Další den je už všechno v plném proudu. Kevin obchází stoly, kde sedí samí manažeři a zdraví se s nimi, semtam si přiťuknou a když už se po několikeré podobné sérii vrací ke stolu s Joane a jejími kamarádkami, je očividně v náladě. A to se venku ještě ani nezačalo stmívat.
Joane s ostatními zatím intenzivně probírala proč ji celou tu dobu tajil, že je ředitelem tolika firem. Proto když Kevin přichází, jdou její kamarádky zrovna na toaletu.
„Tak co říkáš, kočko? Není to paráda?“
Joane se chvíli dívá na pódium, kde jsou právě dva kouzelníci. Předvádějí trik, kdy jeden druhému usekne ruku, a přitom mu neteče ani krev. Tu poté schovává ten druhý pod šátek, ruka mizí a zase na těle dorůstá.
„Proč si mi nic neřekl?“ Ptá se Joane uraženě.
„A ty by si mi jako věřila? Vždyť tě znám, když ti něco neukážu, tak jenom kroutíš hlavou, že si zase vymýšlím.“
„Protože pořád jenom lžeš!“
Kevin krčí rameny. Poté otáčí hlavu k pódiu, aby se na kouzelníky taky podíval. Ti si právě hází se žárovkou. Vždycky když ji jeden chytí, žárovka se rozsvítí. Potom ji hází do publika, manažer ji chytá a žárovka se rozsvěcuje i v jeho rukou. Všichni jsou u vytržení a nadšeně tleskají!
„Ale musíš uznat, že horší zpráva by byla, kdyby mě vyhodili z práce a já neměl ani vindru.“ Pokračuje Kevin.
Joane ho ignoruje, jakoby ani neslyšela co říká. Kevin si s úlevou vydechuje, vždycky když tohle dělá, je všechno zase na dobré cestě. Její kamarádky se vrací z toalety, a tak se zvedá od stolu a jde znovu pozdravit pár lidí.
O něco později už hraje kapela a někteří z místního osazenstva jsou před pódiem a tančí. Kapelu doprovází dvě tanečnice s naprosto perfektními těly a profesionálními pohyby. Když dohrává jedna ze skladeb, jdou si tanečnice „odpočinout“ do zákulisí.
Stojí na parkovišti z druhé strany restaurace dvě filmové hvězdy. Jeden má v ruce kladivo z nějakého filmu. Joane a její kamarádky je okamžitě poznávají a běží za nimi je pozdravit.
„To je překvapení, co vy tady?“
„Pozval vás Kevin? Že si sednete k našemu stolu?“
Herec s kladivem se chystá něco říct, ale v ten moment ho Joane objímá a osahává jeho svaly.
„Ty jsi přece Kevinova samice.“ Povídá herec nejistě.
Holky se smějí.
„No a? Přece si můžu sáhnout, ne?“
„A jéje, Joane už je taky v náladě.“
Holky se znovu smějí.
Všechny poté doprovází herce k jejich stolu, cestou je manažeři nadšeně zdraví a čekají co se zase bude dít.
Když jsou všichni usazeni u stolu, přichází Kevin. Nazdar parťáci, ukážete další kouzelnický trik?
„To jsou slavné filmové hvězdy a ne ti kouzelníci.“ Reaguje Joane.
„Ale prd, to jsou ti stejní kouzelníci, ukažte jim to.“
Všichni na Kevina nechápavě hledí a zatímco se přiblble usmívá, vrávorá a točí se mu hlava.
„Měl by sis jít radši na chvíli lehnout.“ Povídá Joane.
V ten moment, jakoby s tím co řekla měli Polymorfové nějaký problém. Proměňují se přede všemi v kouzelníky, poté v tanečnice.
„Vidíš? Jsou to naši kouzelníci.“
Nikdo nevěří vlastním očím, co se teď právě děje. Joane se přitom v hlavě vybavují všechny zvláštní scény se zahradníky, instalatéry a dalšími postavami, kteří se chovali úplně stejně divně.
Joane se zvedá od stolu, s hrůzou v očích hledí na Kevina, jak se stále přiblble usmívá, potom rychle vybíhá ven z restaurace.
„Hééj.“ Reaguje jeden z opilých manažerů a jde za nimi. „Takže vy jste kouzelníci!“
Když se zkouší jednoho z nich poplácat po zádech, dostává ránu elektrickým proudem a kácí se k zemi. Všichni hrůzou křičí a vybíhají ven. Celý dav se tlačí ze dveří, až uvnitř nezůstává nikdo, jenom Kevin a Polymorfové.
„Ty vole, to jsem asi posral.“
Polymorfové na Kevina chvíli hledí, poté se bez emocí otáčí, vychází ven a za dveřmi se mění v hlínu, která se vsakuje do země.
Po dvou silných kávách a intenzivním přemýšlení vychází Kevin z restaurace, aby odjel domů. Myslel si, že by měl zůstat na místě, protože bude muset vysvětlit policii co se to tady stalo. Ale všichni, včetně personálu z restaurace akorát utekli a dál nic.
Telefonní číslo si odsud na nikoho nevzal. Takže uvnitř aspoň zhasl světla, zavřel za sebou s tím, že snad nepřijdou zloději, než sem někdo přijde zamknout.
Venku na parkovišti se už mezitím setmělo. Před Kevinovým autem čeká jeden mladý sportovec ve značkové teplákové soupravě z katalogu.
„Čau, kde je ten druhý?“
„Já nejsem oni.“ Povídá sportovec.
Oba na sebe chvíli hledí, Kevin začíná tušit, že jde do tuhého. Dost na tom, že Polymorfy zneužíval, navíc dneska překročil čáru, kvůli které byli ochotni spolupracovat. Udělal si srandu z toho, že mají tu schopnost aby byli populární a všechny tím vyděsil.
Pro vedoucího místní galaktické oblasti je jeho chování nadále neakceptovatelné, protože postrádá logický smysl.
Kevin dál stojí. V další moment se mu zastavuje srdce a kácí se k zemi. Když leží, je ještě při vědomí. Sportovec se nad ním naklání, aby na něho Kevin, než zemře, dobře viděl.
„Přejeme ti příjemnou zábavu.“
Končetiny Kevinova těla už zachvátilo mravenčení, dál už jen přichází o vědomí.
Uprostřed noci se na stejném místě Kevin probouzí a děsně ho bolí hlava. Když se zkouší zorientovat, zjišťuje, že ji má zabalenou do nějakého sáčku a na pravé straně v přední části lebky má asi ránu, jako kdyby ho operovali.
Kevin se znaží povzbudit tím, že se usměje a mávne nad tím rukou. Ale místo úsměvu jeho rty jenom ztvrdly. Oblast kolem očí se dál chová, jakoby se usmíval, ale se rty už nedokáže pohnout.
Sedá tedy do auta, aby vyrazil domů. Když přijíždí, s úlevou zjišťuje, že se v kuchyni svítí. Uvnitř je Joane a čeká na Kevina.
„Kde si byl tak dlouho? Co se ti to stalo?“
„Spadl jsem a musel jsem do nemocnice.“ Povídá Kevin.
Joane jde blíž k němu, aby se dobře podívala. V jeho prázdných očích už není ani náznak opilosti.
„Běž si lehnout.“
„Dobře.“