Další den sedí Jose na pobřeží, hledí na připlouvající rybářskou loď a přemýšlí o další bezvýchodné situaci, ve které se ocitnul. Připadá mu zajímavé, že i s penězi a se vším co má je i tak možné narazit na zeď a řešit další problém.

Do tohoto rozpoložení a slaného vanoucího větru přichází Crosby.

„Tak co, jak se daří?“

Jose krčí rameny.

„Jako vždycky, standardní situace. Jsme někde v prdeli a lovíme ryby.“

Oba se smějí.

„Jasmine říkala, že by si s těmi ministry chtěla promluvit.“

„To nepředpokládám, ti jsou spokojení, že vyhráli volby a můžou dojit zemi. Je to úplně evidentní taktizování, maximálně jí řeknou, že s tím budou něco dělat.. možná.“

Crosbymu se tyhle řeči nepozdávají. Od doby, kdy se Jose rozešel s Emanuelou je očividně více zakomplexovaný. Ale chodit s Jasmine mu připadá jako stejný oříšek.

„No, aspoň že je tady pěkně, to je vzdoušek.“

Jose se snaží nepousmát.

„Tak je vezmeme do Španělska všechny.“ Povídá najednou.

„Cože?“

„Postavíme nějakou továrnu, uděláme to jako ten jak vyráběl boty.“

„Baťa?“

„No, když nefunguje vláda a lidi chřadnou, tak budeme jako vláda my a hotovo.“

Teď se snaží nepousmát zase Crosby.

„To jsou lidi a ne nějaké zboží nebo bazén.“

Jose mlčí a znovu hledí na moře. Crosby tedy odchází.

 

O pár hodin později sedí Crosby s Jasmine v autě a jedou na místní ministerstvo vnitra. Když jsou na místě, musejí na vrátnici ukázat občanské průkazy.

„My máme na severu tábor s uprchlíky.“ Vysvětluje Jasmine.

„Jasmine Ganézová a Hugo Crosby. Můžete se posadit.“ Povídá vrátný.

Oba si tedy sedají, kolem prochází muži v uniformách. Po čtvrthodině telefonování se vrátný konečně dovolal.

„Tak pan ministr vás přijme, za chvíli vás vyzvedne jeho asistent.“

Jasmine a Crosby nasazují vážné výrazy.

„Děkuji.“

Když je asistent na vrátnici, tváří se důležitě. A tak se Jasmine a Crosby taky tváří důležitě až se konečně dostávají do ministrovy kanceláře.

„George Vinte, těší mě.“

„Ganézová.“

„Crosby.“

„Tak vás u nás vítáme. Co byste si přáli?“

Jasmine a Crosby na sebe nechápavě hledí.

„Vyřešit situaci s uprchlíky samozřejmě. Už jsou to dva měsíce a máme jich plný tábor.“ Pronáší Jasmine.

Vinte nasazuje předstíraný úsměv.

„To nebude tak jednoduché, musíte chápat, že mám svázané ruce. Blíží se volby a to poslední, co veřejnost potřebuje, je aby nám tady volně pobíhali nějací uprchlíci.“

Vinte se poté usazuje za stůl do svého pohodlného křesla.

„Přece nečekáte, že tady budeme dál tábořit? To po nás chcete?“ Ptá se Jasmine.

„Jak jsem říkal, blíží se volby a já mám svázané ruce. Ledaže..“

„Ledaže?“

Vinte se zvedá ze svého křesla a jde se podívat za dveře, poté je zavírá a povídá tiše:

„Ledaže bychom to provedli tajně.“

Jasmine vypadá nejistě, a tak mluví Crosby.

„Já myslím, že cokoliv co rozpustí náš tábor pomůže, ne?“

Jasmine pokývnutím souhlasí. Vinte tedy znovu nasazuje předstíraný úsměv.

„Tak jsme se domluvili.“

„Ale jak tajně?“ Ptá se Jasmine.

„Přece jsme se domluvili, teď už můžete jít.“ Pobízí Vinte.

Jasmine a Crosby tedy s nechápavými výrazy odcházejí.

„Na čem jsme se domluvili?“ Ptá se Jasmine potichu na chodbě.

„Těžko říct, tady jsme na ministerstvu vnitra. Asi hlavní bude nic neříkat a uvidíme.“

Jasmine nasazuje nespokojený přísný výraz a v tomto rozpoložení jedou oba zase zpátky do uprchlického tábora.

 

Když jsou zpátky, jde Jasmine rovnou za Josem, který znovu sedí na pobřeží a hledí na moře.

08

„Co ty mrtvolo?“

„Už jste zpátky?“ Ptá se Jose.

„Všechno je zařízeno. Sice nevíme co přesně, protože to jsou samé tajnosti, ale skřípla jsem ho dokud něco nevybalil.“

„Vážně?“

Jasmine s úsměvem přikyvuje.

„Super, psala mi Emanuela co prý dělám.“

Jasmine se dál usmívá.

„Tak jsem jí řekl, že tu máme uprchlický tábor a ona mi řekla ‚Dobře ti tak.'“

Oba se smějí.

„Měl by si něco dělat. Asi jsem těhotná.“

„S Crosbym?“

„A s kým jiným?“

Jose hledí na Jasmine s vyděšeným výrazem. První rok si myslel, že je tenhle vztah s bezdomovcem jenom nějaká avantýra. Jasmine byla na jeho vkus vždycky trochu výstřední, ale po těch letech a teď je těhotná?

„Co na to říct, zlato není záruka kvality, ale věrnost. A Crosby ti bude věrný určitě.“

Jasmine nasazuje odměřený výraz a odchází.

 

O týden a jednu pozitivní zprávu pro Crosbyho později se v táboře Rampa objevuje černé auto s tmavými skly a z něj vystupuje několik tajných agentů v černých uniformách s brýlemi.

Na první pohled těžko říct, jestli v tomhle přestrojení vypadá někdo tajně, ale kdyby šlo o nějaký seriál, hodilo by se to. Uvažuje Jose když je vidí.

Muž v obleku s nejdražšími brýlemi povolává své kolegy s levnějšími brýlemi na různé strany. Jeden jde za armádním plukovníkem, další za Sterym, další čeká u auta a on se vydává rovnou k hlavnímu stanu za Jasmine.

„Jasmine Ganézová?“

„Ano.“

„Na základě paragrafu (s dlouhým číslem) tento nelegální tábor zavíráme. Uprchlíci z Afghánistánu se budou hlásit na své ambasádě, kde jim bude uděleno mimořádné občanství.“

Jose, Jasmine i Crosby na něj hledí.

„Podmínkou vašim závazkem je nevyjadřovat se o téhle dohodě v médiích.“

Všichni tři se usmívají, Jose přebírá několikastránkový papír. Poté se s agenty s úsměvem loučí.