Je ráno, Arin a Orin sedí v restauraci hotelu a snídají. Jejich rozespalé obličeje se chvílemi zmateně rozhlížejí po okolí. U sousedních stolů sedí převážně samí podnikatelé v oblecích a nóbl dámy.
„Ty jo, kam si nás to vlastně ubytoval?“
Orin krčí rameny.
„Když platí rodiče, co řešíš?“
Chvíli se nic neděje Arin zabodává znuděně vidličku do smaženého vejce.
„Stejně nevím co tu budeme celý den dělat. Kvůli posranému globálnímu oteplování bychom měli odejít z pláže už v 11, jinak nás to usmaží jako ty vajíčka.“
„Neboj, o zábavu je postaráno. Máme přece plno volných vstupenek, dokonce i do zoologické zahrady. Ale probereme to radši i s Bilfurem.“
„Kde je vlastně ten kokos?“ Ptá se Arin.
„Říkal něco, že dneska snídat asi nebude.“
Arin chvíli nechápavě hledí. Najednou mu dochází, že se Bilfur stydí jít na snídani tady mezi ty kravaťáky. Takže unaveně vydechuje, loučí se s horkými smaženými vejci a zvedá se od stolu.
„Pohlídej mi to, já pro něj dojdu.“
„Oukej.“
Orin sedí u stolu sám. Na sobě má tričko s obrázkem delfína. Okolo prochází dvě holky v luxusních kožených minisukních. Obě mu věnují pobavený úsměv a sedají si ke stolu na druhé straně místnosti.
„Bezva.“
Zanedlouho je Arin zpátky i s Bilfurem. Všichni tři o tom co se děje raději kolegiálně mlčí.
O něco později jsou už u moře. Zabírají si volné místa pod slunečníky a chystají se, že si půjdou zaplavat.
„Hele, támhle si můžeme půjčit i vodní skútry.“ Povídá Bilfur.
Všichni tři věnují půjčovně lačný pohled.
„Máš někde vstupenku i na skútry?“ Ptá se Arin nervózně.
Orin vytahuje svazek malých kartiček a listuje mezi nimi.
„Na to bych nesázel, kamaráde. Jestli jo, tak možná na 10 minut.“
„To je jedno, lepší být 10 minut na skútru než tady mezi těmi vyvrženými velrybami z moře.“
V ten moment prochází okolo několik obtloustlých lidí a jdou si zaplavat.
„Co ti pořád vadí? Jsou dost inteligentní aby se vrátili zpátky, sleduj.“
Všichni se smějí.
„Jo, než je moře znovu vyvrhne.“ Reaguje Bilfur.
Všichni se smějí.
„Ty vole, mám ji!“ Povídá Orin nadšeně. „Asi máme rezervaci na tři skútry, které si můžeme půjčit na celý jeden den.“ Překládá nahlas z cizího jazyka.
„Jak jako rezervaci?“
„No všechny ty kartičky jsou jenom rezervace. Co použijeme, to jim rodiče zaplatí. Říkají tomu dětské peníze.“
Arin se tváří kysele.
„Hlavně je neukazuj mezi lidmi, ať nevypadáme jako paka. Půjdeš se zeptat jestli ta rezervace na skútry platí?“
„Oukej.“ Reaguje Orin nadšeně.
Arin s Bilfurem sledují, jak běží do půjčovny. Po chvíli s překvapením pozorují, jak Orin vychází i s jednou starší ženou před půjčovnu. Nabírá do dvou kbelíků vodu z moře a nese je dvacet metrů tam a dvacet metrů zpátky.
„Co to dělá?“ Ptá se Bilfur.
„Asi potřebují vědět jestli je v kondici a udrží se na skútru. Ještěže jsme tam neposlali tebe.“
„Tss. A proč nezavolá i nás?“
„No jo, to nevím.“ Krčí rameny Arin.
Orin jde i se ženou zase dovnitř. Chvíli se nic neděje, poté odtamtud odjíždí dodávka bez zadních oken.
Arin s Bilfurem čekají na Orina snad celou věčnost. Když už jim dochází trpělivost, jdou společně do půjčovny aby zjistili, že tam Orin není. Za prodejním pultem stojí usměvavá starší žena, kterou viděli venku.
„Dobrý den. Asi před půlhodinou jsme sem poslali bráchu, nevíte kde je?“
Žena se zmrzlým úsměvem urychleně přemýšlí.
„To já nevím, k nám chodí spousta lidí.“
„Ale ne.“ Reaguje Arin pobaveně. „My jsme byli pod slunečníkem támhle naproti. Před chvílí jste s ním byla venku a ukazoval vám svaly.“
„Ach myslíte toho, říkal že je tu sám.“ Povídá žena s úsměvem.
„To je celý on.“
Všichni se na sebe usmívají.
„Ehm odjel s kolegou do skladu, podívat se na silnější skútry.“ Pokračuje žena pomalu a přitom usilovně přemýšlí. „Kdyby nám řekl, že není sám, určitě bychom ho pro vás poslali.“
„Pff, co teď?“ Ptá se Bilfur.
„Může trvat i hodinu než přijede zpátky.“
„Tak to nevím.“ Přidává se žena. „Některé skútry máme na plážích, které jsou i 10 kilometrů daleko. Asi byste mu měli zavolat a domluvit se sami, dobře?“
„Ach jo, tak díky za pomoc.“
„Naschledanou.“
Wena přichází k recepci. Její bratr je z cestování tak unavený nebo spíš zlenivělý, že zůstal na pokoji, ale Wena se na moře těšila, a tak se rozhodla že se projde sama.
Než vychází z hotelu, zaměřuje se její pozornost na reklamní letáčky, slibující nejrůznější zpestření.
„Tak ať už ta dovolená stojí za to.“ Povídá Wena pro sebe.
Nabírá si do pletené plážové tašky od každého jeden a vyráží na pláž.
„Fuj, to je ale horko.“
Za chvíli bude poledne, takže je čas akorát na to jít k baru dát si drink než na pláž. Chodník po cestě spaluje rozžhavené slunce a směrem od moře se táhnou davy lidí, kteří právě odcházejí. Na pláž jde jenom ona.
Wena je však ráda, že je konečně na prázdninách. Uvelebuje se na jednom z plážových lehátek, které pro hosty přichystal hotel. Pláž je nádherně písčitá. Slunce krásně svítí, a tak jde Wena zkusit vodu.
Vchází opatrně do moře.
„To je nádhera.“
Další pohled skrz průzračnou vodu, a vidí, že se jí kolem lýtek prohání drobné rybky.
„Jen, aby tu nebyli žraloci.“
Weně se v hlavě vybavuje, film Žralok útočí, na který ji nedávno vytáhl Zen. Po zádech ji přebíhá mráz, ale i přesto plave až k bójce. Wena bójku objímá, zavírá oči a nechá se chvíli jen tak kolébat vlnami.
V tom ji něco chytá za nohu.
„ÁÁÁÁÁÁÁ pomóc! Žralok! ÁÁÁ.“
„Ségra klid. To jsem já.“
„Ty si fakt strašný Zene. Víš, jak si mě polekal? Co tu děláš? Nechtěl si odpočívat?“
Zen šlape vodu, aby se udržel nad hladinou. Přitom krčí rameny.
„Chtěl, ale i na pokoji je hrozné vedro, tak jsem se přišel zchladit.“
Wena se tváří kysele.
„Zchladit tak, že mě polekáš?“
„Zabralo to, už se cítím líp.“
O chvíli později je Zen zase pryč a Wena má po téhle příhodě ze žraloků takový respekt, že se rozhodla zamířit k lehátku a prokousat se tou hromadou zájezdů a lákavých nabídek, které si ukryla v tašce.
„Výlet do podmořského světa, potápění, zájezd na lodi, túra do jícnu sopky.“ Čte si sama pro sebe.
Ani jeden však neodpovídá Weniným kritériím. Vytahuje z tašky opalovací krém a pomalu se natírá. Dál chvíli jen tak sedí a rozhlíží se, když v tom vidí nedalekou půjčovnu skútrů.
Wena se zvedá z lehátka a jde k půjčovně. Když už stojí u vstupních dveří, slyší z pláže hlasy.
„Stůj! Nechoď tam!“
Wena se ohlíží a uvidí dva kluky. Jsou to Arin a Bilfur. Z dálky ji připadá, jakoby se ten ošklivější zlomyslně usmíval. Tyhle typy už dobře zná, protože ona je pěkná a on hnusák, který by na ni neměl nárok, tak si z ní bude dělat aspoň srandu.
Bez dalšího zaváhání tedy vchází do půjčovny.
Před Arinem a Bilfurem se začíná odehrávat známá scéna. Wena vychází ven se starší ženou, nabírá do dvou větších kyblíků vodu z moře a nese je dvacet metrů tam a zpátky, poté mizí zase uvnitř.
„Jsem ti říkal, že jsi zbytečně paranoidní.“ Komentuje Arin podívanou. „To je tady asi normální, pokaždé prostě musí vyzkoušet, jestli máš dost síly udržet se na skútru. Když si chceš půjčit nějaký speciální, tak tě k němu odvezou a ty si potom se skútrem sám přeplachtíš na svojí pláž.“
„To plachtění Orinovi ale nějak trvá.“ Reaguje Bilfur.
„To jo, začíná už být pěkné horko.“
V ten moment vyjíždí z půjčovny dodávka bez zadních oken. Arin a Bilfur na sebe zmateně hledí.