Jeffry a Dora jsou cestovatelé v neprostoru mezi reálným světem a jakýmsi zvláštním vymyšleným. I když vlastně nevědí jak se do tohoto světa dostávají a jak je možné, že se jim po splnění úkolu něco zhmotní jako dárek nebo přivýdělek, stále do tohoto neprostoru cestují.
Kdysi jeden moudrý člověk řekl, že pokud něco existuje, ale záměrně se ignoruje, nedokazuje to neexistenci té věci. A tak, i když ne věc, ale asi člověk nebo simulace člověka, těžko říct, u Jeffryho v kuchyni sedí kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě, v ruce drží hůlky a vrtá se v nudlích na talíři. Nic jiného nedělá, nejí je, jenom se v nich vrtá.
Jeffry donedávna doufal, že kouzelný dědeček zmizí, ale vzhledem k tomu, že s Dorou splnili úkol, za který dostali auto a další úkol, za který se znásobil stav na jejich bankovním kontě, je to už jinak. Těžko říct, jestli o mnoho lépe, protože taková dvouměsíční výprava do neznáma a nepřítomnost v reálném světě má poměrně zásadní vliv na jejich život.
“Tak a je to definitivní, Johnny mě podvádí.” Píše Dora.
Jeffry přemýšlí co odpovědět, aby to znělo povzbudivě.
“Zkus to říct spíš nějaké svojí kamarádce. Já myslím, že jsou ženy, které jsou na měsíc třeba ve vesmíru, jak ty to řeší?”
“Já nevím!”
“Tak vidíš.”
Dál už Dora naštěstí nereaguje. Jeffry vzpomíná, jak hrál ještě nedávno basketbal, užíval si s roztleskávačkami a teď přišlo tady tohle a vyhodili ho z týmu. Holt progresivní doba, každá nová technologie si musí nejdříve sednout, uvažuje Jeffry. Do té doby si bude s Dorou hrát na dobrodruha, nikdo jiný to asi nezvládne.
Jeffry přitom hledí na kouzelného dědečka a přemýšlí na co se ho zeptat.
“Bude tomu vlastně někdy konec?”
“Íííík.” Reaguje kouzelný dědeček.
“To jsem se toho zase dozvěděl.”
“Íííík.”
“No a nešlo by to udělat třeba tak, že by ses tady objevil jenom když budeš potřebovat něco třeba jenom nutně?”
“Íííík.”
Po téhle klasické sérii otázek bez odpovědi Jeffry konečně povídá:
“Tak jo, hlavní menu a ukaž nové položky. Ehm, tentokrát by to chtělo i nějakou možnost aby s tím souhlasila nejdřív i Dora.”
“Íííík.”
Před Jeffrym se v prostoru nad kuchyňským stolem objevuje shluk tlačítek, několika dotyky se zobrazuje kampaň, označená jako “nová.” Položka má název: ”Století páry” a vedle je nová kolonka “Připojit se až za souhlasu všech účastníků.”
“Takže ty rozumíš, ale neumíš mluvit.” Povídá Jeffry.
“Íííík.”
“Kdybys nebyl hologram, tak bych ti dal tužku a papír, nemůžeš si zhmotnit tužku a papír?”
“Íííík.”
Kouzelný dědeček se však dál vrtá ve svých nudlích. Jeffrymu dochází, že má tahle forma komunikace svůj důvod, a tak se dál nevyptává. Potvrzuje novou misi a předtím než Dora potvrdí souhlas, vyráží do města.
–
Jeffry zrovna nastoupil do auta, když se najednou zhmotnil s Dorou na poli před velkým městem, ze kterého se kouří z mnoha komínů do oblak.
“To si potvrdila nějak rychle.” Povídá Jeffry.
“Dala jsem Johnnymu facku, utekla a zmizela. Doufám, že to bude rychlé.”
Jeffry se rozhlíží a ukazuje směrem k městu.
“Těžko říct, jestli to bude rychlé. Vidíš kam máme namířeno? Jestli kouříš, tak nebudeš potřebovat ani cigaretu, stačí se zhluboka nadechnout.”
Oba se smějí.
“Já nekouřím.”
“Tak teď budeš, ať se ti to líbí nebo ne.”
Oba tedy odcházejí z pole na cestu z kamenných kostek. Město se jmenuje Gitunga, už na první pohled je zde čilý ruch. Jeffry i Dora mají za opasky elektrické tasery se svítilnami, nože z edice Rambo: První krev a váčky s kyanidem. Univerzální arzenál zbraní nevěstí nic dobrého.
Je už podvečer, a tak okolo prochází člověk, který rozsvěcuje pouliční petrolejové lampy. Protože tenhle bude očividně vědět o místním dění nejvíc, Jeffry ho zastavuje a ptá se:
“Pěkný podvečer, právě jsme s kolegyní tady přicestovali. Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli se tady neděje něco zvláštního.”
Muž se zkoumavým pohledem střídavě hledí na Jeffryho a Doru.
“A co by vážení cizinci potřebovali? Ubytovat se, pojíst? Nejlepší je hostinec u Bamor. Tam vám, vážení, vaří takové vepřové kolena, že se po nich sbíhají sliny. To jsme vám jednou měli navečer takovou mlsnou, dali jsme si pár škopků piva a soused, byl jsem tam se sousedem, povídá: Cítíš jak to z kuchyně dneska voní? To bude ta svině, kterou tuhle stahovali venku na dvoře, co si takhle dát po vepřovém koleně? A co myslíte, že jsem mu odpověděl? Dáme, a tak jsme si dali. Vážení cizinci, já bych vám o hospodě u Bamor mohl vyprávět.”
Jeffry a Dora se zamrzlými úsměvy trpělivě poslouchají, když je po všem, ptá se Jeffry tentokrát opatrněji a víc specificky.
“V takové hospodě se toho člověk stejně dozví nejvíc, můžete nám říct jak se tam dostaneme?”
“V hospodě?” Pronáší muž nadšeně. “Tam se jeden dozví věcí, třeba taková Tanha, to je hostinská, ta se dozví úplně všechno. Ta ví přesně kde se co šustne a kdo koho pomlouvá. Ta vám řekne věci, o kterých jste vůbec ani netušili. Třeba jednou, to vám jdu takhle z práce, všechny lampy po městě jsou rozsvícené, tak vám tam dojdu a povídám Tanhe: Tak co dneska nového, co mi povíš když si u tebe dám škopek piva. Hostinská se nejdříve zasmála, ale potom se rozmluvila a povídá a povídá takové věci, o kterých jsem ani já nevěděl, a to po městě rozsvěcuju lampy.”
“A kde to teda je?” Skáče mu do řeči Jeffry.
“Támhle zahnete doprava a pořád rovně, pak už to nemůžete minout. Kdyžtak se doptáte kolemjdoucích.”
“Tak děkujeme a budeme pozdravovat Tanhu.” Reaguje Dora.
“Ále mladá paní, to nedělejte. Já se k Bamorům do večera stejně zastavím. Ještě mám rozsvěcet dvě ulice a potom padla. Jinak já jsem nějaký Boda. To si snadno zapamatujete, stačí si vzpomenout na voda.”
“Dobře, tak se tam možná uvidíme, nashledanou.” Skáče mu do řeči Jeffry.
“Nashledanou.”