Další večer je už slavnostnější. Do hotelu totiž přijíždí tým dvou objednaných potápěčů.
Zatímco Jose čeká v hotelovém pokoji na Jasmine, kouká z dlouhé chvíle na dokument o Odysseovi. Tedy něco tak vzácného nečekal, jestli půjde skutečně o jeho loď, bude mít patrně obrovskou historickou hodnotu, uvažuje Jose.
“Tak jdeme?” Ptá se Jasmine od dveří.
“Pojď sem, pojď sem, koukni na to.”
Oba chvíli dál sledují dokument na notebooku.
“Pověst o kyklopovi, to je taky o Odysseovi a koukej, trojský kůň, taky on!”
“Aha, to bych nikdy neřekla.”
Jose kroutí hlavou.
“Ty toho víš ještě méně než já, co to tu vlastně děláme?”
Oba se smějí.
“Už ti potápěči dorazili?” Pokračuje Jose.
”Proto jsem tady.”
Oba jdou tedy na chodbu k výtahu.
“A zjistil jsem proč byl Odysseus přivázaný k tomu stožáru. To nebylo demonstrativně. Nechal se tam přivázat sám, aby uslyšel, a zároveň odolal zpívání sirén.”
“Hmm, to jsou věci.”
Jose nasazuje úsměv.
“Tak když nenajdeme zlato, to dřevo mít nějakou cenu určitě bude.”
Nastupují do výtahu, Jasmine mačká tlačítko do přízemí.
“Jsou to Francouzi, myslela jsem že to budou Britové, ale asi jsem se přeslechla.”
“Ti potápěči?”
Jasmine pokyvuje hlavou.
“Tak snad mluví i anglicky.” Pokračuje Jose.
“Uvidíme.”
Když jsou v přízemí, jdou oba přes salónek u recepce, u jednoho ze stolů sedí dva sympatičtí pánové ve středních letech v oblecích. Jeden si hraje s mobilem, druhý mává jakoby Joseho a Jasmine okamžitě poznal.
“Á zdravíme, jaká byla cesta?” Ptá se Jose.
“Těší nás, já jsem Sid, tohle je můj kolega Oliver.”
Oliver je přitom dál ponořený do svého mobilu a oba zdraví, jenom tak ledabyle.
“Kolega má koukám napilno už teď.” Pronáší Jasmine.
“Olli, nemůžeš toho nechat? Právě přišel zákazník.” Otáčí se k němu Sid nervózně.
Jose krčí rameny.
“Asi si chce vyřídit zprávy dokud má signál, tam dole už žádný nebude.”
Sid nasazuje omluvný výraz, po chvíli už všichni vyráží k baru dát si něco k pití.
“Vážně si nedáte něco k večeři? Vaří se tu moc dobře.” Povídá Jasmine.
“Ani ne, měli jsme po cestě.” Reaguje Sid.
“Už jsme v tréninku, mít tam dole roztažený žaludek není zrovna nejchytřejší, jestli víte co myslím.” Přidává se Oliver.
Jose s Jasmine na něj tázavě hledí, Oliver se ale s úsměvem obrací znovu ke svému mobilu.
“Batyskaf k ponoru a všechno vybavení by už mělo být na lodi. Tak snad se všechno podaří a ten vrak vytáhneme.” Pokračuje Jose.
Všichni přitom pozvedají sklenice k přiťuknutí.
“Stejně jsme si pro jistotu vzali i naše věci, jistota je jistota.” Reaguje Oliver.
Jose s Jasmine hledí tázavě na Sida.
“Ne zrovna celý batyskaf, ale ty důležité drobnosti, láhve, masky, obleky, chrániče uší.” Povídá Sid. “Divili byste se kolikrát i takové masivní ponorné plavidlo praskne, jakoby bylo ze skořápky.”
Oliver se přitom směje. Josemu jakoby něco nehrálo. Oliver se tváří očividně úplně bezstarostně, jenom dokola posílá zprávy, ani jim nevěnuje pozornost.
“Takový ponor určitě nezvládne obyčejný amatér.” Reaguje tedy Jose.
“V žádném případě.” Kroutí potápěči živě hlavami.
“Jenže na druhý ponor, když bude všechno v pořádku, jdeme my dva s Jasmine.”
Potápěči na Joseho nejdřív nechápavě, potom odhodlaně hledí.
“Jste blázen. Chcete zničit batyskaf a oba se zabít?” Ptá se Oliver.
Jasmine se k Josemu naklání, hlasitě šeptá, přitom ji je jasně slyšet.
“Jsi blázen. Chceš zničit batyskaf a oba nás zabít?”
“Jak bychom ho zničili, když budeme vědět jak se ovládá. Než ho začnou rozebírat, tak chci ten vrak vidět aspoň jednou.”
Jasmine se s rozpačitým výrazem otáčí k potapěčům.
“Je pravda, že proto nás sem poslali. Loď je příliš vzácná na to, abychom si ji předtím pořádně neprohlédli my osobně.”
–
Po několika dalších ostrých výměnách názorů a několika rumunských rundách piva později, sedí Jose s Jasmine sami v salónku recepce. Na stole leží mobil, právě volají Donemu.
“Stejně nepochopím proč objednáváš dva potápěče.”
“Protože pracují v týmu! Tomu ty nerozumíš, potápění je fyzicky náročné, oni vás dolů nepustí, Jose.”
Jasmine kroutí nechápavě hlavou.
“A už si je viděl? Vždyť si z tebe dělají akorát srandu. Jak dlouho budou všechny ty trosky vytahovat, půl roku? Neříkej mi, že to zvládnou jen oni.”
“Jsme v Rumunsku a ten jeden si přitom posílá z mobilu zprávy, jakoby ho to nic nestálo. Kolik jim za to všechno platíš?” Přidává se Jose.
“Ale ale, mě ujišťovali, že takovou hloubku zvládne jen pár lidí na světě. Buďte rádi, že jsem je vůbec sehnal!”
“Máme vybavení?” Ptá se Jasmine. “Máme! Tak nás nech vyzkoušet to aspoň jednou a když to půjde, seženeme ti někoho levnějšího určitě přímo z pobřeží.”
“Dobře.” Ozývá se váhavě, zároveň spokojeně Done.
”Dobrá motivační řeč.” Reaguje po skončení hovoru Jose.
“Viď? Máš pravdu, přece tu nebudeme za takové peníze jen na hotelu.”
Jose se pousmívá.
“Tak se dnes večer ponoř aspoň do vany, ráno zajedeme na pobřeží zkusit potápění.”
“Já už byla i ve vesmíru, nějaké potápění mě rozházet nemůže. Ale pro jistotu zkusím nejdřív vanu.”
Oba se smějí.
–
Další ráno přijíždí Jose i Jasmine na pobřeží ke střední nákladní lodi s jeřábem a batyskafem na palubě. Po chvíli už z ní odcházejí s potápěčským vybavením, na mole si vše navlékají, pouští do masky vzduch, nasazují ploutve na nohy, vše podle přiloženého návodu a šup! Už jsou ve vodě.
Vybavení je nečekaně těžké, a tak chvíli oba jenom klesají ke dnu. Jose rozsvěcuje baterku, hledá Jasmine kolem sebe, i ta už ho vidí, a tak si oba ukazují palci nahoru, jakože jsou v pořádku.
Poté se odrážejí, chvíli proplouvají kolem korálů jako mořské panny, až se oba dostávají na kamenitou pláž.
“Pffff, to byla sranda.” Prská kolem sebe Jose.
“Ale že je studená.”
“Tak jdeme ještě jednou a tentokrát dál od břehu?”
“Jo.”
Oba si nasazují masky a kráčejí jako kachny do moře. O hodinu později je už pláž plná úlovků, hromadí se zde různě velké mušle, živí krabi i velké chaluhy.