Majitel pevnosti Öskjuvatn sedí v hlavní kanceláři ve věži za velkým dřevěným stolem. Přestože jsou zdi z žulového kamene, je zde příjemně teplo. A přestože se jedná o starodávnou stavbu, je interiér kanceláře vybaven nejmodernějším nábytkem i technikou.

Reder je už velmi starý pán, je celý bílý, na jeho vrásčité hlavě pulzují namodralé žíly. Přesto ví moc dobře, jak je důležité, aby jeho hlavní kancelář vypadala důstojněji, než místnosti pro administrativu nebo šatny pro ochranku.

Přichází k němu hlavní poradce se zprávou. Bez zbytečných zdvořilostí nebo zatěžováním detaily povídá co nejstručněji:

„Islandská vláda schválila návrh zákona o ochraně ostrova a redukci obyvatel.“

„A co to znamená pro ostrov?“ Ptá se Reder.

„Menší riziko pro pevnost Öskjuvatn.“

„Eh.“

Poradce nasazuje usměvavý výraz. Ale schválně ne příliš usměvavý, aby to nevypadalo, že si neuvědomuje vážnost situace.

„Další zprávu.“

„Několik z velkých nadnárodních firem nás opět žádá o zaslání cenové nabídky na bílé švestky.“

„A co to znamená pro Öskjuvatn?“ Ptá se Reder.

„Vyšší zisky z prodeje.“

Reder nereaguje. Poradce chvíli čeká, jakoby přemýšlel.

„Ale i možnost reklamy. Naše ovoce se dostane do médií.“

„Meh.“

Poradce si s povzdechnutím rozmýšlí co dál.

„Další zprávu.“ Připomíná se Reder.

„Nemám žádné další zprávy.“

„Eh.“

Poradce se bez zdržování otáčí a odchází.

 

04Wena sedí v plastové záchodové budce, kterou vezli naštěstí na pravidelné proplachování, a tak to uvnitř voní po citrónu. S obavami přitom poslouchá zvuk auta a snaží se při každé zatáčce držet, aby nesletěla na zem nebo se nebouchla o zeď.

Po půlhodině svižné jízdy nákladní auto zastavuje. Venku jsou slyšet tlumené mužské hlasy. Někdo naskakuje a prochází se okolo.

„Dobrý, jeďte.“

A vůz se znovu rozjíždí.

„Hej, zavolej Jina, ať přijede s vozíkem. Přivezli čisté hajzly.“ Volá muž na autě.

Weně už to nepřipadá jako dobrý nápad. Naštěstí, kdyby se jí udělalo šoufl, stačilo by zvednout prkýnko. Bilfur je vedle určitě v klidu, protože myslí jen na drogy, uvažuje pro sebe.

„Tak co, starý nám tu kanalizaci teda nepovolí?“

„Meh.“

Oba se smějí.

Po chvíli přijíždí vysokozdvižný vozík a pokládá obě toalety do menší řady ve vzdálenější části komplexu. Bydlí zde převážně pěstitelé a ti mají při každém proplachování záchodů přednost.

Když je kolem klid, vychází Bilfur ven a rychle otevírá i Weně.

„Pojď, musíme se schovat někam jinam.“

Oba se šokovaně rozhlíží, jak je to uvnitř velké. Stojí právě u dřevěné stodoly naproti kamenné zdi.

„Jsou tam věže a na nich hlídkuje ochranka. Tady nás nevidí, ale musíme rychle někam než si někdo z místních zajde odskočit.“

„A co je tady uvnitř?“ Ptá se Wena.

Ukazuje přitom na stodolu. Bilfur se dívá skrz škvíru dovnitř.

„Traktor a nějaké vozíky a náčiní.“

„Co tady budeme dělat, Bilfure?“ Šeptá Wena rozzuřeně.

„Něco vymyslíme, pojď rychle dovnitř. Z druhé strany vidím dveře.“

Oba tedy rychle vchází do stodoly. Když jsou uvnitř, jdou zvenčí slyšet hlasy nebo spíš houkání a kroky.

„Úaaa oue oue úaaa.“

„Uh uh oue oue uh uh.“

Oba kolemjdoucí jdou rovnou do čistých toalet, které právě přivezli.

 

Na oběd se u stolu schází Arin, Orin i Zen. Hotelová restaurace naštěstí modré lístky akceptuje. Takže i když jsou Arin s Orinem oficiálně bez ubytování, all inclusive jídlo a pití mají zaplaceno.

Když Arin registruje nervózní pohledy ostatních, znovu si čte zprávu, kterou mu Wena předtím, než si vypnula mobil poslala:

„Ahoj, nakonec jsem si vyšla s Bilfurem raději sama, na oběd budeme určitě dávno zpátky. Líbá Wena.“

Všichni se po dohodě tedy zvedají, aby si šli nabrat na talíře jídlo. Nemá smysl dál s prázdnými žaludky čekat, to je přece nesmysl, shodli se.

Když jsou po dlouhém jídle bez řečí, které se protahovali vtípky, zákusky, kávou a plánováním zábavy a Wena ani Bilfur přitom stále nepřichází, mají už podezření, že se něco děje.

„No nic, nemá cenu vyhýbat se tématu.“ Povídá Zen.

„Jaké téma myslíš, kde jsou ti dva?“ Ptá se Orin.

„Přesně to myslím.“

Všichni tři mlčí a hledí na své skoro dopité šálky kávy.

„Ani mobil si ještě nezapnula.“ Pronáší Arin. „Jako docela se nabízí, že to stihnou až na večeři, ale kdy v poslední době jsme čekali na něco, co se nakonec vyplnilo?“

„Už to, že si vypnula mobil je divné.“ Reaguje Zen. „Wena půl dne bez mobilu, to jsem snad ještě nikdy nezažil.“

„Podle mě našel Bilfur ten zdroj kde rostou bílé švestky a teď tam oba leží, sjíždějí se švestkami a čekají na večer.“

„Takže počkáme do večera?“ Ptá se Arin.

„A co chceš dělat?“

„Zajdeme se vykoupat do termálního bazénu. Den nám uteče raz dva.“ Přidává se Zen.

 

Wena a Bilfur jsou schovaní někde mezi balíky sena. Weně právě problesklo hlavou, že zbytku jejich party poslala sms s informací, že do oběda budou doma.

„Radši zkontroluji mobil, kdyby mi psali.“

Vytáhuje mobil z kapsy.

„Zatraceně, jsme bez signálu. Kdoví, co si ti tři teď o nás musí myslet.“

„Jakože si po Orinovi a Arinovi nakonec se mnou, jo?“ Ptá se Bilfur s úsměvem.

„Tak jsem to nemyslela.“

Bilfur nechápe jak to mohla myslet, a tak oba chvíli mlčí.

„Hmmmm.“ Vydechuje Bilfur.

Jeho pozornost se právě přeorientovala na sad plný bílých bobulí, který je za dřevěnou stěnou.

„Bilfure ty si z těch švestek úplně mimo, měli bychom, najít alespoň signál a dát o sobě věděť!“

„Neblázni, co když nás někdo uvidí?“

Wena kroutí hlavou.

„A jak dlouho tu chceš ještě sedět?“

„Já..já nevím.“ Přiznává Bilfur.

Wena nereaguje. Lituje, že sebou nevzali Arina, ten vždycky všechno vyřeší. I když tak trochu po svém.

„Slyšels to?“

„Co jsem slyšel?“

„Pšš. Někdo jde.“

Wena a Bilfur se zavrtávají, do kupy sena a čekají co se bude dít.

Do místnosti vchází stará paní s plnou bedýnkou bílých švestek. Polokládá je kousek od hromady sena a mizí za rohem. Vůně čerstvého ovoce Bilfura doslova mámí a Weně dochází, že bude zle.

Ale to už Bilfur stojí u hromady švestek a láduje do sebe jednu za druhou. Wena ho přitom pozoruje. Má pocit, že občas ani nevyplivne pecku.

„Bilfurte, mazej zpátky!“

Bilfurt je v absolutním transu a tak Wena a její naléhání, jde naprosto mimo něj.

„Ha ha oue!“ Ozývá se odněkud hraplavým hlasem.

Bilfur se s plnou pusou otáčí.

„Já jsem chtěl jenom ochutnat, omlouvám se.“

Stařenka stojí ve dveřích, připravená zavolat ochranku. Ale zrovna tuhle bedýnku si schovala pro sebe.

„Fljótsdalur oue!“

Bilfur na ni hledí.

„Nerozumíš řeči Öskjuvatn?“

„Ne.“

Naštěstí pro něj je stařenka na zdejší poměry docela vzdělaná a umí cizí řeč. Před lety dělala Rederovi překladatelku, než ji přestal potřebovat.

Wena scénu pozoruje a připadá si za Bilfura ještě blběji než předtím.

„He he hepčííííííííííííííííííííííííííííí.“ Ozývá se z kupky sena.

„Meh. Koho tam přede mnou schováváš chlapče?“

„To je Wena.“ Reaguje Bilfur.

Utírá si přitom pusu. Už je mu moc fajn.

„A nemá náhodou taky hlad?“

„Má, ale ona švestky prej nejí.“

Stařenka s úlevou pozoruje, že jde o křehkou dívenku.

„Je vás tady víc?“

„Dobrý den,.“ Zdraví Wena a vytauje si seno z pod trička. „Jenom my dva.“

„A jak jste se sem vlastně dostali?“

„V kadibudkách.“

Všichni se smějí.

„Vy jste, ale šídla. Máte velké štěstí, že jsem vás našla zrovna já. Určitě už vám od rána vyhládlo, pojďte, zvu vás na oběd, eh?“

Wena a Bilfur jdou tedy za ní.

 

Jsou venku, čeká na ně strážník ve vojenském oblečení a s pistolí přes rameno.

„Kdo to je?“

„Moje nová výpomoc. Jsem už stará a tak jsem poprosila svým vnoučatům, zdali nedojedou za mnou na výpomoc, eh?“

Voják ustupuje stranou. Sice mu nesedí, že by měli místní i někoho venku nebo si je zvali sem, ale tuhle stařenku zná moc dobře.

„Omlouvám se, nejsme zvyklí na hosty. Já jsem Robert. Kdybyste cokoliv potřebovali, jsem vám kdykoliv k dispozici.“

„Moc děkujeme. Já jsem Wena a tohle je Bilfur.“

Zfetovaný Bilfur je úplně v tranzu z toho, jak jim to všechno pěkně vyšlo. Ale snaží se ani nepousmát, aby nevybuchl smíchy.

„A jak se vám tady líbí?“

„No, moc jsme toho zatím neviděli.“ Reaguje Wena s úsměvem.

Na Bilfura toho začíná být už moc. Nicméně je očividné, že se Wena vojákovi velmi pozdává a to se Bilfurovi nelíbí. Takže se jeho veselá nálada pozvolna mění. Přece jen je to bráchova holka.

„Weno, pojď, už mám hlad jako vlk.“

„Tak snad se brzy uvidíme.“ Reaguje voják.

Wena jen lehce pokyvuje hlavou.

„Tak pojďte za mnou panstvo, ukážu vám, kde bydlím. Lepší knedlíky jste v životě nejedli, eh?“

Wena s Bilfurem se tedy vydávají za stařenkou.

 

Po chvíli stařenka odemyká staré vchodové dveře. Chvíli to trvá, protože je potřeba zasunout klíč tím správným způsobem.

„Tak tohle je moje království.“

Chaloupka je skromná, avšak na pohled velmi pěkná. Má žlutou fasádu, na oknech květináče s květinami, a před skromným obydlím je na šňůře pověšené prádlo.

V momentě kdy vcházejí na zápraží, praštila všechny do nosu sladká vůně.

„Tak šup, běžte se posadit, eh?“

Ti dva jdou beze slov ke stolu. Každý dostává talíř a příbor.

„Já jsem Runa. Hezky si odpočiňte, eh?“

Paní přináší na stůl obří mísu plnou švestkových knedlíků. Bilfur se beze slova začíná znovu ládovat. Jen Wena sedí a koukala do prázdného talíře.

„Nemáš hlad beruško?“

„To víte, že mám, jen já prostě nesnáším švestky.“

Snažila se tak za jakoukoliv cenu vykroutit z pozření bílé švestky. Vypadá to, že se tady jí úplně normálně.

„Tak víš co, já ti uvařím špagety, eh?“ Usmívá se Runa.

A zmizí do spíže.

„Ani nevíš, o co přicházíš Weno. Je to výborné.“ Povídá Bilfur nadšeně.

Nakládá si přitom do talíře další knedlík.

„Aspoň jeden z nás je z téhle situace nadšený.“

Bilfur, jakoby nevnímal co právě řekla. A tak Wena sedí a s nastraženýma ušima čeká, jestli náhodou neuslyší přilétat záchranný vrtulník.