Doprava koňmo je svižná, takže se naši hrdinové zanedlouho ocitají o devatero hor a devatero řek dále až v jednom vzdáleném údolí narážejí na podivně vyzdobený kmen domorodců.
Tedy podivně je slabé slovo. Každý z indiánských stanů je obehnán ostnatým drátem a kolem každého z nich je vykopaná jáma, odkud vyrůstají šípkové keře a kopřivy. Když je celá výprava blíže, jde jim naproti jeden domorodec. Má velkou pusu, malé oči a tenké ruce a nohy.
Když je u nich, všichni sesedají z koňů. Chvíli se diví na jaké svalnaté obry narazil, poté povídá:
„Chytněte svrab mezi prsty návštěvníci, přijeli jste si skočit ze skály?“
„Dobrý den.“
„Prosím? Ne, my jenom projíždíme, jedeme na sever.“ Povídá Jeffry.
„Tam? Tam nic není, ale můžu vás dovést k jedné skále. Pod ní je neviditelná trampolína, takže si můžete zaskákat. Všechny to tady hrozně baví.“
Jeffry a Dora na sebe nechápavě hledí.
„Asi budeme radši pokračovat dál. Jenom bychom si dali možná něco k snědku.“
„K snědku? Ale my žádné jídlo nemáme.“
„Aha.“
Protože to Jeffrymu očividně moc nejde, přichází blíž Waldu.
„Poslyšte příteli, máte moc pěknou vesničku, ale návštěvníky tu moc často nevídáte.“
Domorodec se snaží nevyprsknout smíchy.
„Vy jste ale dobráci, čím víc svalů, tím méně v hlavě, že?“
„Hele, my se s vámi snažíme bavit slušně, tak bych od vás čekal to samé.“
Domorodec prská smíchy až mu vyhrkly slzy z očí.
„Ach jo, cizinci mě vždycky dostanou. Tak pojďte se mnou a zkuste moc nemluvit, jinak se vyvrátí úplně všichni.“
Když vchází do vesnice, zdraví se domorodec s kolemjdoucími. Všichni mají velké pusy a tenké končetiny.
„Chytni plíseň do rány.“
„Zdechni.“
„Ať ti pojde drůbež.“
Jeffrymu už to začíná docházet.
„Aha, takže tady se mluví jakoby naopak.“
Když jsou u největšího stanu, vychází z něj dva domorodci s trošku silnějšími končetinami a obtloustlý náčelník.
„Chytni rýmu a k večeři si dej zmrzlinu. Koho to sem přivádíš?“
„Hloupé cizince, nechtějí si jít zaskákat na neviditelné trampolíně.“
„Doufám, že jim pojdou koně a prodřou se jejich podrážky, jakou jste měli cestu?“
Jeffry se se slabým tušením jak na takovou konverzaci ujímá slova.
„Cesta byla hrozná a chtěli bychom se u vás najíst nějakého sajrajtu.“
Náčelník se s nechápavým výrazem otáčí k domorodci.
„Nejsou nějací slabomyslní?“
„Hmm, mozek ve svalech.“
„A jak se vás mám zeptat, jestli se tady nedá sehnat něco k snědku?“ Pokračuje Jeffry.
„Třeba ať ti pojdou koně, tady nic není.“
Jeffry se tedy otáčí k ostatním.
„Tak si myslím, že by to na ukázku asi stačilo. Po cestě si něco ulovíme, ne?“
„Naším směrem jsem viděla kance.“ Reaguje Dora.
„Hmm super, kance na divoko jsem ještě neměl.“ Přidává se Waldu.
Domorodci prskají smíchy a ťukají si na čelo.
„Holky, zkusíte ty vaše hvězdice? Házet určitě umíte, jinak by vám je nedávali.“
„No, zkusit to můžeme.“
Všichni domorodci okolo vybuchují smíchy.
„Teda doufám, že si pořežou prsty a chytí do ran hnis.“ Reaguje náčelník.
„Tak běž s nimi, ať se konečně přežereš a zdechneš, ty špekoune.“
„My teda už půjdeme, těšilo nás.“ Povídá Jeffry.
„Moc nás těšilo, hezký den.“ Připojují se ostatní.
To už jsou domorodci na zemi a nemůžou smíchy popadnout ani dech.
„Takové idioty jsem ještě neviděl.“ Křičí náčelník.
Když jsou zpátky u koňů, má Jeffryho kůň pořezanou tlamu a pod ním je šípkový keř zamaskovaný trsem trávy. Přitom několik domorodců utíká zpátky do vesnice.
„Co sis to udělal? Tady nic nežer.“
„Chuděra, má pořezanou tlamu.“ Povídá Dora.
„Řeknu vám, že tohle je i na mě moc.“ Přidává se Cece.
„No, ještě není konec, náš kamarád běží k nám.“
Všichni se otáčejí a naskakují na koně.
„Počkejte, počkejte. Hehe, pomůžu vám s tím kancem.“
„Dobře, ale žádné blbé fóry.“ Povídá Jeffry.
Domorodec dělá, že polovinu z té věty přeslechl a pokývnutím souhlasí. Naskakuje tedy za Jeffryho. Je tak lehký, že nebýt jeho špičatých prstů, zabodávajících se do jeho boku, ani by nepoznal, že za ním někdo sedí.
Když jsou poblíž kančího kaliště má už Annet i Cece hvězdice v ruce. Přitom Jeffry musí poslouchat, jak domorodec všechno co nejtišeji komentuje.
„Řízni se, řízni se, dělej. No, dělej!“
Najednou se zpoza jednoho křoví ozývá chrochtání, to je kanec a už peláší pryč.
„Uteč, uteč!!“
Cece hází první hvězdici, ale netrefila se a setnula přitom několik větví a stromů.
„Vedle!“
Annet hází druhou a trefuje kance, hvězdice prochází skrz a odsekává mu přední nohu.
„Ahh, škoda. Trefila se, snad má ten kanec roupy a tasemnici.“
„Jako nechci ti nic říkat, ale pořád slyším jak meleš hubou.“ Reaguje Jeffry.
„Hlavně ho opékejte pěkně dlouho až zčerná. To bude úplně nejlepší.“
„Už se těším až vypadneš.“
„Chcípni a spadni z koně na hlavu.“
„Ať tě odfoukne vítr támhle na tu větev.“
Tahle konverzace s domorodcem chvíli pokračuje. Aniž by to Jeffry tušil, začíná se v ní zlepšovat, i když tentokrát nejde o záměr.
Domorodec provádí návštěvníky svými komentáři přes celý oběd až se po něčem, čemu by za jiných okolností říkali dobré jídlo, s domorodcem konečně loučí a pokračují v tomhle výletě naslepo někam dál do neznáma, kde „určitě nic není.“ A kde by měli nejlépe narazit na vosí hnízdo a spadnout do mraveniště.