Bagge je v nemocnici, sedí vedle postele Moorové, která je v kómatu. Na stolku vedle je ve váze květina, kterou jí přinesl. Jezdí za ní a vozí jí květiny už půlroku, zatím se ale z kómatu neprobudila.
Za její kóma může on a vždycky, když takhle sedí a čeká až se Moorová probudí, vzpomene si na onu nešťastnou událost. Když byli naposledy v Japonsku shánět po místních obchůdcích různé drobné věci, aby se Baggeho sbírka věcí rozšířila i o tento region, otrávila se tetrodotoxinem z neodborně připravené ryby.
Bagge má vždy nějakou finanční rezervu, ale když dojde na otázku kde by se dalo ušetřit, zapadne na oběd do toho nejzapadlejšího zapadákova, aby se tam nechal královsky pohostit. Což se stalo Moorové osudným.
Nechápe přitom proč si dávali zrovna fugu. Vždyť jídlo nemá žádnou déletrvající hodnotu. Prostě se sní a je pryč. Jenže oni ten den, oslnění exotickým prostředím nebo spíš Moorová oslněná exotickým prostředím, si řekli, že zkusí fugu. A Bagge samozřejmě, že si ji dají v malé vesničce na území nikoho. A tak se stalo, vzpomíná už po milionté Bagge.
Jenže tak dlouho jezdil Bagge navštívit Moorovou, až se onoho dne z ničeho nic zrychluje na monitoru její puls a Moorová otevírá oči.
“Moorová, vy žijete!” Pronáší nadšeně.
“Ah ahh, Bagge vy hajzle.”
Moorová si mne malátně obličej, Bagge jde k ní blíž.
“Pomalu, byla jste otrávená neurotoxinem. Víte jaký je dnes den, vzpomínáte si na něco?”
Moorová otáčí hlavu jeho směrem.
“Vzpomínám si na Japonsko a na vás, řekněte mi proč za mnou pořád jezdíte?”
Bagge nasazuje zaražený výraz.
“Byla jste v kómatu, vy jste mě vnímala?”
Moorová pokyvuje hlavou.
“Musel jsem se postarat o všechnu logistiku.” Pokračuje Bagge. “Kamión se zbožím jsem nechal dopravit lodí, co už záleží na tom jestli přijede o týden později, když jste byla v kómatu. Naštěstí se podařilo zajistit transport i pro vás.”
“Jak dlouho jsem byla v kómatu?” Ptá se Moorová při prohlížení svých rukou.
“Šest měsíců.”
“Šest? A co můj byt a nájem, co dělá Gery?”
Bagge krčí rameny.
“O nájem jsem se postaral, Geryho jsem tu párkrát potkal. Jsem rád, že jste v pořádku, budeme se moci zase dát do práce.”
“Nenajal jste si za mě žádnou náhradu?” Ptá se Moorová.
Bagge, se zvedá ze židle a nalévá ji do sklenice nemocniční čaj.
“Čekal jsem až jak to s vámi dopadne. Říkal jsem si, že jestli zemřete, další správce už se mnou kvůli logistice cestovat nebude. A když se probudíte, bude na vás, jestli budete chtít vyrazit na další cestu nebo ne. Je to jenom na vás.”
Moorová si znovu mne unaveně obličej, poté si poposedává, aby si dala čaj.
“Ahh Bagge, proč jsme museli jíst v takovém zapadákově.”
“To vy jste chtěla zkusit exotické jídlo a víte jak jsem na tom s financemi.”
“Vaše konto mě právě teď moc nezajímá.”
Bagge se usmívá, Moorová je naživu a ani neremcá.
–
Baldo Bagge prochází hangárem, už zpola zaplněným regály s věcmi. V ruce nese sošku indického Rámy, aby si ji položil na stůl a týden nebo čtrnáct dní se na ni díval než ji vymění za nějakou další.
Na parkovišti u hangáru čeká Cwalda, nový správce nebo spíš asistent, kterého Bagge před Moorovou zatajil. Helmund Cwalda registruje Baggeho už z dálky a jako na povel otevírá dveře auta, aby zasunul za volant svůj velký bachor, než Bagge dorazí.
Bagge si sedá dozadu, na stolek téhle pololimuzíny pokládá sošku Rámy a povídá:
“Jeďte, Cwaldo. Ať nepřijedeme až na nový rok.”
Cwalda zařazuje a vyjíždí směrem k Baggeho domu.
“Pěkná soška, to máte pro Moorovou?”
“Ste se zbláznil? Moorová má svoji mzdu, ještě jsem za ní zatáhl nájem za půlroku.”
“Ta je obětavá, naštěstí já nikam cestovat nemusím.”
Bagge chvíli hypnotizuje sošku Rámy.
“Ještě aby, s tím vaším kufrem bychom platili 3 letenky a ne jenom dvě.”
Oba se smějí.
“Přemýšlím, že bychom jí měli dát dárek na uvítanou.” Pokračuje Cwalda.
“Jako proč?”
“To se ve firmě normálně dělá, že si všichni dávají dárky třeba při narozeninách nebo svatbě a dalších oslavách.”
Už je to zase tady, uvažuje Bagge. Cwalda je na jeho vkus až moc rozdávačný dobrák, který by dal každému všechno zadarmo jen aby si na chvíli užil ten úsměv, který druhý člověk nasadí. Místo, aby sbíral věci, vynáší je ven. Vezme láhev vína a jde za známými grilovat, dokud všechno nesní a jediné, co z toho má je, že strávil celý večer tlacháním.
“Ach jo, už se těším na Moorovou, ta byla aspoň trochu normální.” Povídá Bagge.
“Takže žádný dárek na uvítanou?”
“Ty ji kup co chceš, hlavně se neštrachej v mém hangáru.”
“To bych přece nikdy neudělal.” Reaguje Cwalda.
“Já vím, ale víš jak to myslím. My věci sbíráme, nerozdáváme. A proto jsme sběratelé, jasný?”
Cwalda dál mlčky řídí. Hangár se tak jmenuje, protože je postaven na bývalém letišti. Což znamená spoustu místa eventuelně i pro další hangáry a cesta sem přitom trvá půlhodinku.
Toto dokonalé plánování si Bagge po mnoha karambolech, kdy se jeho věci hromadily v domě tak, že už v některých místnostech nebyl možný vůbec žádný pohyb, velice pochvaluje.
To bylo nočních můr, když házel na hromadu další krabici, která byla až do stropu. Přitom co ty chudinky krabice úplně vespod? Jednou se takhle vzbudil, politý studeným potem, protože se mu zdálo, že se vespod hromady něco drtí a bude to brzy rozbité.
Tenhle hangár je přímo ideální investice a od té doby co ho má spí Bagge klidně.