Jeffry a Dora sedí už půlhodiny v hlučné, přeplněné hospodě u dlouhého stolu, kde se našly na lavici dvě volná místa. Před sebou mají litrové, dřevěné škopky, naplněné až po okraj pěnivým pivem. Dora se svého škopku drží jako klíště, protože na ni všichni okolo neustále zírají.
“To pivo je pěkně husté, doslova pití a jídlo dohromady. Ty si nedáš?” Ptá se Jeffry.
“Dejte si, mladá paní. A co že si ji vytáhl do hospody?” Ptá se host naproti. “Nechceš ji doufám prodávat, to jsme tady ještě neměli.”
Všichni okolo se smějí.
“My jsme do Gitungy zrovna přicestovali, tak si říkám dáme si něco k večeři a potkali jsme rozsvěcovače lamp, který místní jídlo vychválil do nebes.” Reaguje Jeffry co nejvýmluvněji.
“Tak to je jiná! Než přijdou z kuchyně, dej si se mnou jedno rychlé, ať to stihneš.”
“Jako že to mám vypít?” Ptá se Jeffry.
“A o čem tu mluvím, tak na nové přátele!”
“Mladého to složí, podívej se na něho, cucá to jako kravské mléko.” Přidává se druhý.
Jeffry z hluboka vydechuje, zvedá těžký, kilogram a půl vážící škopek, otevírá hubu dokořán a pije a pije.
“Ahhh, tak co je s tou kuchyní?” Povídá chlap naproti. “Jinak mě říkají Aldwin, koukám, že ti pivo chutná.”
Jeffry pokládá napůl vypitý škopek na stůl, chvíli polyká naprázdno, aby se nepoblil, potom reaguje:
“No není to špatné. A která je hostinská Tanha, ta u výčepu?” Ptá se Jeffry.
“Tanho! Pojď sem!” Volá Aldwin.
“Co zase chceš, dědku?” Křičí Tanha.
“Jak dlouho budeme čekat na to jídlo, mladej tady už má skoro dopito, tak mu aspoň nalij další!”
Aldwin se potom obrací k Jeffrymu.
“Ať stihneme aspoň dva rychlé kousky než to donesou.”
Aby Jeffry zapadl a něco se dozvěděl tak neprotestuje, pokračuje tak raději v tématu:
“A co vlastně donesou, my si ještě nic neobjednali.”
“Donesou co vaří kuchyně, dneska bude vepřové!” Aldwin se zvedá ze stolu a začíná hulákat na celé kolo: “Ááá, svině už se vaří a z plotny se jen kouří, a my si dáme.”
“Hoj!” Řve celá hospoda.
Jeffry se otáčí nechápavě k Doře.
“Teda to je kravál a to bych měl ještě vypít půl litru té sračky.”
“Za chvíli donesou tu svini, tak ať to stihneš.” Reaguje Dora ironicky.
“Heh, nechápu kam tak spěchají, první počítač tu bude někdy za sto let. To si předtím ještě projdou holokaustem a on do sebe hází narychlo jeden škopek za druhým.”
Dora zvedá svůj škopek oběma rukama a trošku usrkává.
“Fuj, to je hnusné.”
“Kdyby aspoň zavřeli hubu, ale k tomu by potřebovali puštěnou televizi a každému mobil do ruky, hned by bylo ticho.”
Sborový zpěv už ustal, Aldwin si sedá znovu na své místo a na ex dopíjí svůj škopek. Přitom hledí významně na Jeffryho, který s předstíraným úsměvem bere ten svůj, aby ho vypil taky na ex.
Napodruhé už se nedaří tak dobře, ale Aldwin dělá, jakoby si toho nevšímal. Naštěstí, respektive naneštěstí už nesou z kuchyně obložené talíře s velkými kusy vepřového, horou zelí a dvanácti knedlíky.
”Do prdele, co to je?” Ptá se Jeffry co nejtišeji.
“Po tomhle přiberu tak pět kilo.” Reaguje Dora.
“Spíš patnáct.”
Oba se smějí.
Všichni okolo se postupně pouštějí do jídla, dobrou večeři doslova hltají, rychlá sousta prokládají zuřivými doušky piva. Oči otevřené dokořán, huby mastné od ucha k uchu.
Jeffrymu je jasné, že tohle tempo neudrží. Snaží se ale soustředit na to, aby snědl všechno, co je na talíři, což už je úkol sám o sobě. Když je o půlhodiny později jeho talíř prázdný, nechává si Dora jídlo ze svého téměř netknutého talíře zabalit na pokoj.
–
Během probdělé noci s častými cestami ven na suchý záchod, se Jeffry pomalu dostává zpátky do kondice. Všechno v tomto století vypadá jako výzva, lidi si dokážou vytvořit strhující program i z ničeho, uvědomuje si Jeffry.
To ráno se s Dorou už dál nezdržují. V hospodě se nic užitečného nedozvěděli, a tak začínají přemýšlet kde by mohli sami sehnat ono důležité zaklínadlo, které zbavuje řeči. Pro obyvatele Gitungy tak potřebné.
Obchůzka po městě netrvá dlouho, všechno je zde celkem logicky uspořádané, část města je průmyslová, část vycházková a obchodní, v dalších částech jsou divadla, obchůdky s cetkami a tak podobně.
Když se dostávají do míst, kde už jednou byli a vše vypadá marně, všímá si Dora malého chlapce, který jde s podivným, tmavě oblečeným pánem.
Chlapec vypadá, jakoby se kvůli něčemu vztekal, potom začíná hulákat na celé kolo, muž se k němu jakoby znuděně otáčí, něco potichu povídá a chlapec, jako vyměněný, najednou mlčí.
“Viděl si to?” Ptá se Dora.
“Co?” Ptá se Jeffry.
“To děcko. Přestalo křičet.”
Oba zrovna procházejí okolo, a tak Jeffry nereaguje. Muž, který chlapce “zázračně” umlčel je vysoký, celý zahalený, přitom čerstvě oholený a vypadá jakoby znuděně.
Jeffry s Dorou se nenápadně otáčí za nimi, stojí přitom u sebe.
“Asi jsme se měli zeptat jak to dítě umlčel.” Reaguje Jeffry po chvíli.
“Myslíš?”
Oba se smějí.
“Haló pane, jak se vám podařilo to dítě umlčet?” Ptá se Jeffry.
Muž se neotáčí, ale přidává do kroku.
“Tak to bychom měli, začínám chápat k čemu máme ty váčky s kyanidem.” Povídá Jeffry.
“Chceš ho otrávit?”
“To nemyslím, ale děje se tu něco divného.”
“Rozhodně.”