Do hlavní kanceláře pevnosti Öskjuvatn vchází vrchní komisař, hlavní poradce a dva pomocní poradci. Komisaři po cestě vysvětlují jak má s Rederem mluvit.
„Hlavně co nejstručněji a když nebudeš vědět proč nic nedělá, tak mlč a nech to na nás. On je jak zpomalený film.“
Komisař ztěžka vydechuje a už jsou u Rederova stolu.
„Z města k nám přijel vrchní komisař, aby nám nahlásil kód 1 – kluk a holka a pomohl při pátrání.“
„Eh.“ Reaguje Reder.
V ten moment se všichni otáčejí ke dveřím.
„Poplach! Někdo projel do areálu hlavní branou, rozrazil závoru!“
„No tak ho snad máte, ne?“ Povídá komisař.
„Právěže ne, někam utekl!“
„Kolik vás tam je? Jaktože utekl?“
Se škubnutím všichni běží, aby se šli podívat. Reder přitom dál sedí a čeká, co se bude dít.
Po chvíli vchází do kanceláře Runa. Na Rederově vrásčité tváři se objevuje něco jako úsměv.
„Ahoj bobešku, procvičuješ si cizí řeč?“
„Eh.“ Reaguje Reder.
„Tak co jsi měl dneska k snídani.“
„Pečivo se sýrem…“
„Odpovídá se celou větou, eh?“ Připomíná se Runa.
„Ke snídani jsem měl pečivo se sýrem, salám, sůl, pepř a skleničku vína.“
„Tak jsi šikovný.“
Reder se tváří otráveně.
„Přinesla si mi něco?“
„Ještě ne, ale doslechla jsem se, že hledáte dva mladé, co se dostali dovnitř.“
„Eh.“
„Jsou u mě, právě je vykrmuju, oba jsou neškodní. Pěkné mladé zdravé masíčko, eh?“
Oba na sebe hledí.
„Můžu si je nechat, eh? Donesu ti potom aspoň po dlouhé době pořádnou večeři.“
Reder dál mlčí.
„Tak dvě večeře, eh?“ Pokračuje Runa.
„Dvacet večeří a zůstaneš na noc.“
„Jistě, ale deset večeří, eh?“
„Meh.“
Runa s povzdechem v hlavě kalkuluje. Když byli oba ještě mladí, bylo lidské maso na stole úplně běžné, ale s příchodem nové doby je taková večeře spíše vzácnost.
„Dobře, tak dvacet večeří.“
„Eh.“
Mezitím je Arin už uvnitř, schovaný mezi trámy poslouchá jak ho všichni divoce hledají. Po chvíli se ozývá exploze auta, kterým narazil do zdi vedlejšího domu.
Na hlavě má šrám, ze kterého se valí krev. To jak při srážce narazil hlavou do volantu. Naštěstí neztratil vědomí a okamžitě vyběhl ven.
Po chvíli je v domě několik členů ochranky. Šmejdí po všech koutech, svítí si baterkou. Když už to vypadá, že ho dostanou, míjí kužel světla z baterky trám, za kterým se schovává a všichni zase odchází.
Arin s úlevou vydechuje. Tenhle starý dům má naštěstí dost zákoutí, kam se dá schovat. Opírá si tedy hlavu, zavírá oči a pokouší se ve stoje usnout.
Večer ho na zemi probouzí jak mu po hlavě leze nějaký brouk a hoduje na jeho krvavé ráně. Rychle tedy vstává, otřepává se a vybíhá k oknům a škvírám ve střeše se porozhlédnout.
Naštěstí pro něj Reder pátrání kvůli plánovanému hodování odvolal. A tak se v noci za svitu měsíce pokouší projít si aleje a nakukovat do oken domů, jestli po Weně nenajde nějakou stopu nebo vězení, kde by mohla být zavřená.
Trvá to celou věčnost, Arin chodí sem a tam, schovává se když slyší procházet někoho kolem a když už pomalu svítá, všímá si, že jsou na prádelní šňůře u jednoho domu Bilfurovy kalhoty.
Protože je už světlo, tak rychle a opatrně nakukuje do oken. Bilfur je uvnitř na posteli a leží. Arin se tedy rozhlíží, jestli se někudy nepodaří vniknout dovnitř.
Otevřené je akorát jedno velké okno na půdu. Protože se z šera stalo už světlo, není už čas přemýšlet co dál. A tak si Arin přikládá ke stěně širokou pohozenou desku, couvá dál od stěny a rozbíhá se, vyskakuje, druhý výskok ve vzduchu špičkou nohy o hranu desky a konečky prstů se zachycuje o okno.
Následuje silná bolest, která ho nutí prsty povolit, ale on se místo toho škrábe dál až už je v okně.
Uvnitř je všude prach a pohozené věci, kusy nábytku, a tak s úlevou ulehá na zaprášenou pohovku, aby si odpočinul, než se ti dva probudí.
„Snídaně!“ Rozkřikuje se Runa na celý dům.
Bilfur a Wena jsou z toho zatrnulí. Ani jednomu z nich se nechce překročit práh kuchyně. Stále tedy sedí u Bilfura na posteli.
Stejně se nedokážou už ani zvednout. Bilfur se přes rostoucí břicho nedotkne špiček a Wena si při pokusu o dřep sedne na zem.
„Na plavky to letos fakt nevidím. Až se dostanu domů, nebudu jíst tak měsíc nic jiného než salátové okurky.“ Povídá Wena.
Bilfur se dívá soucitně na Wenu. V tom přichází do pokoje Runa.
„Copak vy dva, sedíte tady jako na hnoji, eh? Šup dolů už je prostřeno!“
Wena s Bilfurem na sebe hledí, aby si dodali odvahy.
„My. My nemáme hlad.“
Runě raší velká mračivá vráska uprostřed čela a vydává se zpátky po schodech dolů do kuchyně. Bere odtud krajíce chleba, pánev plnou míchaných vajec se slaninou a bez váhá í vyráží zpátky.
„Malá svačinka.“ Pronáší Runa.
Poté pokládá vaječinu na noční stolek. Práská dveřmi a zamyká je.
„Ven vás pustím, až to sníte, eh?“
„Co budeme dělat?“ Šeptá Wena.
Bilfur krčí rameny.
Mezitím si Arin na půdě převazuje ránu obvazem ze staré lékárničky. Když vyřešil jeden problém, dostavil se hned druhý a to v podobě kručícího žaludku.
„Ach jo, cokoliv za trochu jídla, snědl bych i vola.“
Sahá si na břicho, aby ho uklidnil. Rozhlíží se, jestli někde nenajde třeba zapomenutou konzervu nebo zavařovací sklenici. Najednou však cítí lahodnou vůni, která se line dvířky v podlaze.
Tuší, že bude asi riskantní jít do spodního patra teď v době snídaně, když jsou všichni na nohou a běhají kolem plotny, aby si dali co nejdříve do nosu. Pomalu a potichounku se tedy snaží otřít dvířka, otevřít je a podívat se dolů. Pod ním sedí na posteli Wena a Bilfur.
„Neslyšíš něco, Weno?“
Oba přiskakují ke dveřím. Myslí si, že se tajemný zvuk line z chodby.
Arin kroutí hlavou. Ale zajímá ho co spolu na té posteli dělají, a tak hledí dolů a čeká, co se bude dít. K jeho překvapení celkem nic. Člověk by si řekl, že se Bilfur o něco pokusí, ale asi už to zkoušel a Wena ho usadila, uvažuje sám pro sebe.
„Tsst.“
Bilfur se otáčí, aby se podíval. To je Arin!
„Koukám, že vám moc nechutná.“
„Arine!“ Vykřikuje Wena.
Ze stropu se spouští malý padací žebřík. Když je Arin dole, chvíli se s Wenou objímá. Její velké měkké břicho se mačká na to jeho. Zblízka oba vypadají dost jinak, než před pár dny.
„No tedy. Kdyby si nevykřikla moje jméno, netušil bych, jestli jsem tady vůbec správně.“
„Co tu děláš a jak ses sem dostal?“ Ptá se Bilfur udiveně.
„Venku na prádelní šňůře visí tvoje kalhoty. Normálně bych zazvonil, ale nemáte zvonek.“
Všichni se smějí.
Arin poplácává Bilfura povzbudivě po zádech.
„A co že tu sedíte tak sami v ložnici?“ Ptá se schválně podezřívavě. A pokračuje: „Weno jak si mohla? Ještě k tomu s mým bratrem.“
Weně je tohle téma očividně nepříjemné.
„Brácho ty si fakt pako.“ Reaguje Bilfur.
Všichni se na sebe nechápavě usmívají. V tom se zpoza dveří ozývá ženský hlas.
„Co se to tam děje? Už máte všechno spapané?“
„Ne nemáme, ještě nemáme hlad.“ Odpovídá Wena co nejvstřícněji.
Bilfur náznakem prstu na ústech napovídá bratrovi, že má být potichu. Arin naštěstí rozumí.
„Tak dělejte! Za hodinku bude hotový oběd, eh?“
Všichni chvíli poslouchají, odcházející kroky.
„No vidím, že hlady jste netrpěli.“ Povídá Arin.
„To tedy fakt ne.“ Kroutí hlavou Wena. „Nemáš náhodou hlad?“
„Že se vůbec ptáš.“
Wena a Bilfur chvíli s odporem pozorují, jak se Arin cpe.
„Ty jo to je lahoda. A proč vás tu tak vykrmuje, nezbláznila se náhodou?“
„Musíš nám pomoct odtud pryč.“ Reaguje Wena unaveně.
„Možná byla zvyklá hodně vařit.“ Pokračuje Arin v úvaze. „A samou radostí, že vás tu má, to trošku přehání.“
„Prý trošku.“ Kroutí hlavou Bilfur.
„Ta ženská z nás dělá vepříky.“ Přidává se Wena.
„Hmm. Co vám na tom vadí. Na každé dovolené se přibere nějaké to kilo navíc.“
„Jo, jenže tady mám pocit, že poslední večeří budeme my.“
Arin dál s chutí přežvykuje a pohledem znovu hodnotí obě obtloustlé postavy. Vypadá to dost pravděpodobně, ale nechce je v téhle situaci zbytečně znervózňovat. Ještě se nedostali ani z domu, natož z pevnosti.
„Přeskočilo ti? Nejste přeci v pohádce o perníkové chaloupce. Když dostaneš hlad, můžeš zajít do McDonaldu nebo KFC, viď Weno?“
„Upřímně Arine, taky mám z té paní husí kůži. Něco mi na ní nesedí a parfém to fakt není!“
V ten moment jdou znovu slyšet z chodby zvuky kroků.
„Arine dělej, zmiz!“
„Ale kam? Dvířka na půdu se za mnou zabouchly.“
„Šup pod postel.“ Rozkazuje Wena.