Na stěně tikají zaprášené hodiny a Weně se při pohledu na ně zdá, jakoby ona zamrzla v čase. Kdyby byla doma, právě by v telce začínal její oblíbený seriál, zavolala by kámošce, že něco večer podniknou… Jenže tady se může zabavit akorát tak podíváním z okna.
Za oknem to ovšem žije, všichni ubožáci lítají z tábořiště do lesa a upracovaní a polámaní potom z lesa zpátky do tábořiště. A když nedělají tohle, tak kopou venku jakousi jámu. V tu chvíli Wena uznává, že nevidět další díl dalšího seriálu není zase až taková tragédie.
Jen tak několik minut sedí, potom se zvedá, aby začala uklízet. Napouští kýbl s vodou, nalévá tam čtyři různé druhy saponátů. Po hodině uklízení v uzavřené místnosti, do které neproudí žádný čerstvý vzduch, se Weně dělá z výparů nevolno. Otevírá tedy okno.
„Weno! Kde jsi?“ Volá odněkud hluboký hlas.
„Tady jsem.“
Wena slyší, jak se z chodby blíží rychlý klapot bot.
„Tady jsi, co tu prosím tě děláš? Nemáš být v kuchyni?“
Wena se tváří otráveně. Poslední dobou na ní vojáci mluví jen když má uvařit. Ke štěstí stačí někomu vážně málo.
„Viděl si na polici ty nánosy špíny? Já myslela, že jste tu od toho, aby jste sázeli stromy a ne, aby jste zbohatli zásobováním a následným prodejem prachu. Nebo je sbírání špíny snad nějaký nový sport? Protože pokud ano, tak prosím vy byste nějaké mistrovství určitě vyhráli.“
„Zbohatnout se dá nejen prodejem a moc mluvíš.“ Reaguje voják. „Na čistotu si tu zrovna nepotrpíme, takže abych ti to usnadnil – jídlo je pro tebe na prvním a čistota až na druhém místě.“
„Fúúúj.“
„Fajn, když jsme si to tedy ujasnili, velitel má dnes narozeniny a chci po tobě, abys do večera nachystala nějaké to občerstvení, tak si uvaž zástěru a mazej rovnou k plotně.“
Z kuchyně se zanedlouho linou neskutečně krásné vůně. Když večer přichází vojáci dovnitř, sedají si s očekáváním kolem velkého stolu. Na takovou hostinu se těšili hodně dlouho. Doma by si prostě vytáhli jídlo z ledničky, v táboře se na jídlo ale všichni těší.
Už na první pohled je celá parta velmi veselá. No aby ne, Weně dochází, že láhev vína co právě otevírají nebude asi první.
„A určitě nebude ani poslední.“ Povídá pro sebe.
Její kamarádky ji už vážně chybí, mluví sama pro sebe čímdál častěji. Kdyby tu byl aspoň Zen, to by byla paráda, uvažuje Wena.
Velitel v ten moment vchází do kuchyně.
„Co si to brebentíš?“
„Nic.“ Usmívá se Wena.
„Jo ták, už se otevírají láhve. Až roznosíš jídlo, můžeš si dát s námi.“
Wena se snaží o diplomatický úsměv. Fakt, že se vojákům vyhýbá jí zatím spíš pomohl. Mohla by skončit jako její svázaná předchůdkyně, na které se prý „vystřídala celá rota.“
„Chápu.“ Pokračuje velitel. „V kanceláři mám pití dost, jestli se ti bude někdy špatně spát, můžeš klidně přijít. Nezávazně, jen tak aby si to s námi lépe snášela. Určitě se ti stýská po domově.“
Wena překvapeně vydechuje.
„Prosím běžte se posadit, hned se bude podávat jídlo.“
Ten večer čas Weně utíká velice rychle. Na stůj hostům nosí další a další jídlo. Vojáci jsou velmi dobří konzumenti a tak jim nedělá problém tyhle kopce pochoutek snadno spořádat. A všechno to velké množství stravy zapíjejí ještě větším množstvím alkoholu. Takže okolo půlnoci se většina z nich válí pod stolem a spí. I s velitelem.
V tom si však všímá, že jeden z vojáků jako jediný přeživší sedí stále u stolu. Když se na něj pořádněji dívá, začíná rozpoznávat rysy v obličeji. Jinak jí ti panáci v uniformách přijdou všichni stejní.
Je to ten voják, co u ní byl tuhle tu rádoby oslavu zařídit. Wena dál neváhá, všeho zbylo dostatek, a tak jde za ním a nalévá si do skleničky trochu červeného vína.
„Párty jak má být, co?“
„A ty jako jediný nepiješ?“ Reaguje Wena.
„Moc mluvíš a ještě si drzá.“
„Možná, ale taky chytrá.“ Povídá Wena bez rozpaků. „Jak ses sem dostal?“
Vojákovi připadá, že do toho Weně nic není, ale po oslavě na které jako jediný nepil, ji začíná o své vojenské službě vyprávět.
„Jinak ale vaříš moc dobře.“ Povídá nakonec.
Wena jen přikyvuje. Najednou cítí, že se začíná červenat, jen si není jistá, jestli je to tím vínem nebo vojákem.
Střízlivý voják z oslavy právě sedí na skále na okraji ostrova a hledí na moře. Před několika dny si uvědomil, že už na ostrově ve službách velitele nechce být. Sice platí dobře, těžko by sehnal lepší práci a tady na ostrově, kde jsou jenom civilisté, mu žádné nebezpečí nehrozí. Jenže každé ráno, když se vzbudí a podívá do zrcadla, nevidí nic než zbytečného ekologického aktivistu.
Nutit násilím lidi, aby na tomto ostrově sázeli stromy je kvůli globálnímu oteplování možná důležité, jenže kdo je on, aby jej právě tohle zajímalo. Navíc se od takové práce nedá jen tak odejít, už toho ví až moc na to, aby ho jen tak propustili.
Proto před několika dny vymyslel plán. Nakreslí mapu ostrova, hodí ji do vody jako vzkaz v lahvi a bude doufat, že ji vyloví nějaký turista ze zahraničí.
Na mapě je označeno místo odkud bude mít dobrý výhled na tábor. Voják tam připravil dalekohled, mobilní telefon a počítač s veškerými interními údaji o ostrově i jejich organizaci.
Právě dopsal i vzkaz, který k přikládá k mapě. Ví moc dobře, že musí znít věrohodně, aby zaujal něčí pozornost, ale zároveň neprozradit vše, aby se turista hned nelekl. Kdyby místo něj přijela policie, až k dokumentům by se určitě nedostali.
Vzkaz v láhvi je inspirovaný filmy o hledačích pokladů:
„Zdravím ty suchozemský červe!
Jsem bývalý kapitán lodi Mořský hurikán! Ztroskotali jsme i s posádkou na Zeleném ostrově i s naším pokladem. Když nám došlo jídlo, začali jsme se jíst navzájem až jsem tady zbyl jen já.
Máš štěstí! Sám už dlouho nepřežiju, ale nakreslil jsem mapu, kde je ukryté všechno naše zlato!
Suchozemský červe! Jestli mě tu najdeš ještě živého, jednu truhlici zlata ti dám!“
Voják znovu čte vzkaz, pár minut se směje, poté ho zasouvá i s mapou do láhve a hází do moře.
Arin, Billfur a Zen vycházejí se skleslými hlavami z už asi desáté půjčovny skútrů. Mysleli si, že když nic podezřelého včera večer nevypátrali, budou mít dnes ráno větší štěstí.
„No, aspoň že už dnes přiletí rodiče. Docela mě to hledání přestává bavit.“ Povídá Arin.
„Vaši tu budou už dnes?“ Ptá se Zen.
„Já bych řekl, že si kupovali letenky hned jak jsem zavolal, ani jsem nic nevysvětlil. Jenom jsem řekl „Ahoj“ a už měli letenky koupené.“
Všichni se smějí.
Bilfur nasedá na svůj skútr jako první. Narozdíl od bratra ho jízda po moři baví mnohem víc. O malé dřevěné přístavní molo však cinká podivná láhev. Shýbá se pro ni, otevírá a vytahuje mapu i se vzkazem.
„Co to máš?“ Ptá se Arin.
Bilfur je zahleděný do vzkazu a nevnímá.
„Co je, někdo ti píše?“ Pokračuje Arin.
„To ne, koukej.“
Arin bere vzkaz do ruky a čte nahlas:
„Zdravím suchozemský červe! Říkám, že ti někdo píše, znají tě i jménem.“
Arin pokračuje a čte nahlas celý vzkaz, ani jeden z nich nechápe co to má být.
„Srandičky, srandičky, měli bychom vyrazit do další půjčovny.“ Pronáší Zen.
„Už zbývají jenom dvě.“ Přidává se Bilfur.
Arin mlčí, právě mu něco křuplo v hlavě a bolí ho tak, že by si šel nejradši lehnout.
„Ty vole, já tomu nerozumím, proč mám z vás dvou největší svaly i IQ. Obdařila vás příroda do života vůbec něčím?“
Zen i Bilfur na něho nechápavě hledí.
„To píšou únosci, půjčovna skútrů se už proflákla, tak začali házet do vody flašky se vzkazy, chápete?“
„Jo ták, aby jsme někam jeli a tam nás unesli?“ Reaguje Zen.
„Přesně.“
„Aha.“
„Tak už máme stopu!“ Přidává se Bilfur.
Netrvá dlouho a všichni tři už sedí na skútrech cestou směrem k velkému ostrovu, který je doslova obrostlý velkými zelenými stromy.