Jose, Jasmine a Crosby sedí po několika týdnech snažení v hotelové restauraci a procházejí schválené žádosti o pracovní povolení, které právě přišly.
Vyřízení bylo vcelku jednoduché, taky aby ne. Díky každodenní mediální masáži, kdy každý Australan na potkání v televizi i novinách doslova překypoval vstřícnými komentáři směrem k uprchlíkům. Aby ne, v tak moderní zemi…
„Jde to jako po másle, ještě pár týdnů a letíme domů.“ Povídá Jose.
„Jak nám to pěkně vyšlo, že?“ Přidává se Jasmine.
Crosby ťuká prsty do své sklenice s minerálkou.
„Ale než poletíme, mohli jsme si zajet i někam na výlet, na klokany nebo krokodýly..“
Jasmine krčí rameny.
„Ale nevzali jsme si sebou foťák.“
„To zařídím.“ Reaguje Jose. „Stačí tohle odfaxovat Donemu a každému jeden koupím.“
V tomto vítězoslavném rozpoložení se Crosby unaveně protahuje a přemýšlí, že by si šel lehnout trochu dřív. Sice je s ním Jasmine a i na časový posun si už zvykl, ale přece jenom se necítí ve své kůži, jakoby s ním něco točilo opačným směrem.
Jenom letmý pohled na místní televizi, aby se podíval kolik je hodin a v ten moment sedí jako opařený.
„Co je, Crosby? Chceš si jít lehnout?“ Ptá se Jasmine.
Jose kroutí hlavou a taky se raději dívá co dávají.
Na obrazovce jsou záběry dvou mrakodrapů, ze kterých jde po stranách kouř a ty se střídají s roztřesenými záběry, jak do každého z nich naráží letadlo.
Protože titulek říká „Afghánská teroristická organizace,“ jde Crosby k baru zeptat se, jestli by to nemohli dát hlasitěji. Následuje sled událostí, ve kterých se dozvídají, že teroristé z Afghánistánu, což je stejná země, ze které jsou jejich uprchlíci, spáchali sebevražedný útok na světové obchodní centrum.
„Afghánistán je stejná země jako ten náš Afghánistán, ze kterého jsou uprchlíci?“ Ptá se Jose zbytečně.
„Já myslím, že ano.“ Odpovídá Jasmine.
Crosby se tváří nechápavě.
„To jste nevěděli?“
„A tys to věděl?“
„No, já jsem to věděl.“
Jose s Jasmine na něj nechápavě hledí.
„A nemyslíš, že by to pro nás byla docela podstatná informace? Vždyť ty se s jedním dokonce kamarádíš. Zašíváte se ve skladu, dokonce ho učíš španělsky.“
„Vy vůbec nic nevíte? To je organizace, která..“ Crosby vydechuje aby si vzpomněl o čem to vlastně bylo. „Která slouží jenom vládě, aby měli všichni nějaké téma na přemýšlení, když se nic neděje. To nejsou obyčejní lidi, které máme v táboře, ti určitě nejsou teroristi.“
Jose zvedá jedno obočí. Očividně jsou to pro něho úplně nové informace.
„Není se co divit, že odtamtud utíkají, to musí být strašná země.“ Povídá Jasmine.
Všichni tři dál sledují záběry v televizi. Po chvíli, jakoby Jose znovu ožil.
„To je sice hezké, že jsou to obyčejní lidi, ale co teď s nimi budeme dělat? Se podívej, celá restaurace na to civí s otevřenou pusou.“
Jasmine znovu hledí na pracovní povolení a instinktivně je dává do obálky, aby se neztratily. Tu poté ihned schovává do kabelky.
Crosbymu dochází, že se právě teď oba tváří stejně beznadějně, jako když skončili na ulici, kde je potkal poprvé. Nedá se říct, že by tentokrát měli co ztratit, ale možná ty nové obchody do Jabloňových sadů chtějí tak moc, jakoby jim šlo o život jako tenkrát, uvažuje pro sebe.
Jose se opírá lokty o stůl a dává si ruce do dlaní.
„To nemohli být třeba Číňani, to museli naložit Afghánce?“
„Ti by se aspoň oholili a ostříhali, podívej se na ně.“ Přidává se Jasmine.
Jose, jakoby znovu ožil.
„To je ono!“
„A co?“
„Tak je oholíme a ostříháme. Pěkně až na kůži, na tři milimetry!“
Crosby se snaží nevyprsknout smíchy, protože Jasmine tenhle nápad očividně zaujal.
„Že myslíš, že by vypadali úplně jinak?“
„Přesně, jako Indové z takového toho kláštera, jenom jim přimalovat tečku na čelo.“
S novou nadějí v očích všichni tři dál hledí na záběry a po chvíli jdou do svých pokojů vyspat se na to.
Druhý den ráno jde Crosby do Hamidova stanu zeptat se, jestli by nebyl první dobrovolník na ostříhání.
Že to musí být zrovna Hamid a že pro něj musí zrovna on, se Crosbymu nelíbilo. Ale celou cestu do tábora Jasmine vybalovala nový holící strojek a žiletky a ptala se jaké s nimi mají zkušenosti, že jí nechtěl to nadšení kazit.
Přirozeně kvůli postavení žen v jejich společnosti ho nejspíš ostříhá Stery z ochranky. To by mohlo pomoct, dodává si Crosby odvahu.
V ten moment už sedí v Hamidově stanu, ten nalévá pití. Crosby vytahuje Hamidovo nové pracovní povolení. Protože je tábor odříznutý od informací, docela se to hodí.
„Vidíš, všechno se dá zařídit. Půl roku budeš vypomáhat, učit se anglicky a jsi na dobré cestě získat trvalý pobyt.“
Hamid mu podává tužku a papír, Crosby mu píše co právě řekl a chvíli čeká až si to přeloží.
„My bychom.. se chtěli učit španělsky, tam u vás.“
„Ve Španělsku?“
Hamid souhlasně přikyvuje, Crosby se ohlíží za jeho zahalenou ženou, ta taky souhlasně přikyvuje. Crosby se tváří spiklenecky.
„Řeknu ti to takhle, kamaráde. Kdyby to bylo po mém, tak letíte s námi, ale o něčem takovém rozhoduje Jose. Jeho musíš přesvědčit.“
Když si Hamid všechno přeložil, jakoby v něm škublo. Okamžitě Crosbymu dolévá sklenici.
„Akorát se ti asi nebude líbit jak ho budeš muset přesvědčit.“
„To asi neumím přeložit, nechápu.“ Reaguje Hamid.
„Tak pojď se mnou a uvidíš.“