Jose, Jasmine a Crosby stojí před hlavním stanem táboru Rampa a sledují, jak uprchlíci postupně přichází a žádají o fiktivní práci.

Stery a překladatel sedí za stolem, tváří se co nejdůležitěji, aby budili respekt. V tu chvíli přichází další z nich.

„Dobrý den, posaďte se. Kávu nebo minerálku?“

„Ne, děkuji.“

„Na jakou pracovní pozici jste se u nás přihlásil?“

„Prodavač popkornu v kině.“

Stery dělá, že přemýšlí, překladatel se snaží potlačit úsměv.

„Fajn, bezva. A jakou máte kvalifikaci, už jste někdy popkorn prodával?“

Uprchlík se uklání.

„Určitě ano, když jsme bydleli v Lahore, prodával jsem popkorn i potom později v Jalalabadu. Dělám tu práci rád, protože není těžká. Mívám totiž křeče v rukou a nemůžu zvedat nic těžkého.“

„Tak jistě.“ Povídá překladatel. „A prodavačů popkornu není nikdy dost. Vy jste z uprchlického tábora na severu. Jak budete dojíždět? Můžete pracovat ve směnném provozu?“

Uprchlík se tváří kysele. Naštěstí dostali všichni tyhle otázky předem, takže se na ně mohl připravit.

„Chtěli bychom se se ženou a dětmi usadit v Melbourne. Je tam spousta kin a tak můžu prodávat kdykoliv i o půlnoci.“

„Skvělé.“

Překladatel pokyvuje na Steryho, který se pořád tváří důležitě. Ten se zvedá a vytahuje z krabice dárkový koš, který předává každému úspěšnému uchazeči téhle fiktivní pracovní agentury.

„Další úspěšný.“ Komentuje podívanou Jasmine.

„Teda ti jsou dobří, každý druhý normálně projde a to jsme jim jenom rozdali otázky.“ Povídá Jose.

„Kéž by jim to šlo tak hladce i v reálu.“ Přidává se Crosby.

Jose kroutí hlavou.

„Prosím tě, každý není jak ty, že se uživí i z toho, co dá příroda. Mají přece motivaci.“

„Já jsem náhodou taky pracoval.“

„Hmm, týden jako řidič sanitky a potom ti bylo blbě z té spousty krve, to už známe.“

„Bylo to něco hrozného. Ale řídit auto mě bavilo.“

Jasmine nasazuje chápavý výraz.

„S námi v Jabloňových sadech si moc nezajezdíš, ale práce tě baví, viď?“

„Aby ne, to není práce, ale celoroční dovolená.“

Všichni se smějí.

„Když už je řeč o Jabloňových sadech, volal Done.“ Povídá Jose a mává s mobilním telefonem před očima. „Jeho lidi narazili na nějaký problém, tak si asi za hodinu máme někam sednout a dát ho na hlasitý odposlech.“

„To je co?“ Ptá se Crosby.

„To tenhle mobil umí, normálně ho postavíš na stůl a můžeš na něj mluvit z dálky. Začali tak prý provozovat i dálkové porady. Done v kanceláři sedí se svým právníkem a mluví k jednomu mobilu a na druhé straně třeba v Itálii sedí vinaři, jí špagety a mají mobil taky volně položený na stole.“

„Jak jde ta technika pořád dopředu.“ Reaguje Crosby nechápavě.

„A bude volat i máma?“ Ptá se Jasmine.

„To bude pracovní porada, podle Henka jsme udělali s fotkou i článkem dobrý krok. Teď má poradu jeho tým, potom bude porada s australským týmem a pak s námi.“

„Jaký tým jsme my, jak říkají nám?“ Ptá se Crosby.

Jose krčí rameny.

„Joseho tým.“

Všichni se smějí.

 

O pár hodin později vychází po poradě Jose, Jasmine i Crosby ze stanu celí zelení. Doteď všechno vycházelo podle jejich představ, ale pracovní povolení jsou stále v ohrožení.

Jakýsi Australský ministr, který nebyl dlouho v televizi se rozhodl, že nebude s uprchlíky na jejich půdě souhlasit. Takže i když je většina lidí pro, je část vlády proti a podle Henka existuje taky možnost, že se případ nevyřeší dokud nebudou za několik let nové volby.

„Takže je vlastně jedno, že jsou tu uprchlíci a my je musíme živit.“ Povídá Jasmine.

Jose mlčí a přemýšlí jak zjistit kdy odlétá nejbližší letadlo.

„Prý můžeme zažalovat stát, ale soud může stejně trvat i několik let.“

„Si myslí, že jsme tady na pikniku. Uprchlicí kvůli tomu přece ztratí už tak chatrné pracovní návyky!“

„Mě to nevysvětluj, já nejsem idiot.“

Všichni tři se pomalým krokem přesouvají ke svému Jeepu. Cestou zpátky na hotel nikdo nemluví.

 

V hotelovém pokoji vychází ze sprchy Jasmine zabalená v ručníku.

„Můžeš.“

06

Crosby se neochotně zvedá, aby se šel osprchovat. Život s Jasmine je pro něj jako vytrvalé a nekonečné sprchování a čištění zubů.

„Vezmem sebou aspoň Hamida a jeho rodinu, co říkáš?“

„Neboj, postarám se o to. Hamid je silný a děti jsou zdravé.“

Crosby už s lepší náladou vchází do koupelny. Ve chvíli, kdy se za ním zavírají dveře si Jasmine sundává ručník a pomalu obléká noční košili. Přitom kontroluje v zrcadle, jestli je všechno na správném místě.

Když je hotovo, vytahuje ze svého nového kufříku Hamidovu složku.

„HamidUllah Ebrahim, švec a čalouník.“

Jasmine uvažuje co by v Jabloňových sadech mohl u bazénu dělat takový švec. Poté ji dochází, že chtěli za vyřešení problému s uprchlíky půjčovnu nebo prodejnu s oblečením.

Minimálně tu by tedy měli dostat, hlavně teď když si přivezou Afghánského ševce, bude potřeba ho taky něčím zaměstnat, uvažuje Jasmine.

Po dalším divokém sledu myšlenek a přání se Jasmine zvedá z postele a otevírá svou skromnou hotelovou skříň. Ve spodní polici jsou dva páry náhradních bot, jedny sportovní a druhé společenské.

Dává je tedy do tašky, aby se zítra Hamida zeptala, jestli jsou mu povědomé a jestli by je uměl opravit, kdyby se rozbily.

Poté si znovu lehá na postel a čeká až se Crosby dosprchuje.