Jeffry a Dora jsou cestovatelé v neprostoru mezi reálným světem a jakýmsi zvláštním vymyšleným, který s tím reálným nějak souvisí, ale to je tak zhruba všechno, co o něm vědí.

S pomocí kouzelného dědečka s krabím kloboukem se dostávají tam a zase zpátky. Za zlikvidování různých fantastických příšer dostávají různé reálné bonusy. Takže Jeffry už má svoje auto, garáž, krabičku, ze které když vyjde panáček z deštníkem, bude ten den pršet. Dora má taky nové auto a asi 90 krabic s dámskými botami.

Zkrátka ideální přivýdělek. Pozadí, na kterém tenhle systém běží může být možná zneklidňující, ale když hra působí atraktivně a navíc s reálnými výsledky, kdo by se zatěžoval detaily.

Jednoho večera po onom transferu ze světa fantazie, jde však Jeffry spát se silnou bolestí hlavy. O pár dní později se mu začíná loupat kůže a při pohledu do zrcadla to začíná vypadat, že se jeho tělo rozkládá. Jde tedy do kuchyně za krabím dědečkem.

„Hlavní menu a ukaž nové položky.“

„Íííík.“ Reaguje dědeček.

Před Jeffrym se v prostoru nad kuchyňským stolem objevuje shluk tlačítek, protože má migrénu, tentokrát přeskakuje aktuální statistiky, rekordy a procentuální úspěšnosti. Až se dostává ke kampani, která je označena jako „nová.“ Tlačítko má název: „Na lodi nemrtvých.“

„Nemrtví jsou živé bytosti, které existují navzdory rozkladu svých tělesných schránek.“ Čte Jeffry zamyšleně. „Navzdory tomu jsou některé z nich nesmrtelné, a tak se neustále a nekonečně rozkládají. Loď nemrtvých brázdí od roku 1521 oceány ve snaze nalézt kouzelný lektvar nebo potravinu, která by zastavila hnilobný proces rozkladu jejich těl.“

Jeffry zhluboka vydechuje.

„No ovšem.“

„Íííík.“

„Ale přestávám si myslet, že se mi to auto s garáží začíná vyplácet.“

„Íííík.“

„Bezva pokec jako vždycky, tak já jedu pro Doru a uvidíme.“

„Íííík.“

 

Když Jeffry zvoní na dveře jejího domu, vykukuje Dora jen pootevřenou škvírou. Za ní pobíhají děti a je slyšet mužský hlas, takže by si ledaskdo pomyslel, že kvůli tomu. Jenže stačí se podívat pozorněji a je vidět jasně zářivá bílá polobotka a krk, ze kterého se loupe svědivá kůže.

„Mě se loupe kůže zatím hlavně na prstech a nohách.“ Pronáší Jeffry.

„No ehhh, já to mám taky na rukách a ty strašné migrény.“

Dora přivírá dveře, aby na ni nebylo vidět.

„Normálně otevři, přece neuvidím nic nového, ne?“

Dora otevírá a vráží Jeffrymu před obličej svoje ruce.

„Podívej se! Teď pojedeme za tím tvým kouzelným dědečkem a já mu něco řeknu!“

Jeffry krčí rameny.

„Přece ho znáš, stejně odpoví jenom „Íííík,“ ale mám dobré zprávy. Objevila se nová mise, která by to loupání a migrény měla vyřešit.“

„Jo? Jaká?“ Ptá se Dora nervózně.

Jeffrymu dochází, že všechna jejich dobrodružství prožívala tak dobře, protože nešlo o její tělo.

„Ehmm, no asi bych neměl chodit kolem horké kaše. Stejně bys měla vědět o co v té misi jde.“

Oba na sebe hledí. K Doře zezadu s dusotem někdo přibíhá, zpoza jejího boku vykukuje dětská hlava, potom zase odbíhá pryč.

„Hmm, tak to se bude vysvětlovat docela blbě, ale asi už stejně nemáme jinou možnost než tu misi vzít.“ Pokračuje Jeffry.

„Tak o co jde?“

Dora už tuší, že půjde o něco vážného, a tak vychází ven, zavírá za sebou dveře. Poté jde pomalým krokem s Jeffrym směrem k parkovišti. Ten vytahuje mobil a ukazuje fotku s popisem u lodi nemrtvých.

„Asi jsme nebo budeme nemrtví tak jako oni, tedy ne od roku 1521, ale od minulého týdne.“ Pronáší Jeffry po chvíli ticha. „Podle Wikipedie je to lupénka. Ty migrény nevím co je. Ale do nemocnice bych s tím raději nešel. Máme to totiž z cestování do fantastického světa a pochybuju, že by se to dalo doktorům nějak interpretovat.“

„Hmm, tak budeme muset hrát jeho hru. Už chápu.“ Reaguje Dora.

„No, ale pozitivní je, že jsou podle popisu nemrtví i nesmrtelní, to už nezní tak špatně.“

„Že bychom byli oba nesmrtelní, jo? Jenom tě lakují.“

Dora se očividně už tak jednoduše nalakovat nenechá, dochází Jeffrymu.

„To je ale přesně ten střízlivý pohled, který budeme na lodi potřebovat. Protože podle zadání hledáme buď „kouzelný lektvar“ nebo „potravinu.“

Oba se smějí.

„Chjo, kdy teda vyrazíme?“ Ptá se Dora.

„Já bych navrhoval, že počkáme ještě pár dní a jestli se nám bude dál loupat kůže nebo nám začnou vypadávat zuby a končetiny, můžeme si říct, že jsme vážně nemrtví a vyrazíme.“

Dora nasazuje nechápavý výraz.

„Až nám začnou vypadávat zuby?“

„Nebo vyrazíme raději rovnou.“

Oba se smějí.

 

Jeffry a Dora se probouzejí na pláži u moře. V dálce u břehu kotví velká moderní jachta a opodál na břehu jsou dva motorové čluny. Z tohoto směru se ozývá občasné hulákání, jakoby na sebe z dálky někdo pokřikoval.

„Hele, to bude loď nemrtvých.“ Pronáší Jeffry.

Oba na sebe s překvapením hledí.

„Představoval jsem si starodávnou plachetnici a na stožáru lebku se skříženými hnáty.“

„Aspoň, že jdou s dobou.“

Oba si vytřepávají z oblečení písek a jdou pomalým krokem ke člunům. Na vysokém banánovníku poblíž někdo je a volá jejich směrem:

„Hej! Někdo nám krade čluny!“

„Zloději!“

Jeffry se zastavuje, aby nevypadal nějak agresivně. Postavy v dálce vypadají normálně, ale jejich tváře jsou i z té dálky zarudlé a šupinaté.

„Koukám, že banány jim zatím nepomohly.“

„Co s námi budou dělat?“ Ptá se Dora.

„Jenom klid, ukážeme jim svoje šupinaté ruce a možná se rovnou skamarádíme.“

V ten moment vbíhá na pláž horda polorozpadlých zombie s oloupanou kůží.

„Stůjte!“

„Na ně!!!!“

„Chyťte je!!!“

Jeffry s Dorou přitom jen tak stojí, i když zrovna v tuhle chvíli to nevypadá jako příliš dobrý nápad. A taky není, první z nich skáče v maximální rychlosti na Jeffryho a v letu, při pádu na zem mu spoutává ruce za záda, další na Doru. Do krku jim zabodávají uspávací jehly a oba upadají do bezvědomí.