Praotec Trollsteinen je právě na cestě ze Somálského soudního dvora. Dostal herdu do zad, když otevřel dvířka kryogenického modulu příliš brzy po zpětném rázu světla, ale zranění si vyléčit nenechá. Podle něj je lepší, když si tělo vytváří nějaký základní imunitní systém samo.

Je nadšený, protože se po vleklém soudním sporu konečně podařilo prohlásit nezávislost souostroví Špicberky na globálním demokratickém režimu. Aby taky ne, přece nedávalo smysl, aby zvolení zástupci na krátké období čtyř let rozhodovali který materiál se může transformovat a které věci jsou nelegální.

Nutno dodat, že praotci dost pomohla poloha onoho vzdáleného souostroví a taky fakt, že v průběhu globálního ochlazování nejsou tyhle severní lokality už tak atraktivní jako kdysi.

 

Praotec Trollsteinen stojí se svojí družinou na vrcholku hory Nordenskjöld Fjellet. Po údolí se táhne nekonečná řada rozpadlých ruin obydlí, které tady zanechali lidé před 5000 lety a povídá:

„Tady to necháme vyčistit a postavíme město. Máte všichni rozdělené kolik máte metrů čtverečních?“

Početná družina přikyvuje.

„Tak si vyberte každý svého souseda a můžete se dát do práce, ať tu netvrdneme celé odpoledne.“

V ten moment se všichni zvedají ze země a letí do údolí. Po chvíli ruiny pod nimi mizí a po další chvíli se namísto nich objevují nové budovy až křiklavě různorodé.

Praotec Trollsteinen stojí stále na hoře a pyšně přikyvuje. Konečně žádné omezování, každý si může postavit co se mu zachce, dělat co se mu chce a zadarmo. Není se co divit, že se to těm kapitalistickým omezencům nelíbí, ale teď už si můžou trhnout nohou, uvažuje pro sebe.

Hlavou mu přitom vrtá otázka, která byla u soudu dost často zmiňována. Pokud nebudou na Špicberkách existovat žádné hranice, jak se bude taková společnost vyvíjet? A co kriminalita, co udělá s lidmi když nebudou žádná témata, kterých se budou držet a o kterých se budou bavit?

Na to praotec Trollsteinen odpověděl stručně:

„To všechno je dědictví z období před transformací hmoty a kriminalita tady stále je právě kvůli onomu dědictví.“

Tím sice všechny posadil na zadek, ale ta otázka mu stále dodává jistý neklid. Stačilo by, aby se ve městě objevil jeden kriminální živel a možná by musel znovu k Somálskému soudu.

„Uvidíme.“ Povídá praotec Trollsteinen.

Zvedá se ze země a letí k prázdnému kousku země, kde jsou jeho metry čtvereční.

 

Praotec Trollsteinen sedí ve své kanceláři a prohlíží si mapu, kde jsou označeny červené tečky, které postupně mizí. Jde o starousedlíky, kteří nesouhlasí se svobodným režimem a chtějí kapitalismus. Zelené tečky jsou starousedlíci, kteří svobodu vítají a modří jsou neutrální.

Do kanceláře vchází jeho asistentka Lera. Je očividně vyděšená.

„Stalo se něco?“ Ptá se praotec.

„Přišli za vámi dva pánové, prý kvůli rozpočtu za služby.

„Jaké služby? My nemáme žádný rozpočet, tak je pusťte dovnitř.“

Do kanceláře vchází dvě postavy v policejních uniformách. Všichni se navzájem představují.

„Přejdeme rovnou k věci, chtěli bychom rozpočet pro náš policejní sbor.“

Praotec Trollsteinen přikyvuje.

„A my máme policejní sbor odkdy?“

Jeden z příslušníků se usmívá.

„Ten právě zakládáme, máme takových pět, šest celkem schopných lidí a my dva už příslušníci policie byli.“

„Jo, jako nevím proč ne, myslím, že každá taková aktivita je vítaná.“ Reaguje praotec.

„A jak je to s naší měnou?“ Ptá se příslušník.

„Hmm, nijak. Žádnou měnu nemáme. Jestli chcete založit policejní sbor, tak si jej založte, ale půjde o dobrovolnou činnost.“

„Dobrovolnou??“ Ptají se šokovaně.

Praotec Trollsteinen přikyvuje.

„Přece pointa našeho snažení je v tom, že jsme se už technologicky vymanili z věcí jako jsou měny nebo rozpočty. Něco si přejete, tak se vám to transformuje. Co byste chtěli kupovat, za co?“

„Přece služby policejního sboru! A kde jsou nemocnice nebo hasiči?“

Praotec Trollsteinen se tváří zamyšleně. Jeho plán je v tomto smyslu jasný, takový oheň klidně uhasí náhodný kolemjdoucí, ale jak jim to vysvětlit, aby to nebudilo nějaký špatný dojem? V ten moment dostává nápad.

„Vždyť od toho tu všichni jsme, na jednom místě, abychom si pomáhali. Přece když uhasíte oheň, lidé se na vás budou dívat jinýma očima a to mi přijde jako dostatečná motivace.“

Příslušníci nechápavě odfrkují.

„Bude to všechno?“ Ptá se praotec.

Příslušníci na sebe zmateně hledí a odcházejí.

 

Nedaleko údolí pod horou Nordenskjöld Fjellet pramení řeka Longyear. Její pramen však toho dne začíná měnit barvu a to z křišťálově čiré na jakousi hnědou, mazlavou.

Při kontaktu s mazlavou hmotou hynou ryby, usychají rostliny, o několik hodin později se vlévá hmota do moře a pomalu tak začíná obepínat celý ostrov.

Další ráno je na pláži skupinka rybářů, kteří loví „postaru,“ protože je taková strava podle nich zdravější. Najednou si jeden z nich všímá obrovské hnědé skvrny, která se k nim blíží.

„Hele, co to?“

„Že by ropná skvrna?“

Všichni vytahují a schovávají udice.

„To už se nevidí, ropná skvrna.“

Všichni se smějí.

Když je však hmota blíže, rozdíl je patrnější. Jeden tedy zkouší nabrat kousek na prst, ale začíná řvát bolestí.

„ÁÁÁÁÁÁ.“

„Vytáhni ji, vytáhnětě ho!“

Rybář s urputnou bolestí zjišťuje, že je jeho ruka celá vrásčitá.

„Musela zestárnout.“

„Cccože?“

„Počkej, pomůžu ti.“

Jeden rybář mává nad jeho rukou kouskem drátu a jeho ruka zase mládne. Zkouší tedy, jestli může hýbat prsty a všichni poté vyrážejí do praotcovi kanceláře.