Teď, když jsou Jose a Jasmine součást týmu a navíc bez nároku na honorář, zúčastňují se porad, kde Oliver se Sidem probírají všechny aspekty mise.

Jose s Jasmine jsou právě ve velké místnosti v podpalubí, která jde cítit rybinou. Podle velkých kádí, zavřeného stropního propadliště a kovových koryt po stranách se zde za normálních okolností patrně kuchají ryby.

Sid stojí před stěnou s plátnem, na které se z projektoru promítá sekvence animací, které znázorňují jak bude loď postupně dělená, transportovaná a označovaná, aby ji restaurátoři v muzeu vypreparovali a zase složili.

Celý projekt působí, jakoby šlo o první cestu člověka na mars. Tak extrémní detaily, na kterých si dali záležet.

“Podívej na ty animace, to je vážně o naší lodi.” Pronáší Jose.

“Olivere, to jste připravovali celé vy?” Ptá se Jasmine.

“Heh, samozřejmě, než jste sem přiletěli slíznout smetanu vy dva, pracovalo na celém projektu intenzivně několik oddělení, takových 50 lidí určitě.”

“Wow, to muselo být drahé.” Reaguje Jose.

“Naopak, díky našemu zázemí zpracujeme každou misi velmi levně, to protože to jde tak rychle.”

“Neruším vás náhodou?” Ptá se Sid u projekce.

“Jen pokračuj, zelenáči jsou na první misi.” Reaguje Oliver ironicky.

Všichni dál poslouchají výklad. Jasmine začíná být jasné, že se bude muset naučit lépe ovládat robotická ramena, aby jednu z těch částí batyskaf neupustil.

“Teda dělat takovou věc jenom v pár lidech musí být sebevražda.” Pokračuje Jose. “To bychom tu loď akorát rozlámali.”

“To si piš, kamaráde. Ani nevíš jak jsem rád, že máme vás dva jako dobrovolníky, potápěčů moc není, je to zátěž na organismus.” Reaguje Oliver.

“Vždyť taky proto jsme tady, aby všechno dopadlo v pořádku.” Přidává se Jasmine.

Sid s výkladem přestává a trpělivě čeká až spolu všichni tři dohovoří. Potom pokračuje dál.

Pro další ponor si sebou Jose bere do batyskafu i svůj notebook. Mají sice úkol jednodušší, a to “posbírat klacky v okolí,” ale každá součást se musí nejdříve vyfotit, zaznamenat do souřadnic kde byla nalezena a poté opatrně obalit ochrannou fólií a přesunout do sběrného koše.

Jose zezačátku lituje, že si vzal na starosti jenom ventily s dekompresními plyny. Protože to zatím vypadá, že si Jasmine užije všechno to nakládání, manévrování a on ji bude dělat komplexní support.

Když jsou znovu ve správné hloubce u vraku, pronáší Jose:

“Tak a teď se budeme pohybovat v kruhu od kvadrantu A1 po J10, začínáš tam 100 metrů od zadní části lodi.”

“Jejda, to je dálka.”

Oba napjatě pozorují dno, nikde však žádná utroušená část lodi.

“V zemi se vrtat nemáme, tu prý pročesá Sid s Oliverem.”

“Stejně bych nevěděla kde mám vrtat.”

Jasmine už je dost daleko, a tak se otáčí. Stěny batyskafu jen namáhavě skřípají.

“Támhle, vidíš? Tam je nějaké prkno.”

Jasmine tedy míří k prknu, které vyukuje ze zaprášeného dna. Robotickou rukou se po něm natahuje a opatrně vytahuje ven. Prkno je sice velmi staré, ale vypadá, jakoby se odněkud odlomilo teprve nedávno.

“Já myslím, že jsme to měli nejdříve vyfotit a zapsat souřadnice.” Povídá Jose. “Hmm, počkej otevřu tady tu prezentaci, souřadnici zjistíme tak, že … na radaru vidíme čtyři kóty, tady, tady a tady. Takže jsme v sekci B2, vyfotíš to?”

“Tý jo, to jsou detailisti, máme prkno? Máme, tak co?” Kroutí hlavou Jasmine.

“Polož ho tam zpátky, ať ho můžem vyfotit.”

“Ach jo.”

Jasmine pokádá prkno zhruba na místo kde bylo. Potom natáčí kameru, fotí. Jose do systému zadává souřadnice tak, aby byla i fotka spárovaná s místem.

“Tak ho můžeš zase vzít, zabalit a hodit do vaku.”

“Ježíšmarjá, to jsou cavyky kvůli jednomu prknu.” Reaguje Jasmine.

“Ahh, já budu mezitím hlídat tady ty ventily. Řekni až skončíš.”

“Tss, až budeme nahoře, tak to prkno hodím Sidovi na hlavu!”

Oba se smějí.

Když je asi po dvaceti minutách zkoušení a omylů prkno ve vaku, přesouvají se z kvadrantu B2 dále. Jose přitom čeká jenom na to, až začnou plyny docházet na žlutou hranici, aby mohli tuhle misi ukončit.

“Támhle, vidím další prkno!” Pronáší Jasmine nadšeně.

“No nevím, jestli na to budeme mít dost plynu, jsme sice u všeho pořád na zelené, ale jestli to budeš odebírat tímhle stylem, budeme na kritické hranici raz dva.”

“Tak mám to prkno brát nebo ne?” Ptá se Jasmine.

“Koukni na ty ventily, sice to vypadá, že máme ještě tři čtvrtě nádrže vzduchu, ale technicky když počítám kde je žlutá, tak už jsme na minimu, koukej.”

Skutečně, ručičky na ventilech se ke žluté sice ještě ani nepřiblížily, ale vzduch může dojít velmi brzy.

“Máš pravdu, když zakryju půl budíku, tak už moc vzduchu na návrat nezbývá.”

“Právě, tak bych nechal prkno prknem. Jenom tu loď obkroužíme dokola, ať máme nějaké záběry kde leží další.”

“Dobře, jdu na to.” Souhlasí Jasmine.

Jose se znovu uvelebuje u ventilů, tedy jestli se dá posedávání na dně moře při extrémním tlaku vzduchu nazvat jako pohodlné. Přitom si společně s Jasmine vychutnává pohled na majestátní dřevěný Odysseův koráb.

“Teda řeknu ti, nebýt toho věčného sbírání prken, byla by to docela zábava.” Povídá Jose.

“Že? Místo průzkumu tu provádíme stavební práce a nebere to konců.”

“Konec to není ani zdaleka, můžeš vytahat nad hladinu, dvě tři tuny dřeva, prkno za prknem a podívej se kolik toho ještě zbývá.”

Oba se smějí. Po významném obkroužení lodi míří batyskaf i se dvěma členy posádky a jedním prknem zpátky nad hladinu.