Po mnoha týdnech postupného vynášení hlíny si našel Rico v téhle práci jakousi zálibu. Starost o vlastní přístřeší má něco společného s pudem sebezáchovy. I když by si během volna sedl raději k počítači nebo raboval okolní domy, je někdy povinnost důležitější než zábava.

Nakonec, když už začíná být začátkem dubna příliš horko i v noci, je s prací až do další zimy hotový. Jeho dům, který měl kdysi dávno cihlové zdi a šikmou střechu, je nyní obsypán hlínou tak, že sám vypadá jako jedna velká hrouda hlíny.

Z východní strany tudy vede falešný vchod, v jehož chodbě je cihlami zaskládaný vchod pravý. Nebude totiž trvat dlouho a někdo přijde na návštěvu, aby se zeptal jak se Ricovi daří a kolik má uvnitř stupňů.

Už několik dní ho tak budí ze spaní sny a myšlenky na to, co s ostatními. Svou strategii přežití má naplánovanou dokonale, jenže co bude dělat v budoucnu?

Právě teď se baví tím, že mu hrozí nebezpečí, ale až nebezpečí pomine a nebude zde široko daleko nikdo než on, co bude dělat? Jednou týdně přiletí poštovní dron s jídlem a jestli nebude fungovat ani internet, bude se bavit akorát šťouráním v nose.

Jednoho dne, když se mu nedaří usnout, dostává nápad. Tohle místní vymírání se dá zastavit, když tu postaví něco podobného, jako jsou tunelové ubytovny v horách. Kopců a údolí je okolo dost a když mu pomůže Folke, mohli by to zvládnout, uvažuje a po chvíli se mu konečně daří usnout.

 

Další večer, když už je chladněji, jde k sousedům, aby Folkemu řekl co má v plánu. Před zaklepáním si polévá obličej a podpaží vodou, aby to vypadalo, že se celý den v posteli potil.

Folke otevírá dveře taky celý upocený.

„Čau, tak už to zase začíná, hrůza.“ Povídá Rico.

„Čau.“

„A to je teprve začátek března. Letos se z toho zase všichni poserem.“

Folke krčí rameny, jakoby nevěděl co říct.

„Půjdeš se mnou na průzkum? Potřeboval bych s něčím pomoct.“

„A s čím? Venku je děsné vedro.“

„Není, za chvilku bude chládek, aspoň si provětráš nádobíčko.“

Folke se otáčí, bere se znepokojením malou brašnu s vodou a rezervním jídlem a vyráží s Ricem ven.

Rico mu po cestě vysvětluje, že by si měli postavit vlastní tunel nebo něco takového, kde bude v létě dost chladno a dost místa i pro víc lidí. Což se samozřejmě snadno řekne, když se ani jednomu z nich nechce kopat.

Cestou kolem k takovému skalnatému místu, je slyšet směrem od nedaleké řeky čvachtání a nadšené pokřikování.

„Uíííí.“

„Ehehehe.“

Vypadá to, že je dole celá skupinka lidí. Když však vidí příchozí, všichni najednou mlčí a několik z nich jde rychlými kroky směrem k Ricovi a Folkemu.

„Co tady vy dva chcete?“

Ricovi připadá, že je odněkud zná, ale nedokáže si vzpomenout odkud.

„Šli jsme náhodou okolo a slyšíme čvachtání.“

„Aha, tak se můžete otočit a padejte odsud.“

Folke se ihned otáčí, Ricovi, jakoby to ale nestačilo. Dole u řeky vypadají všichni až podezřele spokojeně.

„Býváte tady někde poblíž?“

„Co je ti do toho, řekl jsem naposledy. Otoč se a padej!“

Ve tmě je jim do tváře špatně vidět. Kdoví, jestli je Rico ještě potká a jestli ano, tak jestli je pozná, očividně se vyznají.

„Dobře my jdeme, budu si vás pamatovat jako: Ti, co se čvachtají v řece a pískají.“

Rico a Folke se smějí. Ti, co se čvachtají v řece a pískají nereagují, a tak jdou oba raději dál.

 

O něco později stojí oba u vysoké skály, kde se kdysi těžil pískovec. Pískovcová skála vypadá v měsíčním světle přímo ideálně. Hromada je o mnoho pater vyšší, než Ricův zasypaný dům a to je v něm přes den úplně ideálně.

„Říkám ti, přes den pomůže zavrtat se jedině do takového kopce. Naházel jsem si na dům snad tunu hlíny a stejně je tam na zdechnutí. Možná ještě hůř než předtím, protože už se nevětrá.“ Povídá Rico.

Folke vypadá, že to zbaštil. Skálu chvíli zkoumavě prohlíží a dloube do ní prstem.

02

„Ty jsi upadl, mě se kopat a ještě v tom horku nechce. Ani náhodou, kamaráde.“

„Hmm, a Ti, co se čvachtají v řece a pískají nám asi taky nepomůžou.“

Oba se smějí.

„Nezajdeme cestou zpátky na lov?“ Ptá se Folke.

„Kus masa, osmaženého na slunci bych si taky dal.“

Folke se šibalským úsměvem vytahuje ze své pohotovostní brašny dlouhý nůž. Rico sahá za pás a vytahuje svůj.

„Dneska ulovíme něco velkého, co říkáš?“ Ptá se Rico.

„Nějakou velkou chlupatou svini, co ani nevím jak se jmenuje.“

Oba se smějí.

„Taková regrese,“ Reaguje Rico. „Ještě před osmi lety jsem chtěl být slavný kytarista.“

„Fakt? Já zase violončelista.“

Oba se smějí.

Takto pokračuje rozhovor ještě asi deset minut, poté se oba potichu přesouvají směrem k nedalekému lesu.

 

Dnešní lov byl úspěšný, povedlo se jim dostat něco, co vypadá jako přerostlá žlutá kočka a dva malé ježky.

Protože ježek ani jednomu z nich nechutná, rozhodují se nechat je jako výkupné Těm, co se čvachtají v řece a pískají, kdyby na ně náhodou narazili.

Cestou kolem řeky je ale zvláštní ticho, jakoby odsud odešli.

„Musí bydlet někde jinde.“ Povídá Rico.

„Ještěže tak.“ Reaguje Folke.

„Proč? Vypadali docela slušně.“

Folke neodpovídá. Od jisté doby mu neznámí lidé moc nevoní tak nějak všeobecně. A tak se Rico rozhoduje, že se je pokusí další noc navštívit sám.