Cesta zpátky do Tungurahua Ricovi jenom sviští. Se zapřaženou kořistí jede a nikde se zbytečně nezdržuje. Protože tudy už jednou projížděl, myslí si navíc, že někdo ho cestou tam určitě zahlédl a teď už několik dní číhá až pojede zpátky.
Jenže vozík se zařízením něco váží, a tak zatímco si Rico při každé příležitosti vybavuje jaký stav na baterii měla motorka, když tudy a tudy projížděl posledně, vypadá to, že má tentokrát dvojnásobnou spotřebu energie.
Když je stav nádrže pod polovinou, začíná pomalu vyhlížet, u kterého domu by bylo bezpečné zastavit a když je na čtvrtině, začíná zuřivě přemýšlet jestli někde neschovat vozík s ekosystémovou bublinou a riskovat, že mu při dobíjení vezmou „jen“ motorku nebo dokud je stav ještě dobrý, tak bublinu někde nerozbalit a na pár týdnů bydlet někde tady…
V tuhle chvíli je celá spousta možností a málo času na přemýšlení, protože jestli chce jenom dobíjet, měl by teď pořád jet. Co když jede někdo za ním a mají na něj ztrátu jen pár kilometrů?
Najednou vidí v dálce paletu s odloženými zbraněmi a přilehlý obchod. Jde o jasný risk, ale vzpomíná si, že posledně tady nikoho neviděl, paleta se zbraněmi může být past, ale zároveň může sloužit k odstrašení, protože se prodavač bojí.
Rychle si tedy za jízdy vytahuje z brašny kabel, napojuje jej na prodlužovačku. Potom parkuje a běží rovnou do prodejny i s kabelem.
„Dobrý den.“
Rico se rychle rozhlíží, kde je zásuvka, je rovnou u stěny, tak bez dalšího váhání do ní kabel napojuje.
„Hej!“
Rico se pomalu otáčí a u prodejního pultu vidí postávat jednu ženu a dva chlapy. Za prosklenými vitrínami jsou vystavené zbraně, ale i nářadí a boty.
„Co si to zapojil do té zásuvky, vytáhni to!“
Rico se snaží hrát o čas, při rychlonabíjení trvá hodinu, než je baterie plná.
„Jenom jsem si u vás zaparkoval motorku, můžu si ji tady na 12 hodin nechat? Dobře vám zaplatím.“
Chvíli na sebe hledí, jestli někdo nesouhlasí.
„Ještě není zapojená, můžu vám tu natáhnout měřák na kontrolu, aby mi nebouchla baterka?“
„A co za to?“ Ptá se žena nakonec.
Rico se jí nejdříve ptá, jestli nejezdí do Quita a jsou jí k něčemu peníze. Potom se rozhlíží po vitrínách, že by se mu nějaké nové boty hodily.
Nakonec asi po patnácti minutách jde zkontrolovat, jestli se celou tu dobu motorka nabíjí, jakože si jde pro peníze. Jenže buď se ti dva nudí, nebo něco tuší nebo se jen chtějí podívat jak jeho motorka vypadá, jdou zkrátka za ním.
Rico tedy v poslední chvíli koutkem oka registruje klíč v zámku dveří, vytahuje ze zdi kabel, klíč ze zámku, zavírá a zamyká prodejnu a rychle ujíždí.
Díky nějakému paměťovému efektu baterie nebo kdoví čemu má motorka dostatek energie a Rico tak nakonec přijíždí až ke svému domu.
Poté, co své nové vybavení zakrývá provizorní plachtou a znovu připojuje dobíjení, sedí ve tmě na zemi a čeká, jestli někdo nepřijede nebo nepřijde.
Během té hodiny čekání venku na vlhké zemi uvažuje Rico co dál. Je jasné, že by mohl ekosystémovou bublinu rozbalit někde v lesích, ale nebude mít nikdy možnost chodit ji kvůli své práci kontrolovat každý den. Navíc se po lesích a v řece toulají pořád spousty zvláštních živlů. Jde tedy k sousednímu domu za svým kamarádem Folkem.
Zpocená Folkeho hlava se dredy se objevuje ve dveřích.
„Čau, kde si celý měsíc byl?“
Rico si uvědomuje, že se pár týdnů schovával doma se svou motorkou.
„Ále, byl jsem na služební cestě, kousek odtud popraskaly trubky a jako na potvoru o kus dál zase vyhořely rozvaděče.“
Folke vypadá vyzáble, evidentně mu Ricovy pravidelné úplatky za hlídání domu chybí.
„Byl si mezitím u té skály jak jsme chtěli vyhloubit jeskyni?“ Ptá se Rico.
Folke chvíli loví v paměti.
„Ne, proč?“
Rico kroutí nechápavě hlavou.
„Musím ještě dneska vrátit služební motorku, ale cestou jsem narazil na opuštěný kamion s ekosystémovými bublinami, jednu jsem vzal sebou.“
Folke očividně nechápe a dál mlčí.
„Nevím, jestli je funkční, ten kamion někdo podpálil. Ale zvenku vypadá dobře, tak ji někde schováme, ne?“
„J.. j.. jistě, tak ukaž.“
Rico tedy vede Folkeho ke svému domu. Odkrývá plachtu a vypojuje el. kabel.
„Týýjo, to je žihadlo. Kde si k ní přišel?“
„Říkám ti, že je služební. Ale mám tak hodinu na to, abych ji vrátil do firmy, tak sedej a jedem.“
Rico hledí s úlevou na plný stav baterie, když si za něj Folke sedá, tak s hasnutými světly vyráží směrem ke skále, kde před měsícem chtěli vybourat otvor jako úkryt před laserovým zářením.
Když jsou na místě, rozsvěcuje Rico reflektor, aby si posvítil na návod k bublině.
„Do píče, je na elektřinu.“
Folke si bere část návodu do ruky a oba chvíli studují co všechno taková ekosystémová bublina obnáší.
„Ehm, uvnitř můžete aktivovat jak mírné, tak i subtropické podnebí a pěstovat tak například rajčata anebo banány.“ Čte Folke nahlas. „Teplejší podnebí ovšem v místech s vyšší intenzitou laserového záření spotřebuje obecně méně energie.“
„A píše se něco o skále nebo ve skále?“ Ptá se Rico.
Přitom už svou část návodu dočetl, ale dělá, že ho jen studuje. Když se jeho věrný kamarád Folke naučí s bublinou hospodařit, mají na krku navíc jenom jeho matku. To je velmi dobrá strategie, uvažuje Rico.
„Ááá tady, pro instalaci pod povrch země či do pevné části tunelu využijte volitelného příslušenství SmartGround.“
Folke prohlíží obsah vozíku a vytahuje podlouhlou krabici s nápisem SmartGround. Po vybalení hromádky jakýchsi plíšků pokračuje ve čtení dalšího návodu.
„To je blbost, blbost, kecy, kecy.. ááá tady! Rozmístěte komponenty SmartGround po obvodu země či zdi podle nákresu, propojte příslušnými kabely a přiveďte napětí 230V.“
Rico kroutí hlavou.
„Zase zpíčená elektřina, jak ji tady asi natáhneme?“
Folke krčí nadšením rameny, jakože neví a dál se věnuje čtení návodu.