálky povzbudivě usmívá a naznačuje, aby šel za nimi. Bilfur krčí bezmocně rameny. Před ním stojí starší pán s přísným výrazem.
Arin si protahuje krk, svalstvo na rukou a vyráží tedy za Bilfurem.
„Si se trochu zasekl, ne?“
„Tenhle dědek mě nechce pustit dopředu, abych nepředbíhal.“
Arin a starý pán se na sebe dívají.
„To je cizinec?“
„Jo.“
„Vidíš, takže ti může políbit prdel.“ Reaguje Arin. „Pojď, jdeme dopředu za bráchou než něco vyvede i on.“
V tu chvíli drží starý pán Arina za ruku a rozčileně huláká. Arin bere jeho ruku do sevření a mačká až cítí jak se drtí jeho kosti. Všichni scénu šokovaně pozorují.
Oba bratři tedy dál neváhají a rychle mizí dopředu za Orinem.
„Docela doufám, že stihneme nastoupit do autobusu než zavolá ochranku.“
Oba se smějí.
Po pár hodinách a zmatených přestupech na další spoje stojí všichni tři asi 500 metrů od pláže před nóbl hotelem. Přes ulici protéká řeka, ve vzduchu je cítit slaná voda, a nad hlavami jim poletují zvláštní ptáci s velkými zobáky.
„Tak pánové, nevypadá to tady vůbec špatně.“ Pronáší Orin nadšeně.
Arin kroutí hlavou.
„Jen počkej, až se ti jeden z těch ptáků vysere na hlavu.“
Všichni se smějí.
„No co, tak se vykoupu v moři, vody je tu všude dost.“
„Na moře už se těším.“ Přidává se Bilfur.
„Já taky, hodíme bágly do hotelu, ještě bych si dal předtím sprchu a vyrazíme se podívat ven, ne?“ Povídá Arin.
Ostatní souhlasí. Jdou tedy do hotelu.
Přichází k recepci, Arin pokládá svou paži na pult a podává rezervaci recepčnímu.
„Děkuji vám, pane. Měli jste příjemnou cestu?“
Arin netuší jak by měl odpovědět. Do rozhovoru se tedy vkládá Orin.
„Určitě ano, je to krásná země.“
Recepční na Arina nechápavě hledí. Poté přechází k počítači, aby zadal údaje o příchozích. Všichni mají stejné příjmení.
„Přijeli jste si užít dovolenou?“
„Spíš na prázdniny, chodíme ještě do školy.“
„Určitě se vám u nás bude líbit.“
Arin unaveně vydechuje. Od nóbl hotelu čekal něco jiného.
„Já si odskočím, zařiďte to.“
Když se vzdaluje, vidí jak si Orin s Bilfurem u recepce živě povídají. Když je zpátky, už ho čekají u výtahu. Recepční se na něj z dálky přívětivě usmívá.
„Ty jo, ten byl zvědavý. Doufám, že nás takhle nebude zpovídat každý den.“
„To jen abychom se cítili lépe, jako přivítání.“ Reaguje Orin.
„Já něco cítím, jenom ne to co jsi řekl.“
Všichni se smějí.
Cestou nahoru jim hraje ve výtahu příjemná hudba. Bilfur se kouká do zrcadla. Na jeho křivém nose je černý flek, jakoby se otřel o ptačí výkal. Arin ho přitom pobaveně pozoruje.
„Měl si ho tam celou dobu.“
Bilfur se utírá a všichni tři mlčky čekají až výtah dojede a otevřou se dveře.
Po chvíli v hotelu vyráží rychle na pláž. Za chvíli bude západ slunce, večeře a první den prázdnin skončí. Přitom se dnes nebavili ničím jiným, než taháním zavazadel a cestováním.
Všichni tři sedí na zídce pod slunečníkem a s úžasem pozorují přílivové vlny.
„Tolik vody vypadá brutálně.“ Povídá Arin.
„Schválně, kdo doplave co nejdál.“ Reaguje Bilfur.
„Dobře, ty poplaveš první. Támhle až k horizontu kde se láme zeměkoule a až budeš na místě, tak ti odsud zamáváme.“
„A co když nedoplavu zpátky?“
„Neboj, zavoláme vrtulník, žádný problém.“
„Nebo si vezmeš nafukovací kruh a křidýlka. Aspoň se neutopíš, i když budeš vypadat jako idiot.“ Přidává se Orin.
Bilfur mlčí. Vypadá to, že Orin poznámku se slovem „idiot“ neodhadl tak jak měla vyznít. Všichni tři chvíli usilovně přemýšlí co s tím.
„Koukejte na ty tmavé holky.“ Povídá Arin. „Určitě jsme pro ně něco jako exotické zboží. Možná si tu vrzneš i ty Bilfure.“
Všichni se smějí.
Ještě chvíli se tak baví, pozorují západ slunce a jdou na večeři zpátky do hotelu.
Další den se o několik tisíc kilometrů dál balí na cestu také sourozenci Wena a Zen.
„Ponožky, ručníky, župan, kartáček, mýdlo, plavky, svetr.“
„Weno v klidu, jedeme k moři, ne na severní pól.“ Reaguje Zen.
Jeho sestra je o pár let starší, ale taková puntičkářka, že ji musí někdy sám napomínat.
„V klidu? Zene! Uvědom si, že tuhle dovolenou si my neplatíme, takže musíme očekávat neočekávané.“
Zen kroutí nechápavě hlavou. Vytahuje z kapsy výherní los a čte nahlas.
„Chceš strávit prázdniny se svou blízkou osobou u moře v luxusním hotelu a pořádně to rozjet? Tak neváhej a seškrábej 5 políček. Pokud najdeš 4 palmy a 1 kokos, dovolená plná zábavy a skvělého jídla, je tvá. ALL INCLUSIVE!“
Oba na sebe chvíli hledí.
„Vidíš, stačí když si do kabelky dáš plavky a jsi připravená.“ Pokračuje Zen.
„Tss.“
Wena se znovu dívá na seznam věcí, které jsou podle jejího názoru na dovolené smrtelně důležité a pokračuje v balení.
Zen se však stále tváří škodolibě a pokračuje:
„Weno, k čemu ti bude jed na krysy v pětihvězdičkovém hotelu?“
„Zene, kolik tě stál, ten tvůj los?“
„10 korun.“
„Myslím, že k tomu jedu přibalím i něco na štěnice.“ Reaguje Wena a mizí v koupelně.
Je večer a Wena i Zen spolu sedí v letadle. Je rád, že se mu nakonec podařilo rozmluvit Weně většinu z dalších desinfekčních přípravků a dalších „důležitých“ věcí a netáhli tak za sebou navíc pět zavazadel.
Zen právě popíjí uvolněně colu. Wena se dívá z okna a těší se až se dá letadlo do pohybu.
„Jménem posádky pana kapitána, mi dovolte, vás co nejvřeleji přivítat na palubě letadla společnosti Duše v nebi. Moje jméno je Derek a budu vaším vedoucím kabiny. Váš let se vám budou snažit zpříjemnit i dvě mladé, krásné kolegyně, které jsou jen tak mimochodem nezadané. Tak tedy připoutejte se prosím, nekuřte, všechny lety společnosti Duše v nebi jsou nekuřácké. Taky vás prosím, aby, jste si vypnuli mobilní telefony a jiné elektronické přístroje, protože ruší navigační zařízení. A teď už mezi vás pozvu naši krásnou Helen, aby vás seznámila s bezpečnostní instruktáží. Hned po ní se vzneseme do nebes, přeji vám příjemný a pohodový let.“
Několik pasažerů zvedá při poslechu kapitána udiveně obočí. Letušky reagují chápavými úsměvy.
Poslední představy Weny o tom, že by mohla mít výhra z levného losovacího tiketu nějaký lesk, končí ve chvíli, kdy jí v letadle místo vína přináší hroznový džus.
Zapírá si hlavu o opěradlo a pomalu se jí začíná zmocňovat panika. Teprve po chvíli jí dochází, že jsou už stovky kilometrů nad zemí a její život je v rukou neznámého muže, který ovládá letadlo.
Let pomalu ubíhá. Wena má přečtené už všechny katalogy a časopisy a nervozita je dávno pryč. Jestli dnes oba zemřou, to už stejně neovlivní, uvažuje nakonec sama pro sebe.
Kapitán se nečekaně ozývá.
„Dámy a pánové přístroje nám ukazují, že je venku úmorných 38 stupňů, zapněte si pásy, jdeme na přistání. Děkuji vám, že jste využili služeb naší společnosti.“
Když dováží sourozenecký pár autobus až k luxusnímu hotelu s bazénem, který stojí 5 kroků od nádherné pláže, padá Weně úžasem brada.
„Tohle bude ta nejluxusnější dovolená.“ Pronáší Wena s otevřenou pusou.
Když vchází do jejich hotelového pokoje, je její nadšení o to větší.
„Dvě obří postele, minibar a plazmová televize, paráda.“ Povídá Zen. „Ten jed na krysy si můžeš dát zítra k snídani. Tady potřeba určitě nebude.“
„No jen aby.“
Zen skáče na jednu z postelí.
„Tak a tahle je moje.“
Wena se s úsměvem přesouvá ke svojí posteli a začíná vybalovat.
„Už se těším na pláž. Jsem zvědavá jestli potkáme nějaké zajímavé lidi.“
„No, jestli se nenastříkáš dezinfekcí, tak určitě ano.“
Oba se smějí.