Netrvá dlouho a Jose, Jasmine i bývalý bezdomovec Crosby sedí v letadle v první třídě a čekají až jim uplyne dlouhá dvacetihodinová cesta na jižní polokouli.
Než je Crosby poznal, žil velmi skromně bez elektřiny ve své chatce u rybníku a živil se jídlem z popelnic. Právě teď se však prokousává cizojazyčným jídelním lístkem, aby si dal něco, co ani lidé, kteří vyhazují jídlo do popelnic nejedí.
„Už dávno jsme nebyli mimo Evropu.“ Ozývá se Jose ze sedadla před ním.
Jasmine sedí vedle Crosbyho a dělá, že si nevšimla jak je při prohlížení fotek jídel bezradný.
„Bude to určitě příjemná dovolená. Nikdy bych nečekala, že se budu těšit na jídlo v letadle.“
„Hmm, po takové době v Jabloňových sadech mi přijde normální už i nakupování v potravinách.“
Oba se smějí.
Stevardky už začínají poloprázdnou první třídou procházet a přijímat objednávky. V momentě, kdy cestujícím na druhé straně uličky pokládají na stolky už asi pátou skleničku se šampaňským, Jose se znovu ozývá.
„Panebože, šampaňské.“
„Cože, to letíme někam do vidlákova?“ Reaguje Jasmine.
„Jak to?“ Ptá se Crosby opatrně.
Jasmine mu věnuje chápavý úsměv.
„To nevíš, že nikdo z nich nemá ve skutečnosti na šampaňské chuť, jenom to viděli ve filmu?“
„Ale nech ho, klidně si dej, Crosby.“ Přidává se Jose.
„Já si dám radši pivo.“
„To je aspoň stylové, ale šampaňské v letadle…“ Kroutí hlavou Jose.
Jasmine se něco očividně nelíbí.
„Ty budeš pít pivo?“ Šeptá Crosbymu do ucha.
On krčí rameny.
„Ať se trochu prospím, nebo máš jiný nápad, co bychom tu mohli dělat?“
„Tady určitě ne.“ Reaguje Jasmine.
Tím je pro Crosbyho záležitost vyřešená. Jasmine dává na jeho zlozvyky pozor už dlouhá léta. Nicméně kdykoliv byla třeba i na pár dní někde bez něj, byl už půl hodiny po jejím odjezdu v lihu a skončil vždy až dvanáct hodin před jejím příjezdem. Což odhalila zatím jen asi čtyřikrát, uvažuje Crosby spokojeně. A teď si dá pivo rovnou vedle ní.
Po příletu míří všichni vzhledem k časovému posunu do hotelu jen uložit zavazadla, dát si rychlou sprchu a rovnou do uprchlického tábora.
Při vjezdu se u improvizované brány zapisují do návštěvnické knihy. A když vystupují u stanového městečka z Jeepu, chvíli zaraženě postávají. Na improvizovaném náměstí stojí před hlavním stanem v dlouhé frontě asi 50 uprchlíků a postupně si odnášejí jakési bílé krabičky.
Jose jde suverénním krokem k hlavnímu stanu jako první. Když si hnědí uprchlíci třech světlejších postav všímají, mávají jim na pozdrav a na Jasmine provokativně hvízdají.
„Jsem zvědavá, co tady budeme dělat. Očividně jsou všichni v dobré náladě.“ Povídá Jasmine.
Crosby chvíli přemýšlí. Při cestě sem schválně sledoval jak daleko to mají k nejbližším popelnicím a tady odněkud z pustiny to mají uprchlíci tedy hodně daleko. Navíc je tábor doslova obklíčený vojáky.
„Jak je tu chcete uživit?“
„Na to se zeptej Joseho, ten se nemohl dočkat, ani jsem si nestihla vybalit.“
V hlavním stanu znuděně posedává pět členů ochranky v uniformách od agentury, kterou Done běžně objednává. S jedním z nich se Jose zná.
„Nazdar Stery, kam si to zabloudil?“
„Jose, Jasmine! Tedy vás bych tu nečekal. Chlapi, to jsou syn a dcera majitele.“
Všichni vzrušeně vstávají a vítají je.
„Tak jo, chlapi. Já si Steryho na chvíli půjčím, aby nás obeznámil se situací.“
Jose jde se Sterym a Crosbym ze stanu ven. Jasmine zůstává uvnitř a pozoruje, jak dobrovolníci vydávají uprchlíkům krabičky s hygienickými potřebami.
Když je Stery venku, zapaluje si cigaretu.
„Jak vidíte, je to zvenku zajištěné australskou armádou. Támhle, támhle a támhle na kopci jsou snipeři. Na každé straně dva chlapi s gumovými projektily a courají pořád kolem dokola.“
„Takže ani jeden naháč neuteče.“ Přidává se Jose.
„Odsud neproklouzne ani myš a i ta musí ukázat občanku.“
Oba se smějí.
Crosby se rozhlíží okolo, o několik set metrů dál je vidět moře. U moře ještě nikdy nebyl, pohled na obrovské množství vody mu připadá úžasný.
„A kvůli čemu jste vlastně přijeli?“ Ptá se Stery.
Jose krčí rameny.
„Prý to tady máme na povel, ale zatím těžko říct.“
„Buď v klidu, jídla pro hladové krky je dost a už jsme jim postavili záchody i sprchy.“
Josemu však taková odpověď nestačí. Stery je v zaměstnání a jistě si díky zahraniční misi pěkně vydělá, ale on je tu na kdovíjak dlouho. Protože Donem slíbený upgrade Jabloňových sadů jistě nedostanou jen za krátkou návštěvu tábora, uvažuje pro sebe.
O něco později je Crosby sám na obchůzce okolo tábora. S visačkou návštěvníka ho hlídky ignorují, a tak se prochází a rozhlíží, co by tady mohl dělat.
Protože je kolem dokola jen obklíčená pustina, přechází směrem k pobřeží. Cestou k němu vylézá z jednoho stanu postarší uprchlík a povídá:
„Ach ga gach ach gach.“
Přitom klepe Crosbymu prstem na jeho návštěvnickou visačku.
„Já se tady jen procházím, jídlo“ naznačuje Crosby zároveň, jakoby si nabíral do pusy „vám dají támhle.“
Oba na sebe hledí. Protože před ním Crosby dál stojí a čeká, co se bude dít, uprchlík s úsměvem pokračuje.
„Nach nach,“ nesouhlasí prstem, že si nabírá do pusy.
Pokládá mu ruku na rameno a gestem ho zve do svého stanu. Crosby jde kupodivu samozřejmě dovnitř. Poté, co na něj uvnitř tmavá uprchlická rodina chvíli šokovaně zírá, zve starší muž Crosbyho, aby si sednul na plastovou židli ke stolku a nalévá mu pití.
„Heh, tak tady se mi bude líbit.“
Cinkají si skleničkami a chvíli zírají před sebe. Potom žena, zahalená v tmavém šátku vstává a vytahuje ze skříně mísu s chipsy.
„Teda vy si žijete, nebýt těch vojáků okolo.“
„HamidUllah.“ Povídá muž s úklonem.
„Cože?“
„HamidUllah.“ Povídá znovu a ukazuje na sebe.
„Crosby.“
„Crosby?“
„Ehe a ty jsi HamidUllah.“
Po svém představení čeká Crosby, že Hamid představí i svou ženu a děti, jenže to ho očividně nenapadlo, a tak dělá, že jeho taky ne.
Když mají dopito, vstává Crosby, jako že půjde směrem k pobřeží. Hamid jde tedy s ním.