O několik týdnů později je elektrický kabel z Ricova domu vyvedený pod zemí až k jeho novému skleníku ve skále.
Rico a Folke tedy znovu pečlivě kontrolují, jestli je vše správně usazeno a zapojeno.
„Myslím, že to nejtěžší máme za sebou, bublina je uvnitř, dokonce má dveře na zámek.“ Povídá Rico.
„Tak už ji zapni.“
„Počkej, máme jenom jeden pokus. Áhh, konečně budeme mít nějakou zábavu, jinak tady chcípl pes.“
Oba hledí na elektrickou skříňku.
„Jsou to tři jen dráty, kdo by to popletl?“ Usmívá se Rico.
Poté malým tlačítkem bublinu zapíná. Na ovládacím panelu se inicializuje vzduch, voda a světlo. Poté se objevuje stav v zásobnících: 0%
„A co teď?“
Folke se znovu dívá na první stranu návodu.
„Po spuštění dojde k prvnímu plnění zásobníků. Aktuální stav je vyjádřen procentuálním údajem na ovládacím panelu.“
„Takže máme nula procent.“
Oba tedy dál hledí na displej.
„Je to podezřele tiché. Jak se vlastně vyrábí kyslík?“ Ptá se Rico.
„To já nevím.“
V tu chvíli si všímá krytky nad dveřmi, která je označená jako „přístup světla,“ a tak ji sundává. Poté se z bubliny začíná ozývat bručení jako ze staré lednice.
„Aha, chtělo to sundat krytku. Tyhle věci jdou snadno, když se do nich zapojí dva géniové.“
„Jedno procento!“ Hlásí Folke.
Oba se jakoby automaticky otáčejí a začínají po sobě uklízet, aby okolí vypadalo stejně zpustošeně a ledabyle jako předtím.
Druhý den jdou oba zkontrolovat stavy zásobníků. Rico má přitom v tašce optimisticky připravené semena pro sázení zeleniny.
Když jsou poblíž, tak se nejdříve rozhlížejí, jestli někdo nejde za nimi. V dálce u řeky vidí malinkou postavu někoho, která na ně zírá. Buď to, anebo se dlouze kochá výhledem na kopec.
Folke se zkušeně krčí k zemi a dělá, že si zavazuje tkaničky u bot.
„Co teď, půjdeme zpátky?“
„To by bylo podezřelé, proč bychom sem šli a šli zase zpátky, když tu nic není?“
Oba se začínají nervózně rozhlížet. Najednou Folke ukazuje k zemi na starý, vysušený strom.
„Prášek na podpal, nabereme do té tašky nějaký prášek.“
„Bezva.“
Rico otevírá tašku a Folke zabořuje prsty do kmene a zasypává sazenice dřevěným práškem. Když je taška plná, jdou jakoby dál za horizont, aby se k bublině dostali jinou cestou.
Po půlhodině kamufláže a kličkování jsou tedy na místě. Stav všech zásobníků se pohybuje okolo 50%.
„No, nebude to nejrychlejší bublina na světě, ale aspoň funguje.“ Povídá Rico.
Folke jde v ten moment dovnitř.
„Téda, tady je fajně.“
„Heh, dvacet jedna stupňů a vlhkost 70%. A spousta místa, i skládací poličky na zdech na květináče. Hlavně to neříkej svojí matce, jinak se nám tady zabydlí a už ji odsud nikdo nedostane.“
Oba se smějí.
„Ale lehátko si sem přinést můžu.“
„No jo, ale ještě ti vysvětlím jak dělat zpoceného a unaveného. Teď se dáme do práce.“
Práce při tvorbě květináčů a patrových záhonů trvá s příslušenstvím SmartLift a SmartLight velmi rychle. Jediný problém je hlína. Ta je ve zdejších končinách vysušená a bez bakterií.
I když se Rico snaží kopat hlouběji, uvědomuje si, že zeleninu asi nezasadí dokud hlínu nějak neobohatí. Jenže obohatit takovou hlínu se dá bez hnojiva nebo dobytka jen jedním způsobem a ten mu nepřipadá moc vhodný.
Hlavně když budou chtít takovou zeleninu později sníst. Při představě, že ta šťavnatá ředkvička vyrostla jen díky tomu, co vylezlo z Folkeho zadku se tváří, jakoby se mu chtělo zvracet. I když logicky kdyby šlo o obsah zadku z takové krávy, mělo by mu to připadat stejně nechutné, jenže s takovou krávou člověk nekomunikuje. V tom bude asi ten rozdíl, uvažuje pro sebe.
„Police jsou hotové.“ Pronáší Folke spokojeně.
Rico na něj hledí a tváří se kysele.
„Jdeme pro tu hlínu?“ Ptá se Folke.
„To není hlína, spíš hnědý písek. Potřebujeme obohacenou hlínu. Víš jak, takovou tu jak se v ní kroutí červi a tlejí v ní hovna.“
Folke se dál usmívá, jakoby poznámku nepochopil.
„Zkusíme vybrat bahno z řeky. To by mohlo fungovat, co myslíš?“
Folke krčí rameny.
„Tak jdem pro bahno.“
Po cestě k řece nese každý prázdný kbelík a lopatku. Folkeho napadá, že by se mohli do hlíny přinejhorším oba vyprázdnit, čemuž se Rico směje, jakoby mu to připadalo vtipné.
Oba si zkušeně vyhlížejí místo, které vypadá nepřístupně a nenavštěvovaně. Folke skáče dolů ke břehu, kde je vysoká zelená tráva.
„Tý jo, tady bude dobrá hlína. Můžeme zkusit něco zasadit i tady.“
„Heh, že nás to nenapadlo, ale řeku mají tam ti u mostu. Že to vlastně ani je nenapadlo. By mě zajímalo čím se vlastně živí.“
„Trávou.“
Oba se smějí.
Najednou vidí v dálce po proudu dvě postavy, které se pomalu blíží.
„To je síla, lidstvo skoro vyhynulo, nikdo nic nepěstuje a tady je přitom provoz jako na nádraží.“
Oba se smějí.
„Ssst ssst hej.“ Píská a volá jeden z nich.
Rico a Folke pokládají kbelíky a lopatky na zem.
„Co tady děláte, kradete si hlínu?“
„My ji nekrademe, my si ji bereme.“ Povídá Rico.
„Jó, tak oni si ji berou.“
„Já ti taky jednu vezmu, počkej, až tam dojdu!“
Rico s Folkem tedy dál neváhají, nechávají kbelíky na zemi a běží rychle pryč.