Další den ráno vychází ze svého hotelového pokoje Jasmine a Crosby. Jdou pomalým krokem chodbou na snídani a drží se přitom za ruce. Nové prostředí jim očividně prospívá.

Kousek před jídelnou jdou proti nim nějací lidé, a tak Crosby pouští její ruku a jde před ní. Po krátké době se naučil vycházet vstříc Jasmine se spoustu drobností, a to i fungovat jako lidský štít na kolemjdoucí.

V jídelně je rušno. Oba chvíli skenují očima kam si můžou sednout. Od jednoho volného stolu na ně mává Jose.

„Tam je.“ Ukazuje Jasmine.

Jose se povzbudivě usmívá.

„Snídani si musíte přinést sami.“

„Vidím, jak se přetlačují o příbory.“ Reaguje Jasmine.

Hosté se v koutě, kde si nabírají z nabídky každý na svůj talíř, přitom spořádaně přesouvají z jedné strany na druhou. Nicméně protože se k tomu Jasmine moc nemá, jde pro všechno Crosby.

„Ještěže ho máš, jinak bych ti musel všechno přinést já.“

Oba se smějí.

„Už chápu, jak se ti uprchlíci musí cítit. Do řady ke korytu jako dobytek.“ Dodává Jasmine.

Jose si natírá novou housku máslem a plísňovým sýrem.

„Hmm, ale usnadňujeme si to úplně stejně. Všichni jsou spokojení jako hosté a zatím by měli hledat práci.“

„Myslíš uprchlíci?“

„Vždyť Crosby taky nepracoval než jsme ho potkali a jak se teď činí. Něco mi říká, že jsme na podobné problémy už experti.“

Oba se smějí. Crosby zatím před Jasmine pokládá sklenici s džusem, hrnek s kávou a jde zase zpátky. Jasmine si zatím dává do kávy cukr, ale nepije, dokud si nesedne i Crosby.

„Ahh, jenže to bych na ně asi musela dohlížet. Stát nad nimi s bičem v ruce, aby něco dělali.“

„Všichni jsou líní jako vši, co na tom, že jsou obklíčení a nikam nemůžou. To jsou jenom výmluvy a kecy.“

Oba se smějí.

„Jednoho pro výstrahu potrestáme, však oni se naučí.“

Oba se smějí. Crosby přináší talíře s jídlem a přisedá si.

„Něco mi uteklo?“

Jasmine nasazuje chápavý výraz.

„Teď, když ses konečně posadil, se můžeme pustit do jídla.“

 

O něco později jsou Jose, Jasmine a Crosby zpátky v uprchlickém táboře. I když se Josemu začíná v hlavě rodit nápad jak zapojit uprchlíky do australské společnosti a co všechno pro to budou muset patrně udělat, právě dnes je čeká hlavně inventura zásob a kontrola dalších dodávek.

Toto přechodné období se musí podle něj zajistit z obou stran a až začnou uprchlíci tábor opouštět, měli by mít možnost se i vrátit zpátky, uvažuje Jose. Tedy ovšem pokud budou chtít.

Jose s Jasmine sedí ve stanu a probírají se papíry. Crosby jde zatím s jedním členem ochranky do skladu.

Když je uvnitř, je ke Crosbyho překvapení tahle narychlo stlučená dřevěná bouda nacpaná regály k prasknutí. Většinou deky, ručníky a oblečení, ale i rádio, fotbalové míče a podobně. Zkrátka velká spousta potenciální zábavy.

Najednou slyší venku menší rozruch, to se jeho nový kamarád Hamid dohaduje s ochrankou.

„Achgalalalah ghalalach…“

Mává přitom ve vzduchu prstem, jakože chce jít dovnitř.

„Co tu děláš?“ Ptá se Crosby.

„Ghach ga ghhalah.“

„No jo, tak pojď dovnitř. To je v pořádku, on mi přišel jen pomoct.“ Povídá Crosby.

Muž s projektilem zmateně pozoruje, jak jde uprchlík za Crosbym do skladu a zavírá za sebou dveře.

„Na, dej si.“ Nabízí Crosby.

Hamid se spikleneckým výrazem přijímá láhev s tequilou a pije rovnou z hrdla.

„Ehh, máme to tady trochu setřídit. Jenom doufám, že se tu nic neztratí.“

Hamid, jakoby rozuměl Crosbyho gestem uklidňuje. Ten poté s úlevou sahá do jedné z polic a vytahuje knížku.

03

„Tohle se ale ztratit může.“ Pokračuje s úsměvem.

Jde o arabsko-španělský slovník. Hamid jej nadšeně otevírá a listuje.

„Cením.. si tvého… daru, Crosby.“

„Však jo, vždyť jsme jenom lidi, jenom jsi v blbé situaci, no ne?“

Hamid naznačuje, že by to potřeboval napsat. V ten moment se však otevírají dveře a dovnitř vchází Jose i se dvěma členy ochranky.

„Vážně je tady! Ty si sem pustil uprchlíka?“

Crosby i Hamid na něho zaraženě hledí.

„Začalo ti zase hrabat nebo jde o nějaký houmlesácký zvyk?“ Pokračuje Jose naštvaně.

„Potřeboval jsem pomoct, přece se nebudu se vším tahat sám.“

„Džahalala achgalalach!“ Přidává se Hamid.

Muži s projektily na ně jako na povel míří a chystají se vystřelit své gumové pěsti. Když si Jose uvědomuje, do jaké situace se dostali, snaží se Hamida gestem uklidnit.

„On tu nemůže být. I kdybyste jen škrábali brambory, tak to nejde, chápeš?“

„Džalalalach!“

Crosby dává Hamidovi ruku na rameno, aby pochopil, že je to vážně v pohodě.

„Vyveďte ho, ale jemně v klidu.“ Pokračuje Jose.

Když je Hamid i s ochrankou venku, vydechuje Jose i Crosby úlevou.

„Tý jo.“

„Nečekal bych, že to tu bude úplně akční.“ Povídá Jose.

Crosby chvíli nereaguje a snaží se vstřebat k čemu málem došlo. Potom přechází k regálu se sportovním náčiním.

„Ale mohl nám pomoct, Hamid je náhodou v pohodě. Taky jsme jim mohli rozdat tyhle balóny, nemyslíš?“

„Já jsem si říkal odkud je mají.“ Reaguje Jose a pokračuje: „Jenže to nejde. My je potřebujeme dostat ven a ne, aby se jim líbilo uvnitř, chápeš? Proč to nechápeš a jsi na straně, na které budeš před Jasmine akorát za dementa?“

Crosby by mu v podobnou chvíli nejradši řekl svoje. Ale už si zvykl na to, že mezi muži je v téhle rodině hlavní Done, potom Jose a potom on. Kdyby se počítaly i ženy, jsou to Done, Jose, Jasmine, Doneho žena Emily až po ní on.

Cestou ze skladu Crosby tedy mlčí a snaží se myslet na nějakou pozitivní věc.

„Před Jasmine se mnou tahle radši nemluv.“ Povídá Crosby najednou.

„Cože?“ Ptá se Jose nechápavě.

„Rozuměl si dobře. S uprchlíky si dělej co chceš, ale před Jasmine se mnou takhle nemluv, jasný?“

Jose zvedá nechápavě obočí a bez dalších řečí se soustředí na cestu.

Celé to odpoledne plné povinností, se tak nese v duchu toho, jak se Jose s Crosbym mlčky míjejí a Jasmine se přitom snaží zjistit co se stalo.