Arin, Orin a Bilfur jsou tři bratři. I když se o to jejich rodiče pokoušeli, žádnou dceru nakonec nezplodili. Napotřetí vyšel akorát Bilfur.
Ten už pár dní pozoruje, že je Arinův mobil podezřele ticho. Jeho bratr se totiž nedávno seznámil při jednom dobrodružství s Wenou. Ta chodila nejdřív s Orinem a když poznala Arina, začala chodit s ním.
Jenom Bilfur jako vždycky ostrouhal. Baví se s ním akorát holky, které ho nezajímají, protože nevypadají tak dobře, jako ty které obvykle řeší právě Arin s Orinem. Bilfur tak má spoustu času na to přemýšlet, co dělají oni a že Arinův mobil už nevyzvání tak často, jako předtím.
Arin právě sedí v kuchyni a míchá si syrová vejce se šunkou. Bilfur přichází, aby si nalil colu.
„Ááá, jde se běhat?“
„Hmm, dneska jenom na kopec a zpátky. Něco mi křuplo v koleni.“ Odpovídá Arin.
„Co si dělal?“
„Právě že nic, prostě v tom křuplo. To se vyběhá.“
Bilfur pokládá na stůl sklenici, aby si nalil. Přitom přemýšlí, jak se ho zeptat.
„A co Wena?“
„Co Wena.“ Krčí Arin rameny. „Jsem mimo její teritorium, znáš ženské.“
Bilfur si dává pár hltů coly a chystá se k odchodu.
„Počkej brácho, potřeboval bych s něčím pomoct. Ty máš na to lepší… takový instinkt. Víš kam půjdu po matuře?“
„Kam?“
„Na policejní akademii. Už jsem se rozhodl, budu nosit bouchačku a honit zloděje.“
„Spíš dávat pokuty za špatné parkování.“
Oba se smějí.
„No, ale konečně něco jak můžu využít svůj talent. No a hádej ve kterém městě zrovna taková akademie je.“
Bilfur na něho nechápavě hledí.
„Přece tam, kde studuje Wena.“
„Aha.“
Arin hledí vítězoslavně do sklenice se syrovými vejci a dává si pár loků. Vypadá to, že mu chutná.
„Hmm? Dáš si?“
„Nedám vole, fuj.“
„Je v tom i cukr, je to dobré.“
„Jdi s tím do háje.“
Arin krčí rameny a pokračuje:
„Ale co jsem chtěl říct. Výhoda je, že je ta policejní akademie právě tam. Takže je mi vlastně jedno, jestli se Wena nějak vzpamatuje nebo ne, chápeš? Prostě pohoda.“
„Tak, hlavně ať se tam dostaneš.“
„Bez starostí. Ale potřeboval bych právě využit zbytek prázdnin na tu dovolenou. Musím si s ní popovídat, aby se trochu uklidnila.“
„Jo táák, už to chápu.“ Reaguje Bilfur.
„Víš jak, každý den nenarazíš na holku, která pošle vojáka k zemi jednou ranou. A potřeboval bych nějak tu dovolenou vybrat a nevím co mám vybrat. Pomůžeš mi s tím?“
Bilfur se tváří zamyšleně.
„A my pojedeme taky?“
„Určitě, ona sebou taky bere bráchu.“
Chvíli domlouvají detaily. Když Bilfur odchází, nedívá se na něho Arin příliš nadšeně. Neví proč, ale v poslední době s ním nerad mluví.
Další den jde Arin, Orin a Bilfur do centra podívat se, jestli v místní cestovní kanceláři něco nevyberou. Bilfur toho na internetu našel spoustu, ale k jeho zklamání se do věci vložil Orin, že je lepší vybrat dovolenou v kanceláři, kde můžou kdyby se něco zvrtlo, zájezd reklamovat.
„Řeknu vám, že se mi letos už nikam jet nechtělo.“ Povídá Arin po cestě.
Orin s Bilfurem potlačují úsměvy.
„Hlavně nevybrat pláž, kde je poblíž ostrov. To je zásada číslo jedna.“ Pokračuje Arin.
„Proč? Aspoň ses proletěl, nabrnkl si kočku. Teď jsme na řadě my.“ Reaguje Orin.
„Vážně, to chcete jít do nebezpečí sami a vědomě?“
Všichni chvíli mlčí. Na poslední dovolené narazili na ostrov s vojáky, kde byl Orin zajatec. Je zvláštní, že když na to vzpomíná, vybavují se mu jenom bezva vzpomínky. Vůně džungle, ptáci cvrlikají, on spravuje střechu, Wena mu přináší koláč.
Po té nesnesitelné nudě a dunivém bouchání na stěnu, kterou vojáci své zajatce schválně znervózňují, jakoby se slehla zem.
„Tady je nějaká kancelář.“ Pronáší najednou Arin.
Všichni hledí na úzké, zavřené dveře v rohu náměstí. Na nich je cedule v průhledné obálce, kde je rukou napsáno: „Cestovní kancelář.“
„Cestovní kancelář? A kde je název?“ Ptá se Bilfur.
„No, prostě Cestovní kancelář.“
„Jasně, na co plýtvat slovy, stejně by se jim na ceduli víc nevešlo.“
Všichni se smějí.
„Třeba je to cestovní kancelář cestovních kanceláří.“ Reaguje Bilfur.
Orin krčí nechápavě rameny.
„Stejně mají zavřeno a ta cedule nevypadá zrovna důvěryhodně.“
„To jo, ale aspoň by to bylo levné.“ Povídá Arin a přechází ke dveřím. „Je tady zvonek, zkusím na ně zazvonit.“
Arin zvoní, ale nic se neděje. Když to po chvíli už vzdávají, otevírá jim starší prošedivělý pán.Nejdříve chtěl ty otrapy poslat pryč, aby ho už nerušili. Ale když vidí tři statné mladíky, zajímá ho o co mají zájem.
Arin, Orin a Bilfur jdou později dál, tentokrát do normální cestovní kanceláře. I když bohatší o jeden zvláštní zážitek a o ručně psaný a kreslený leták s nápisem „Ostrov bílých švestek.“
Orin, Arin a Bilfur jdou tedy omrknout, zdali existuje i nějaká cestovní agentura s licencí, která nabízí dovolené v cenové relaci, kterou by si mohli studenti dovolit.
Jdou po náměstí, když prochází kolem cestovky s názvem „Dovolená, na kterou nezapomenete,“ zastavují se.
„To zní dobře!“ Raduje se Arin.
Vchází tedy dovnitř, kde sedí za stolem muž v kvádru a dlouze telefonuje. Právě mluví s paní, která není se svou dovolenou podle všeho tak úplně spokojená. To naznačuje i její hlasitý tón, který se stupňuje s každou odpovědí, protože jí mladík jenom odsekává.
„Ne paní, nemáte nárok na vrácení peněz. Krysy pod postelí? To byly nanejvýš myši! Strašné jídlo? Nejste tak trochu vybíravá?“
Po vyčerpávající půlhodině vzdává paní boj o jakoukoliv kompenzaci. Zaměstnanec cestovní kanceláře pokládá telefon, utírá si pot z čela a bez jakékoliv jiné stopy rozhození po nespokojeném telefonátu, se začíná věnovat naším hrdinům.
„Tak mladí pánové, čím vám můžu posloužit? Takoví mladí, krásní lidé, vy chcete určitě na pláž. Dubaj? Karibik? Nebo snad by se vám chtělo prozkoumat severské země? V Norsku je nádherně, tam jsem byl zrovna minulý rok se svou přítelkyní.“
Muž mluví a mluví, až z toho jde Arinovi a Orinovi hlava kolem. Bilfur však moc nevnímá, stojí bokem dění u stojánku na letáčky, které slibují dokonalé prázdniny, skvělé jídlo, pohodlné postele a tunu zábavy.
„Do jaké částky by si tak zhruba pánové představovali cenu dovolené.“
Muž po dlouhém přednesu o všemožných dobrodružstvích uhodil konečně hřebíček na hlavičku. Arin si přitom odkašlává.
„Berete poukázky a stravenky?“
Muž zvedá pohrdavě jedno obočí.
„Tohle už jsem dlouho neslyšel. A přáli byste si jet autobusem nebo letět letadlem? To by každého stálo jednu stravenku navíc.“
Arin se v tu chvíli dívá raději jinam.
„Hele, nemusíte být zase až tak vtipný.“ Reaguje Orin.
„To si spíš děláte srandu ze mě, ne? Co bych já s tolika stravenkami dělal? Vidíte to břicho?“
Všichni tři pozorují, jak si muž poplacává svoje pevné břicho.
„To je každé ráno deset lehů a sedů.“
Arin mu věnuje unuděný výraz.
„Deset? Proč ne rovnou dvanáct?“
Oba na sebe nechápavě hledí.
„Deset, to se dělá ve školce, ne?“
Všichni se smějí.
„No dobrá, tak jste se pobavili a teď padejte z mojí kanceláře.“ Reaguje majitel.
A vyprovází tyhle 3 ňoumy na chodník, odkud přišli.
„Bez peněz do cestovní kanceláře nelez.“ Volá ještě na rozloučenou.
Když za nimi zavírá dveře, všichni tři na sebe zklamaně hledí.
„Bilfure, máš ještě ten leták na ostrov trnek?“ Ptá se Orin.
„Jo, proč?“
„Dej mi ho!“
Když se Orinovi dostává leták do rukou, vytahuje z kapsy mobil a vytočil číslo, které bylo napsáno v pravém dolním rohu. Arin s Bilfurem mlčí, jsou zvědaví jak to dopadne.
„Dobrý den, měli bychom zájem o vaší levnou a dobrodružnou dovolenou…“
Mezitím Wena bloumá v jejím rodném městě po obchodech. Chtěla by si koupit nové pudrové lodičky na firemní večírek.
Po několika minutách bloumání mezi regály naráží na vysněné boty v neutrální barvě. Sedá si, noha ji klouže do střevíčku, sedí perfektně! Nazouvá tedy ještě druhou botu, prochází se, spěšně na sebe kouká do zrcadla a míří si to k pokladně. V jedné ruce boty, v druhé už připravená kreditní karta.
„Děkujeme za nákup, přeji hezký zbytek dne.“ Usmívá se prodavačka nakonec.
Předtím ji pečlivě porovnala a vložila boty do krabice, kterou následně nasoukala do igelitové tašky. Tyhle maličkosti od obsluhy Wenu vždycky potěší.
Weně klinká v kabelce mobil, už zase. Hned jak vychází z obchodu, začíná svůj telefon lovit v kabelce. Chvíli to trvá, protože je v ní doslova džungle.
„TY? JÁ? + DALŠÍ 4 MIMONI NA OSTROVĚ BÍLÝCH ŠVESTEK ZAKONČÍME PRÁZDNINY. CO TY NA TO? ARIN.“
Poslední dobou klinká Wenin telefon nonstop, avšak reálný vztah se milostnými zprávami nahradit zkrátka nedá. Wenu už to nebaví, navíc v nové práci potkala celkem sympatického kolegu a tak to co je mezi ní a Arinem chce ukončit. Nechce ho ranit, ale nemůže jinak. Nemá vůbec chuť něco řešit a tak zkrátka dělá, že si sms ještě nepřečetla a neodepíše.
Když přichází domů, pokládá kabelku a mobil vedle sebe na kuchyňský stůl a jde se po vyčerpávajícím nákupu umýt. Mezitím se hladový Zen přesouvá ze svého pokoje.
Otevírá dvířka chladícího boxu a očima prozkoumává jednotlivé police jejich lednice. Nakonec vítězí toust, burákové máslo a džem.
Přípravu odpolední svačiny však přerušuje zvuk, který vydává Wenin telefon. Ne, že by Zen Wenu hlídal, nebo šmíroval, ale tentokrát mu něco říká, ať nakoukne.
„WENO, ODEPIŠ, UŽIJEM SI TO! JE TO NĚKDE NA ISLANDU. ARIN.“
„Island? To zní dobře.“ Reaguje Zen.
Bere telefon do ruky a odepisuje bez jejího vědomí.
„POJEDEME RÁDI. ZDRAVÍ ZEN A WENA.“
„BEZVA.“ Reaguje Arin okamžitě.
Zen se tváří škodolibě.
„UŽ SE MOC TĚŠÍM, DLOUHO JSEM SE NEKOUPALA, ABYCH TĚ ZE SEBE NESMYLA. VYKOUPU SE AŽ SE ZASE UVIDÍME.“
Zen se směje a čeká co Arin napíše. Z vedlejší koupelny však už vychází Wena. Z vlasů a ručníku si vytvořila na hlavě turban, který jí moc sluší.
„Weno, taky se tak těšíš?“ Ptá se nadšeně Zen.
„Na co prosím tebe?“
Zen ji ukazuje příchozí zprávu.
„Jak sis mohl dovolit beze mě odepsat? Co si to napsal, že se nekoupu?“
„No tak Weno, šel jsem náhodou okolo a pípá ti mobil. Já ti ho normálně neprohledávám.“
„Na to jsem se neptala!“
Wena mává pěstí ve vzduchu. Zen se raději otáčí, aby pokračoval v přípravě svého jídla.