Do rekreačního střediska Jabloňové sady přijíždí minibus, na který na příjezdové cestě čeká Jose a Jasmine. Jose má v ruce kytku pro Hamidovu ženu, na jejíž jméno se zapomněl zeptat a Jasmine zase dvě balení čokolády pro děti.
„Už jsou tady, jsem z toho celá nervózní.“
„Ani se nedivím, to tvoje budoucí škvrně bude mít zajímavé kamarády.“
„Hmm, snad se nebudou každý večer klanět k Mekce.“
„Řekneme jim, že je směrem kde spí Crosby, aspoň bude sranda.“
Oba se smějí.
Minibus před nimi zastavuje a z něj vystupují nadšené tváře. A tak se jdou rovnou přivítat, podávají si ruce.
„Ahoj děti, máte rády čokoládu?“ Ptá se Jasmine. „Takový mladý a už má svaly, už si někdy sbíral jablka?“
Hamidův syn si bere čokoládu, ale protože nerozumí, zase se vzdaluje.
„A co ty, holčičko?“ Pokračuje Jasmine. „Budeš pomáhat mamince v kuchyni? Ty jsi šikovná, na. Vem si.“
Jose a Crosby na sebe hledí a nechápavě se usmívají. Jasmine se k nim tedy otáčí.
„Až se ubytují, zeptáme se na jejich jména.“
„Dobře, ale dej jim po té cestě aspoň pár dní volna.“ Reaguje Jose.
„Já je určitě do ničeho nutit nebudu. Ale samozřejmě záleží na nich jaké ubytování u nás budou mít a jestli mají děti rády čokoládu, viď?“ Povídá Jasmine k dětem.
Crosby před Hamidem mává rukou, jakože o nic nejde a jde mu pomoct s kufry.
Netrvá tedy dlouho a Hamidova žena Qadira pomáhá s kufry do auta bývalé služce a Hamid s Crosbym pomalu obcházejí své panství, kde budou společně provádět různé údržbářské práce.
Jasmine zatím sedí v jídelně, hladí si své těhotné břicho a Jose, protože se vrátil, píše SMS zprávu ze svého mobilu Emanuele, jestli by si nechtěla poslechnout pár nových zážitků.
Tak to jde nějakou dobu, den za dnem, týden za týdnem, jedna arabská specialita k večeři za druhou až se speciality postupně střídají s klasickým jídlem a dále postupně mizí, až se Jasmine společně s Crosbym objevují ve spěchu v porodnici.
Crosby sedí v čekárně a celý porod mu přijde neskutečně dlouhý. Občas k němu přijde zdravotní sestra s dotazem.
„Vy jste otec?“
„Jasmine Ganézová.“
„Aha, tak si ještě počkejte.“
Při čekání má možnost přemýšlet jak dobře by vypadalo, kdyby se jmenovala Crosbyová. Už dlouho mu nikdo neřekl Hugo, ani se tak nepředstavuje, o to víc by se mu líbilo pokračování rodu Crosbyů.
Jeho otec byl truhlář a jednou spadl na pilu a usekl si ruku, jeho otec zase pracoval ve slévárně a žhavá voda mu propálila obličej. Ale Hugo Crosby má v dnešní nové době štěstí mnohem víc.
U bazénu se tak nenadře, maximálně si zapíchne třísku do prstu nebo se omylem klepne kladívkem. Všechno se zmenšuje, uvědomuje si během čekání Crosby.
Do toho se znovu otevírají dveře z chodby od porodního sálu.
„Jasmine Ganézová?“
„Tady.“ Odpovídá Crosby.
„Tak pojďte, už na vás čekají, obě holky.“
„Ahh, holka. To mám radost.“
V Jabloňových sadech mezitím probíhá příprava na uvítání nového člena nebo členky rodiny. Z ultrazvuku té doby by se dalo snadno poznat, co je čeká. Ale Jasmine uvažovala, že by přivítat holku Hamid určitě nepřišel, takhle s překvapením budou všichni určitě pohromadě.
Jose přitom doufá, že to zase tak špatně neskončí a stejná nervozita jde vidět i na Hamidovi.
Jose poté, co donáší do jídelny mísy a talíře, sedá na vedlejší židli. Přichází k němu Hamid se dvěma otevřenými pivy a jedno mu podává.
„Achghalalalach.“
„Normálně nepiju, ale jestli to bude Jasmine 2, dám si jich do večera určitě aspoň deset.“
Cinkají si a pomalu popíjejí.
„Džalalalah uchghalalagach.“ Ozývá se za nimi.
To je Qadira. Hamid se tedy zvedá a jde jí pomoct. Jose pronáší tiše své poslední přání, dává si další lok a zvedá se, aby pokračoval v nošení nakoupeného jídla.
Život v Jabloňových sadech se tedy vrací do svých starých nudných, ale jistých kolejí. Jose, ani Jasmine nikdy nestáli o nic jiného než jak si pohodlně užívat darů lidstva, které takové bohatství přináší.
Nebýt podobných nestandardních situací, jako že se ocitli na ulici nebo v uprchlickém táboře, pravděpodobně by nikdy nepoznali více než zdi vlastního domu, popřípadě nákupní středisko nebo golfové hřiště. O to více překvapení na ně však ještě čeká.