Ráno jede Agnieszka s Ankou do práce. Klasicky si to stříhá známými, snad už milionkrát projetými ulicemi. Kolem restaurace, zkratkou skrz benzínku, řadí a podřazuje s rychlostí a přesností závodníka Formule 1, kolem díry v zatáčce, vyhýbající se kanálům.

Do toho jí hraje výběr to nejlepšího z folkových hitů loňského roku. Nutno dodat, že folkové skupiny šly v posledních letech trochu z kopce, ale naštěstí má doma ve skříni všechno, co vyšlo od roku 1950.

Když je na parkovišti před firmou, tak vystupuje a zatímco Anka sedí dál spořádaně na sedadle spolujezdce, vytahuje z kufru šanony a poté ji otevírá.

Přede dveřmi už na ni čeká zákazník.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, myslel jsem, že otevíráte už v 7.“

„To ano, nikdo vám neotevřel?“ Ptá se Agnieszka.

Zákazník kroutí hlavou, a tak jdou společně dovnitř. Když dává klíč do vchodových dveří, zjišťuje, že je zamčeno. Dneska přijela do práce o něco dřív a ejhle, vypadá to, že zaměstnanci nepracují už od sedmé, jak by měli.

„Tak co byste potřeboval?“ Ptá se v kanceláři.

„Já jsem z firmy Gustav a synové, máme u vás nějaké krabice na potisk.“

„Gustav, Gustav.. ano, vidím to tady. Včera večer jsme začali, chcete se podívat jak to vypadá?“

Zákazník jakoby nad něčím přemýšlel.

„Ehh, ano, mohl bych se mrknout?“

Agnieszka jej tedy vede do dílny. S úlevou zjišťuje, že je hotových už dobrých 2000 kusů. A tak mu jeden podává.

„Cože? To není ono, ne?“

„Ano, to je vaše objednávka.“

„Naše? My jsme posílali logo coly, ne citrónové limonády.“

Agnieszka už tuší, že je něco špatně, jdou tedy oba zpátky do kanceláře. Na ploše má uloženou grafiku, která ji přišla.

„Vidíte, co nám od vás přišlo. Mluvila jsem s nějakým panem Gustavem a vy jste pan?“

„Gustav nejmladší. Ale to bude nějaký omyl. Vydržte, já si zavolám.“

Zákazník chvíli telefonuje na chodě, potom se vrací zpátky.

„Tak ne, neobjednali. Ty krabice si mám zase odvézt.“

Agnieszka na něj podezřívavě zírá.

„A co s těmi hotovými kusy, mám vám na ně vystavit fakturu nebo je zaplatíte teď?“

„To vám ale zaplatit nemůžeme, když jsme si je neobjednali?“

„Chcete vidět objednávku? Já vám ji ukážu.“

Agnieszka vyhledává emaily pod názvem Gustav. Vyskakují dva, přičemž ten poslední sice obsahuje v příloze grafiku, ale není v něm nic napsané.

„To ale není naše objednávka, v příloze je jenom grafika. Možná vám ji poslal jen na ukázku.“

„Vždyť jsem s ním předevčírem mluvila a říkal, že ji hned pošle, že to spěchá!“

Gustav nejmladší kroutí nechápavě hlavou.

„Víte co, domluvte se mezi sebou. Ale já nevidím žádnou objednávku a ty zničené krabice nám doufám zaplatíte.“

Vytáčí tedy svého bratra Gustava druhého v pořadí a podává Agnieszce mobil. Ta se s ním chvíli dohaduje, nakonec dospívají oba k názoru, že tedy nebude muset zničený materiál zaplatit, ale zakázka se ruší.

Gustav nejmladší tedy couvá s dodávkou k bráně, všechno nakládá a píše bratrovi zprávu:

„Super, stihli udělat 2000. Odvezu je do skladu.“

 

Je sice čtvrtek desátého, ale jakoby byl pátek třináctého. Chvíli poté, co zaměstnanci dorazili konečně do práce. Pět minut před tím, než Agnieszka obvykle přijíždí. Klepe na dveře někdo další, mladý pán je očividně vynervovaný.

„Přijel jsem kvůli té naší zakázce, pamatujete si na mě?“

Agnieszka matně tuší kam si jej zařadit, ale raději se ptá na název firmy. Jde o 40 razítek pro Českou firmu.

„Tak nám všechno reklamují, protože na nich chybí háček nad C!“

Agnieszka na něj podezřívavě hledí, poté vyhledává email s grafikou.

„Ale já tady žádný háček nevidím, podívejte.“

„Ale jak to, vždyť tam byl!“

Nakonec po několikerých telefonech oba zjišťují, že jejich grafik musel písmo upravit a protože v polských fontech tyhle speciální znaky nejsou, někam se během úpravy vytratily.

„Ale vzhledem k naší dlouholeté spolupráci nám můžete vyrobit nové. Hodně byste nám pomohla.“

„Myslíte v rámci reklamace? To určitě ne, když chyba není na naší straně? My nejsme žádný zaopatřovací ústav.“

Zákazník dělá, že něco hledá v mobilu.

„Hmm, zrovna tu vidím. Příští měsíc bychom potřebovali dalších padesát, ale jestli se u vás nedá zboží reklamovat, tak nevím. Asi budu muset zavolat našemu obchodnímu.“

„Tak mu zavolejte, ale my zadarmo nic nevyrábíme.“

Zákazník se s ní tedy loučí. Agnieszka si poté, co za sebou zavírá dveře znechuceně odfrkuje.

O hodinu později jí volá obchodní zástupce té firmy, jestli by nešly razítka vyrobit s nějakou slevou. Ale samozřejmě nešly, protože už slevu dostali.

O další hodinu později přichází Agnieszce emailem upravená grafika od někoho jiného s tím, že si objednávají novou sadu.

 

Výrobní ředitel místní továrny Aleksander přijíždí ve svém Bentley na parkoviště firmy „Co nejrychleji.“ S úlevou zjišťuje, že mají vyhrazené parkoviště pro návštěvy a dokonce označené anglicky cedulí „Visitor.“

Nicméně při průchodu prostornou chodbou s automatem na kávu, kdy si začíná myslet, že udělal chybu, s úlevou zjišťuje, že jim na dveřích nefunguje zvonek a v kanceláři je i pes.

„Ahh, mladá paní. Zavoláte mi vedoucího?“

„Mluvíte s vedoucí.“

Aleksander si s úsměvem sedá do křesla, na něj naskakuje i Anka a očichává mu ruku.

„Měl bych pro vás takovou rychlovku.“ Povídá a vytahuje z kufříku vzorek vylaserované a nevylaserované lžíce. „Uměli byste tohle? Potřebujeme naložit jenom jeden menší kamión.“

„Hmm, ukažte.“ Reaguje Agnieszka se zájmem. „Ano, máme tady jeden takový stroj. A dokdy byste je potřebovali?“

„Do včerejška.“

Oba se smějí.

Aleksander vytahuje z kufříku tlustou složku se svázanými papíry s názvem „Návrh smlouvy.“ Přitom si v ní listuje.

„A jak je to u vás s reklamacemi? Co budeme dělat, když se něco přihodí?“

Agnieszka na něj podezřívavě hledí.

„Co myslíte, že by se mělo přihodit? Když pošlete správnou grafiku, tak je zkrátka vyrobíme.“

Aleksander dál zamyšleně listuje a poté vytahuje z kufříku mikroskop. Nic přitom neříká, což dodává celé situaci na dramatičnosti.

„My jsme na kontrolu kdysi používali lupu, ale pod mikroskopem je všechno přece jenom lépe vidět. Koukejte.“

Pokládá na stůl mikroskop, zapíná světlo, podkládá a zaostřuje lžíci s logem. 100x zvětšený rastr písma je krásně ostrý a pravidelný, jakoby jej maloval akademický malíř.

„Zrovna včera jsem mluvila s technikem od našeho laseru a říkal, že něco takového bude stroj po prohlídce umět.“ Pronáší Agnieszka.

Dál přitom hledí do mikroskopu.

„Vážně? To bychom byli moc rádi.“

Agnieszka nasazuje úsměv a podává mu mikroskop zase zpátky.