Jak už to tak chodí, chvíli předtím než je mise uzavřena, se stává další nehoda. Tentokrát je problém s tím, že se nedaří odpojit družici od přistávacího modulu. Totiž aby při nulové gravitaci u sebe dobře držely, jsou vybavené čelistmi z masivní oceli a na takovou operaci nemá družice ještě dostatek energie.

Jose a Jasmine už mezitím poobědvali i povečeřeli a dokonce si oba vyzkoušeli jak funguje vesmírný záchod. Nebylo to tak strašné, jak to zprvu vypadalo na videu, pochvalovali si oba.

A oběma od té chvíle, jakoby už ani nevadilo všechno to nepohodlí. Konec konců může to být naposledy. Vývoj vesmírného programu je v roce 2003 ještě tak primitivní, že se vzpomíná na jedno přistání na měsíci a to je zhruba tak všechno.

Jose a Jasmine sedí na družici ve vzdálenosti cca 5 metrů naproti sobě a hází si míč. Pokaždé, když ho jeden z nich chytí, druhý ho pošle pomaleji a pomaleji až se míč od Joseho šourá vzduchem pomaleji než šnek.

„To abych si mezitím odskočila.“

„Ale koukej, letí pořád přímo na tebe, to je ruka, co?“

Oba hledí na míč, jak se nadnáší a pomalu přesouvá.

„Představ si, že bychom tu měli golfové hole a odpaliště.“ Pokračuje Jose. „Odpálíš míček směrem k měsíci a dalekohledem koukáš, jestli si se trefila.“

„Hmm, vypadá, že je blízko, ale bude to určitě dálka.“

Měsíc se zrovna nachází skoro nad nimi, takže má člověk pocit, že si na něj může sáhnout.

„Počkej, já dojdu pro pár věcí a schválně, jestli tam dohodím.“ Povídá Jose.

Jasmine raději beze slova pozoruje, jak se Jose přesouvá zpátky do kokpitu a po chvíli přináší plnou tašku různých krámů.

„Tak co tady máme, sešívačka. Tady nahoře nám asi na nic nebude, kdyžtak si Jurij stáhne papíry sponkou.“

Jose se napřahuje, hází, sešívačka letí, letí a už není vidět.

„Vedle.“ Reaguje Jasmine.

„Hmm, když už není vidět teď, to bude ten měsíc vážně daleko.“

Dál hledí tím směrem, noční obloha je projasněná hvězdami a galaxiemi.

„Už se nedivím, že vzniklo v minulosti tolik náboženství, člověk si při tom pohledu připadá takhle malinký.“ Pokračuje Jose.

„Astrologie, Astronomie, pořád se plácá jenom o hvězdách. Přitom ty tady jenom jsou a nic nedělají.“ Povídá Jasmine. „Ale nechala bych si z nich ušít nějaké pěkné šaty.“

Mezitím už má hozený míček na dosah, a tak jej bere do ruky, poté se prsty co nejjemněji napřahuje a zlehka hází zpátky.

„Stejně mi přijde divné, že se na oběžnou dráhu nelítá normálně. Asi zainvestujeme a postavíme si tady hotel.“

„Prosím tě, kdo by ti tu lítal?“

Jose krčí rameny.

„No tak hotel a dlouhý výtah.“

Oba se smějí.

 

O něco později hrají novou hru. Jose poslal co nejpomaleji směrem k zemi kalkulačku. Když je asi po deseti minutách dost daleko, hází na ni oba sponky ze sešívačky, kterou předtím vyhodili směrem k měsíci.

Vzniklé smetí, plující okolo družice Kraken 1 doplňuje ještě aerosol ze spreje, šest prázdných tub od jídla, míč, který se podařilo odpálit srolovanými papíry a srolované papíry.

Všechno, co bylo po ruce se teď vznáší nad Zemí s tím, že oba doufají, že to časem klesne níže, až nakonec shoří v atmosféře.

Что ты делаешь? Загрязнять окружающую среду!

Jose s Jasmine se otáčejí, Jurij se vyklání ze dveří, hrozí přitom pěstí.

„A jéje. Jako zamlada, tentokrát na nás křičí kosmonaut.“ Pronáší Jose.

„Neboj, já to urovnám, pořád na mě mrká.“

„Tak se předveď, vypadá dost nasraně.“

Oba se tedy plazí s prázdnou taškou zpátky do kokpitu. Když jsou uvnitř, zavírá Jurij dvířka, napouští kokpit vzduchem. Potom vsazuje oba násilím do jejich křesel a zapíná pás.

Блин, туристы, вы здесь не в поездке!

Jasmine vyplazuje jemně jazyk a mrká nevinně očima.

И не моргни, и будет тебе покой!

Když je Jurij zpátky vzadu, připoutaný ke stěně a spí, přepíná Jose komunikaci na Jasmine.

„Jako doufám, že mu dochází, že se můžeme kdykoliv odpoutat.“

„Radši ho nech, moc na mě nezabíral.“

Jose se otáčí, aby se podíval, jestli pořád spí.

„Ti Rusové mají teda divnou povahu. Asi proto, že je jejich země tak velká. Slabý náznak anarchie a už tě posadí a připoutá do křesla.“

„Však počkej, až se vrátíme zpátky, pěkně si to slízne.“

Jose pokývnutím souhlasí.

„Vždyť bychom to mohli považovat za drzost. A přece jenom on je náš zaměstnanec a ne my jeho.“

„Jak si může něco takového vůbec dovolit?“ Ptá se Jasmine.

„Neschopný opravit družici sám, kdybych tady nebyl, tak kdoví jak to dopadlo a on se přitom chová, jakoby se ani nechumelilo.“

Oba se smějí.

„Tady budou platit úplně jiné pravidla, kamaráde. Ale prozatím bych zůstala raději sedět.“

Oba se smějí.

Když je po všem, tak oba dál sedí. Na hodinách je 23:40 španělského času, a tak se oba uvelebují, aby usnuli.

Najednou se nad nimi ozývá cinknutí, jakoby něco zvenčí dopadlo na modul. Netrvá dlouho a dalších několik cinknutí. Za okýnkem se poté objevuje sešívačka.

„To jsem nedohodil moc daleko.“

Jasmine raději mlčí. Sešívačka za občasného cinknutí o plášť sjíždí směrem dolů. Oba ji přitom s napětím poslouchají. Jakmile zvuky utichají, tak pomalu usínají.