Protože Polymorfové v poslední době ve vztahu ke Kevinovi docela přitvrdili, začaly se dít určité změny, které tady na začátku na obou stranách nebyly. Kevin je co se týká rychlejšího postupu k ovládnutí planety ochotnější než dříve a sami Polymorfové se nechávají čímdál častěji vést i do úkolů, které považují za nesmyslné.
Proto se právě dnes chystá společenský večírek, na kterém budou nejenom jako pořadatelé, ale Polymorfové sami mají lidi na tomto večírku bavit. Co přesně budou dělat zatím Kevin neví, ale co musí udělat on výměnou za toto jejich předvádění před pozemšťany ví už teď.
Kevin právě sedí v konferenční místnosti závodu na výrobu sklenic. Je oblečený tentokrát sám jako manažer v kvádru, stejně jako jeho dva společníci a právě čekají až dorazí jejich bankéř.
„Jak jste to říkali s těmi bankami ještě jednou?“ Ptá se Kevin nervózně.
„Nechali jsme si tvé další rozhodnutí analyzovat tentokrát předem, abychom se vyhnuli dalšímu překvapení.“ Povídá jeden.
„Výskyt bank se na této planetě zvyšuje a je rozhodnuto, že jejich vlastnictví k dalšímu postupu nepotřebujeme.“ Pokračuje druhý.
„A to rozhodl kdo?“
„Zmíněné rozhodnutí je platné bez jakékoliv další diskuze.“
Kevin se škodolibě usmívá.
„Zprdnul vás šéf, že? Podle toho jak se tváříte jsem rád, že zůstal ve vesmíru. S ním by asi žádná sranda nebyla.“
Oba Polymorfové mlčí a zírají před sebe.
Po chvíli někdo klepe na dveře, to je bankéř. Se samolibým úsměvem kráčí rozhodně ke konferenčnímu stolu.
„Zdravím vás, přátelé. Konečně vás poznávám i osobně.“ Pronáší bankéř nadšeně.
„Když si vešel do místnosti a uviděl svého klienta, měl si kleknout na kolena a dojít sem po kolenou.“ Reaguje Polymorf.
Bankéř naprázdno polyká a nechápavě hledí. To bude asi nějaká legrace, myslí si.
„Poklekni.“
Bankéř, jakoby ucítil bolest. Sklání se k zemi a s úlevou si kleká.
„Hmm, už vidím jak jste rozhodli bez diskuze. Půjdeme na ně postaru osvědčenými metodami.“ Reaguje Kevin.
„Když spravují naše prostředky, musí si uvědomit, že jsou pro nás důležité.“ Povídá Polymorf na vysvětlenou.
„Dobře, tak pokračujte, ať to máme za sebou.“
Bankéř se snaží o něco jako úsměv. Na zemi rychle otevírá kufřík s propagačními materiály. Když už našel co hledá, zkouší se zvednout, ale podlamují se mu nohy a padá zpátky k zemi.
„Mluvit se svým klientem budeš jenom na kolenou.“
„Ehh, mám tu pro vás výhodnou nabídku na založení podnikatelského účtu. Všechny vaše peníze umíme okamžitě zhodnotit a bez rizika zcela automaticky!“
Kevin se zvedá, aby si vzal leták, jenže když bankéř klečí, přes stůl na něj nedosáhne.
„Hmm, musíte se zvednout nebo počkejte, já půjdu za vámi.“
Kevin se chystá, že obejde stůl, aby si od klečícího bankéře vzal leták, jenže Polymorfové v ten moment znovu reagují.
„Když budeš muset svému klientovi něco podat, můžeš vstát. Při podávání se budeš soustředit na jeho ruce, aby předmět, než ho pustíš, nejdřív pevně držel. Potom se můžeš vrátit na svoje místo.“
„Ty jo, to máte dobře vymyšlené.“ Reaguje Kevin.
Stojí tedy za stolem s nataženou paží. Bankéř se zvedá ze země, s úlevou zjišťuje, že mu nic nepodlamuje nohy ani nedostává rány elektrickým proudem. S nervózním úsměvem podává Kevinovi leták, přičemž se soustředí hlavně na to, aby jej pustil až ve chvíli, kdy si bude jistý, že ho Kevin pevně drží. Potom se rychle vrací do pokleku na svoje místo.
Kevin prolétává očima grafy a čísla. S tolika nulami, co má teď na kontě mu nepřipadá žádná podobná nabídka důležitá. Hlavně, když s penězi zatím stejně nemůže nic dělat. Jsou tu určité rizika. Kdyby to Joane zjistila nebo by začal být středem pozornosti už tak nějak všeobecně, kdoví co by ti dva dělali potom. Rozdávali by rány elektrickým proudem kudy by chodili, myslí si Kevin.
„Nevím, stojí tady, že můžou bez rizika obchodovat se zůstatkem na mém účtu. Ale asi bych to nechal nejdřív poslat na analýzu do vesmírné lodi, co říkáte?“
Polymorfové na sebe překvapeně hledí.
„Na, tady máš.“ Pokračuje Kevin. „A šup s tím na loď, ať už to letí.“
Polymorf bere bez emocí leták do ruky a schovává jej do kapsy saka. Překvapený bankéř je přitom pozoruje. Když mu znovu věnují pozornost, pokračuje v pokleku ve své přednášce.
Kevin je s Joane a několika kolegy v místní restauraci. Právě zdobí okna, strop a prostírají stoly na zítřejší večírek. Několik z nich přitom stlouká z prken malé pódium, kde bude hrát kapela.
Všechno jsou to pracovníci ze sklářského závodu. I když bude večírek spíš na téma sejít se s managementem všech firem, které spadají pod Kevinův holding, nejraději má právě lidi ze svého starého závodu, protože všechny za ta léta už dobře zná.
Právě tady by měla Joane poznat jak se věci mají a že je Kevin více než jen ředitelem jednoho závodu. A jak jinak to předvést než tak, že ho budou všichni poplácávat po zádech a lézt mu do zadku, aby dostali na chod svojí firmy více peněz.
Když to vypadá, že mají všichni co dělat, vede Joane k baru. Ona si sedá na stoličku, on bar jedním ladným skokem přeskakuje a naštěstí dopadá tak, že sebou nepraštil o polici naproti.
„Co si dáš?“ Ptá se Kevin.
„Hmm, co tu máte dobrého?“ Reaguje Joane s úsměvem.
Kevin se otáčí k policím.
„Jenom samý chlast, hnědá láhev, modrá, zelená, jablko, energy vodka,… jenom si vybrat.“
„Dám si jedno mojito, pane.“
Kevin otáčí hlavu směrem k ní.
„A to vidíš kde?“
„To musíš přece namíchat.“
„Aha.“
Dál bezradně stojí a zírá na police.
„Ach jo, toto trvá, pane.“
Joane přeskakuje barový pult, z lednice vytahuje citróny a začíná míchat mojito. Kevin je zvědavý, jak to bude chutnat. Doufá, že ji bude moc podobně zapojit i zítra na večírku. Snad mu v tom Polymorfové pomůžou a představení jeho holdingu nakonec dobře dopadne.