Další den ráno vyráží Kevin rovnou do vedlejšího města. Přivstal si, aby se vyhnul Joane, protože tohle, co se mu včera stalo, může znamenat konec všeho, kvůli čemu s Polymorfy hrál všechny ty hry.
K jeho překvapení žádný z nich u auta nečeká, nasedá tedy, hledá v mobilu otevírací dobu místních hotelů, jeden se otevírá už za čtvrt hodiny! Šlape tedy na pedál a vyráží rychle pryč.
Jeho zamrzlá pusa mu připomíná spousty známých lidí, kteří takhle fungují normálně. Jeho učitelka matematiky mluvila odjakživa se zamrzlou pusou, ten obrýlený prodavač v supermarketu, na kterého má vždycky štěstí, je úplně to samé.
S takovou může na Joane a poplácávání se s manažery po zádech rovnou zapomenout. Právě tedy zkouší, jestli se svaly v obličeji může ještě alespoň pohnout.
„Ehhhh.“
Nemůže, jde jenom otevřít a zavřít pusu jako ryba. Stisknout zuby, hýbat jazykem a dál nic.
„Ku… ehh.“
Právě chtěl říct sprosté slovo, ale jakoby zapomněl na to jak se vyslovuje.
Po chvílí už přijíždí k hotelu. Nasazuje si na hlavu kšiltovku, aby ta rána nebyla vidět. Z kufru potom vytahuje svůj cestovní kufřík, který sebou pro každý případ vždycky vozí a kráčí rovnou k recepci.
„Dobrý den.“ Povídá překvapená recepční.
„Dobrý den, potřeboval bych pokoj.“
„Jednolůžkový?“
„Ano.“
Recepční pátrá v paměti, jestli jsou obsazeny všechny pokoje.
„Jeden bych pro vás měla. A na kolik to bude nocí, pane?“
Kevina otázka překvapuje. Kolik nocí tady asi bude? Vyřeší se něco za jedno odpoledne?
„Ehm, zatím na jednu a dál se uvidí. Přijel jsem do města obchodně, takže podle toho, jak se nám bude dařit.“
Kevin se v tu chvíli pokouší o úsměv, ale místo toho jen zatíná krk a hýbe ušima, jakoby si právě strčil prst do prdele.
Recepční se to snaží ignorovat.
„Dobrá tedy a na kolikátou se chcete ubytovat?“
„No myslel jsem právě teď.“
Recepční na něho hledí, svoje znechucení ignorovat právě přestala.
„Zrovna jsem přiletěl z Brazílie, nespal jsem pořádně už dva dny, se na mě podívejte.“
Recepční nasazuje chápavý výraz.
„Ahh, co mám s vámi dělat.“ Reaguje s úsměvem.
„Vy jste zlatá, děkuju.“
Recepční tedy ochotně vyplňuje papíry, přebírá peníze a dává Kevinovi klíč od pokoje. Uvnitř Kevin rychle pokládá kufřík na postel, aby se přesvědčil, jestli je uvnitř všechno, jako posledně.
Tenhle kufřík „první pomoci“ si vyrobil hned jak Polymorfy poznal. Původně proto, kdyby ho unesli na vesmírnou loď, kdoví co tam podávají za blafy. Nějaké vesmírné oslizlé stonožky, co se ještě hýbou na talíři. A o filmech nebo hrách určitě taky ještě neslyšeli.
Všechno je pořád uvnitř. Mini počítač, projektor, konzervy s jídlem, pár piv a hlavně nějaké oblečení.
„Paráda.“ Souká ze sebe Kevin bez emocí.
I když na to nemá vůbec náladu, jsou na disku uložené všechny sezóny jeho kdysi oblíbené komedie. A tak jde bez dalšího zaváhání rovnou na věc.
Je dopoledne, Joane právě vyřídila všechny objednávky a než se vrhne na běžné papírování, chce se ještě podívat ven, jestli náhodou nenarazí na ty zvláštní kouzelníky / zahradníky.
Včerejšek ji rozhodně otevřel oči, i když pořád neví, co vlastně ji to otevřelo oči. A to Kevinovo zranění a jeho zaražený výraz… Joane doufá, že to s nimi nemělo nic společného. Možná jsou nebezpeční, Kevin určitě nespadl jen tak, i když měl hodně vypito, uvažuje sama pro sebe.
Když vychází Joane ven, vidí ty dva zahradníky, jak pracují na novém záhonu.
„Ahoj, jak vám to jde?“
Zahradníci vstávají a hledí na Joane.
„Ještě se mnou nemluvíte? Chtěla jsem se zeptat na Kevina.“
Zahradníci přecházejí blíž k ní a za roh, aby na ně nebylo z ulice vidět. Poté se před šokovanou Joane proměňují ve dva kouzelníky, slavné filmové hvězdy, tanečnice, kouzelníky a zpátky v zahradníky.
„To už jsem viděla.“ Reaguje Joane co nejklidněji.
Srdce ji přitom buší o závod. Nejradši by se odsud vypařila, ale musí zjistit co je s Kevinem. Jenom přitom doufá, že ji ti dva neublíží.
„Kevin dnes nepřijde.“
„Jak to?“
„Uklidni se Joane, potřebujeme ho.“ Odpovídá jeden.
„Zaměstnává nás jako manažery nebo zahradníky.“ Odpovídá druhý.
„Aha.“
Chvíli na sebe hledí.
„A proč nepřijede a co se mu to stalo?“
Zahradníci dál stojí. Když už to vypadá, že neodpoví, pronáší jeden z nich:
„Lidský muž je jako zvíře, co dokáže lovit jen když si myslí, že o své strategii lovu rozhodlo samo. A tak odjel na přeškolení své strategie.“
„S kým, kdo jste, co jste zač?“
Polymorfům dochází, že s ní to nebude jednoduché, jak původně předpokládali. Kdykoliv si myslí, že ji odpověď konečně umlčí, přijde s dalšími dvěma otázkami. Další problém je, že mají zakázané použít na ni donucovací prostředky, dokud se neuvidí jak dopadne Kevin nebo dokud s tím Kevin sám nebude souhlasit. A tak budou do té doby s Joane asi jenom mluvit, dochází oběma.
„Plníme důležitý vládní experiment.“ Pokračuje Polymorf co nejpřesvědčivěji. „To, co vidíš je nanotechnologie, už si o ní slyšela?“
V ten moment se mu proměňuje ruka ve větev a poté zase v ruku.
„Ano, slyšela.“
„Kevin je ředitelem naší firmy a aby věděl jak pracujeme, přihlásil se dobrovolně do programu.“
„Byl velmi šťastný, když se dozvěděl, že bude mít takovou skvělou příležitost a moc se na ni těšil.“ Doplňuje druhý.
Oba se na Joane co nejvřeleji usmívají.
Joane v tu chvíli dochází, že ji do toho asi nic není. Měl by ji všechno vysvětlit sám, když je ředitel a neměla by vyzvídat od nich.
Překvapení Polymorfové tedy pozorují, jak se s nimi Joane s úsměvem loučí a vchází zpátky do domu.
O pár dní později jede Kevin zpátky domů. Jeho mimické svaly se mu nakonec rozhýbat podařilo, alespoň na přijatelnou úroveň. I když má pořád stejně dutou hlavu, jako předtím, tváří se konečně zase jako člověk.
Uvnitř ho k jeho překvapení Joane vítá.
„Čau, jak si se měla?“
„Co já, jak si se měl ty? Co hlava?“
Joane sahá na jeho ránu, ale jakoby po ní už nic nezbylo.
„Ehm, dobrý. Jak jsem psal ve zprávách, ty obchodní meetingy se trochu protáhly, znáš to.“
„Jo jo.“ Reaguje Joane. „Co si objednáme k obědu?“
„Nevím, docela mi vyhládlo. A jak si se měla ty?“ Ptá se Kevin.
Bere přitom Joane jednou rukou za pas, druhou za zadek.
„Pomalu, chlapečku. Nejdřív se najíme, dobře?“
„Fajn.“
Oba si vyměňují natěšené pohledy, Joane se poté otáčí a sahá pro mobil, aby jim objednala.