O týden později je na cestě do firmy Co nejrychleji servisní technik Balda Banka. Protože vstával brzy, dává si na benzínce ke snídani bagetu s kafem. Zatímco ji ve stoje žvýká, tak ještě rychle kontroluje, jestli vzal sebou všechno nářadí, papíry a náhradní díly.
Kontaktní osoba je: Agnieszka Holewinski, provozní ředitelka. Je uvedená i adresa, takže má co potřebuje. Balda včera všechno jenom narychlo naházel do auta, aby nedělal zbytečné přesčasy. Zákazníků v poslední době volá tolik, že by se dalo v práci vydržet od rána do večera a pořád by bylo co dělat.
Když je na místě, je parkovací místo pro návštěvníky jenom na slunci. Tak zde neochotně parkuje, vytahuje tašku s nářadím a klepe na dveře. Otevírá je malá, zrzavá žena se vstřícným úsměvem.
„Ááá, zdravím vás.“ Povídá Agnieszka.
Protože je vítání nejdůležitější součást jejich práce, podávají si se samozřejmými gesty a úsměvy ruce a jdou rovnou k věci. Balda přechází sám od sebe do vedlejší místnosti, Agnieszka se ptá:
„Dáte si kávu?“
„Jo, jasně, díky.“
Agnieszka se usmívá.
„Ale u nás kávu nikdo nepije, tak je možná trochu stará.“
„Tak se nechám překvapit.“
„Myslím ale, že je dost stará, ta vám chutnat asi nebude.“
Balda na ni nechápavě hledí.
„To nevadí, tak ukažte jaký máte problém.“
„Dojdu pro ty vzorky, mám tedy postavit vodu na to kafe?“
Balda moment přemýšlí jak by to asi vypadalo, kdyby si ho dal nebo kdyby ho odmítl.
„Tak já ho zkusím, dobře?“
„Ale já jsem vás varovala.“
Oba se smějí.
V dílně sedí okolo za stoly dva dělníci, Balda se s nimi letmo zdraví. Na první pohled nejsou moc důležití, protože tempo jejich práce vypadá dost zpomaleně.
Když je u stroje, tak jej zkušeným okem chvíli hodnotí, ale nesahá na něj. Mezitím přichází Agnieszka s několika lžícemi. Jedna z nich je ze všech stran dočmáraná nepodařenými pokusy.
„Tohle jsme zkoušeli a takhle by to mělo vypadat.“
„Hmm,“ reaguje Balda. „Se ani nedivím, když je ten stroj zasraný jak jetel.“
Agnieszka se otáčí ke kolegům a ptá se, jestli jsou se vším hotovi. Potom se protahuje, zpoza moderního saka vykukuje pevný zadek.
„Já myslím, že to půjde. Zkusím ten stroj vyčistit, namazat, nakalibrovat a uvidíme.“ Reaguje Balda.
Asi o šest hodin později, dvě prošlé kávy a celkové upgradu stroje na nový, je Balda od hlavy až k patě od oleje, prachu. A to ne kvůli oné motivaci, ale snaze přijít na to. Jak je možné, že je vzorek od zákazníka tak dobrý a jejich stroj umí oproti tomu úplně rozmazané nic?
Když sedí venku na schodech, kouří asi desátou cigaretu a přehrává si v hlavě úryvky z miliardy telefonátů, které se zákazníky měl, přichází Agnieszka. Přitom znechuceně mává před tváří rukou, aby odfoukla kouř.
„Tak co, daří se?“
„Mno, budete se divit, ale takový požadavek jsme ještě nezaznamenali. Kolik, že těch lžiček máte udělat?“
„Kamión.. do začátku.“
Balda si potahuje a dál přemýšlí.
„A chtěla jsem se zeptat na nějaké stroje. Potřebovali bychom už další laser.“ Pokračuje Agnieszka.
„Na kamión byste potřebovali další dva, to je mi jasné.“
„Nám bude určitě stačit jeden, jaký je nejlepší model?“
Balda už tuší, kam tahle konverzace uprostřed problému směřuje. Jde o další motivaci, aby to vyřešil a ona si přitom nekoupí nic. Jenom se bude snažit vydojit co se dá z toho, co má.
Po další hodině pátrání na internetu ve studentských skriptech o tom, jak funguje lom světla a co je to vlnová délka se dostává k jednomu postřehu od Alberta Einsteina a díky němu a s pomocí notné dávky štěstí předává Agnieszce nakonec perfektní, ještě ostřejší výsledek než od zákazníka.
„Mám velkou radost, jak se vám to povedlo?“
„Naše stroje umí samozřejmě zaostřit tak, že se běžně používají i v těch nejnáročnějších provozech. Na ten nový model vám nechám poslat cenovou nabídku, dobře?“
„Ano, budu se těšit.“
O pár dní později sedí Aleksander ve své kanceláři u mikroskopu a s úžasem studuje vzorek, který Agnieszka poslala. A najednou mu začíná docházet, že se dostává na stopu řešení svého problému s kvalitou.
Co je na jednom kamiónu, ale jestli ho dokáže takhle vyrobit celý a v termínu, v čem je to tajemství. Najednou lituje, že se s ní nešel podívat na její stroj. A určitě by vypadalo dost nápadně, kdyby ho chtěl vidět právě teď, uvažuje pro sebe.
Ne, na tohle se musí opatrně. Vždyť i v jeho továrně se vystřídaly různé technologie, ale tak ostrý, precizní výsledek ještě nikdy neviděl. Zvedá tedy mobil a volá Agnieszce:
„Dobrý den, mladá paní, právě mi přišel váš vzorek a musím říct, že by nám vyhovoval.“
„Ano? Děkuji, jsem moc ráda.“
„Dokážete vyrobit celý kamion a v termínu?“
Agnieszce se vybavuje její gauč v kanceláři, na který si lehává při nočních směnách.
„Jistě, bez problémů. Kdy ty lžíce přivezou?“
Aleksander, jakoby oněměl, chvíli se neozývá.
„Haló?“ Volá Agnieszka.
„Eh, zrovna mi přišla sekretářka, pardon. Tak skvělé, jsme domluvení.“
„Prima.“
A oba se loučí. Aleksander se zvedá ze své kožené kancelářské židle a přechází k velkému oknu. Jeho kancelář je v nejvyšším patře nejvyššího Varšavského domu. A nutno dodat, že si na ni nevydělal tak, že by zadával firmám zakázky a dál se o nic nezajímal.