Píše se rok 2005, Jose a Jasmine jsou sourozenci, kteří provozují rekreační areál Jabloňové sady a nově i konstrukční park na výrobu Terminátorů. Slyšíte správně, aby se obě organizace dokázaly “uřídit samy,” bylo potřeba zapojit do celého procesu umělou inteligenci s názvem Skynet. Všechny názvy jsou samozřejmě jenom převzaty z filmu a žádná vzpoura strojů tedy nehrozí… zatím.
Nicméně každá legrace něco stojí a tak, aby šlo vše podle plánu, poslal Joseho s Jasmine jejich otec Done vylovit z hlubin černého moře 2400 let starý vrak lodi. Provozovat organizaci jim jde, ale přece jenom ne tak dobře, jako vydávat se do extrémních podmínek dohlížet nad dalším nesmyslem. Tedy aspoň tak si to oba vysvětlují.
Jasmine se naposledy loučí se svou dcerou Marií José, které už je 3 a půl a už dávno jezdí na kole. Se svým mužem Crosbym, který už dávno není bezdomovec, ale pořád jakoby se tak choval.
Jose se loučí se svou přítelkyní Emanuelou, která má tetování i když Jose tetování nesnáší, oba sedají do auta a vyráží směr Barcelona odkud to poletí do Bukurešti a potom velmi komplikovaným, zatím ne úplně ujasněný způsobem do Constanty.
“Ahh, už jeď Jose, ať už malou nevidím nebo ji přísahám vezmu sebou.” Povídá Jasmine.
Jose šlape na plyn, Maria José je ve zpětném zrcátku klidná, mnohem klidnější než Jasmine.
“Vy se vlastně neuvidíte úplně poprvé, že?” Ptá se Jose.
“A to jen proto, že si jdu hrát do Transylvánie na Laru Croft.”
Oba se smějí.
“Já myslím, že si ráda vydechneš. Minimálně já ano, vždyť už tam nebylo pomalu co dělat, maximálně založit další organizaci nebo jak to dělají ostatní, koupit si z nudy dům, vybavit jej a potom prodat.”
Jasmine mlčí, očividně ji tyhle slova moc nepomohly.
“To nejlepší co pro ni můžeš udělat je, když si zvykne, že tu nejsi.” Pokračuje Jose.
“Mlč prosím tě. Sama to ještě zpracovávám.”
Celý zbytek cesty do Barcelony se tak nese v podobném rozpoložení.
–
V letadle si Jose na notebooku prohlíží informace o vraku lodi ke kterému plují. Má na to jen hodinu a půl než se vybije baterka. Kupodivu tu totiž ani v první třídě není žádná zásuvka.
“Kdybych tušil, že budeme i cestovat jako průkopníci, vzal jsem si druhou baterku.” Povídá Jose.
“Fakt to bude loď, na které plul Odysseus?” Ptá se Jasmine.
“To doufám, protože než se nadějeme, jsme bez elektřiny.”
Oba se smějí.
Vrak lodi, přežil v hlubinách černého moře tak dlouho, protože v těchto hloubkách je voda už úplně bez kyslíku. Jose má však podezření, že co z hlubin vyloví nebude poklad, ale kus dřeva a pověst o Odysseovi. Možná ještě obrostlé hliněné vázy.
“Koukej, všechno je to spíš opředené tajemstvím, ani bych se nedivil, kdybychom tam nenašli nic.”
Jasmine kroutí hlavou.
“Určitě aspoň truhlici se zlatem.”
“Jo? Na lodi, kde byl nějaký Odysseus přivázaný demonstrativně ke stožáru?”
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
“Ale takový postoj přece ničemu nepomůže. Vždyť nemusíme nic najít, vrátíme se do Jabloňových sadů a tam na nás už bude čekat celá řada krásných kovových Terminátorů.”
“Kéž by.”
Službu, kterou Jose s Jasmine právě dělají je totiž výměnou za odborné know-how Doneho zaměstnanců. Robotizace je budoucnost a Jose s Jasmine určitě nehodlají zůstat pozadu, hlavně když to znamená neplatit žádné zbytečné zaměstnance.
“Koukej.” Pokračuje Jose.
“Co myslíš?”
“No ať hledám jak hledám, tak žádné pověsti o truhlicích se zlatem, jenom Odysseus a hliněné nádoby.”
Oba se smějí.
“Ach jo.”
Jose tedy dál scroluje po touchpadu. Baterie přenosného počítače je už podezřele brzo na polovině kapacity. Naštěstí přichází stevardka s prvotřídním jídlem, a tak má Jose s Jasmine možnost věnovat se zase něčemu jinému.
–
Když jsou oba v Rumunsku, ujímá se jich na letišti prošedivělý pán.
“Alexandru Popescu, těší mě.”
“Jose.”
“Alexandru Popescu, těší mě.”
“Jasmine, dobrý den.”
“Jaká byla cesta?” Ptá se Alexandru.
Jose hledí na Jasmine, jestli bude reagovat.
“Hmm, no vybil se nám notebook, ale jídlo v letadle bylo super.”
“To jste ještě neochutnali zdejší jídlo. Rumunská kuchyně je jedna z nejlepších na světě.”
Jasmine nasazuje úsměv.
“To jsme rádi, že mluvíte anglicky. Už jsem se bála jak se s celým týmem domluvíme.”
Alexandru mává samozřejmě rukou.
“U nás v Rumunsku mluví anglicky každý druhý.”
“Však jo, Done věděl dobře proč na černé moře s vaší lodí.”
Alexandru už oba pobízí, aby vyrazili. Průvodce mají tedy schopného, otázka zní co bude dále.
“A máte za to doufám aspoň dobře zaplaceno.” Pokračuje Jose po cestě.
“Žádné obavy, vše je zařízeno.” Reaguje Alexandru.
“Ale že má zvláštní jméno, takové archaické jako Odysseus.” Pokračuje Jose k Jasmine.
“Že? Takové úplně cizokrajné.”
Jose krčí rameny.
“Začíná se mi to líbit. Možná, že když vylovíme historickou loď v kraji se zvláštními archaickými jmény, tak ještě něco uvidíme.”
Jasmine raději dál nereaguje, ale taky je očividně nadšená.
–
Ovšem když se jednou střídá nenadšené cestování s vybitou baterkou s nadšením, stane se, že přijde zase to hlavní. Totiž řidič se jménem Pompiliu si řízení dodávky očividně užívá.
Každou chvíli se s drahocenným Španělským obsahem ocitá v protisměru anebo někomu kříží cestu, stahuje okýnko, vesele se baví s někým koho málem naboural a zase jede dál.
A tak až celou cestu do Constanty, kde si Jose s Jasmine doslova užívají, že stojí na pevné zemi.
“Krásný hotel, viďte?” Povídá Alexandru.
“Zařídil jste všechno úplně skvěle.” Reaguje Jose.
A tak jdou všichni ten podvečer už do hotelu na výbornou Rumunskou večeři.