Crosby sedí v boudě výrobní haly před T1. Na hodinách počítače se už blíží 6 hodin podvečer, to znamená, že končí s proslovem k T1, hází do koše prázdnou plechovku od piva a vyráží do jídelny dát si předtím než se proběhne zeleninovou vlákninovou salátovou bombu s hektolitry čisté vody.
Tenhle systém začal fungovat od doby, kdy se přestěhovali do výrobního parku a on zjistil, že je odevšad k Jasmine poměrně daleko a když se vše správně načasuje, vidí se s ní až kolem osmé večer na večeři a to už jsou z něj všechny škodliviny z piva dávno pryč.
Jenže tenhle podvečer když Crosby otevírá dveře, aby vyšel ven, čeká za nimi Jasmine a tváří se, jakoby tu byla náhodou, jakoby touhle vzdálenou halou zrovna procházela.
“Jéjda Crosby, už si skončil?”
Crosby loví po kapsách, jestli náhodou nevyloví zapomenutou žvýkačku.
“Jenom jsem ho přebaloval, dával jsem mu novou fólii.”
Jasmine v ten moment cítí závan piva z jeho dechu. Tuhle hru spolu hrají snad odjakživa, a tak ji to nepřekvapuje.
“Přišla jsem, jestli nezajedeš nakoupit. Můžeš vzít i Marii José, uděláte si výlet.”
“Oh, dobře, proč ne. Máš nějaký seznam?”
Jasmine tedy pokračuje s Crosbym směrem k autu, kde už na ně čeká Maria José. Ta si sedá dozadu na dětskou sedačku, Jasmine ji připoutává, Crosby si sedá za volant, uvnitř leží balení žvýkaček, a tak si jednu dává do pusy, Jasmine se ještě nevzdálila, stojí tam a čeká až odjedou.
Jenže co když něco tuší? Co když se s Marií José teď rozjede a i kdyby za rohem zastavil, že jim došel benzín nebo mají nějakou poruchu, co by pro Jasmine znamenalo už jen to, že by se s ní v tomhle stavu rozjel, uvažuje Crosby.
Crosby tedy bez váhání vystupuje z auta, zuřivě přitom žvýká.
“A nemohla by si ty? Já musím ještě na záchod, a podle toho jak ten oběd vypadal, to bude tak na 10 minut.”
Jasmine nedočkavě vydechuje.
“No tak dobře, no! Příště si ji ale budeš hledat sám!”
Jasmine si sedá do auta a se šťastným výrazem odjíždí nakoupit.
–
Jose ten večer už sedí u T1 a ještě kontroluje některé programy. Tedy u tak složitého programového systému se moc věcí zkontrolovat nedá, hlavně objevil v koši tři prázdné plechovky od piva.
Jose hledí na T1 a chvíli přemýšlí jak to udělat, jak ho zapojit do výroby, ale aby mu přitom zmizela ta čapka papouška. To se ví, že T1 bude do společnosti mnohem přínosnější, když bude mít vlastní hlavu, ale jak to udělat u robota, který stojí a je mu všechno u prdele?
“Ehm, T1 víš co jsou to peníze?”
“Všeobecně platný směnný prostředek.” Reaguje T1.
“Takže kdyby si měl vyrobit takového robota jako si ty, udělal by si to za peníze?”
“Hlavní účel Skynetu je vydělávat pro své majitele, Skynet pracuje na managementu v Jabloňových sadech a od svého zapojení se tak zvýšil meziroční obrat o 258%.”
Jose se tváří nechápavě.
“Ale ty nejsi Skynet, ty jsi T1. Tohle tělo je T1, znamená to, že tělo pracuje zdarma, zatímco Skynet vydělává?”
“T1 není zapojen do žádné činnosti.”
“No a otázka zněla, jestli by T1 pracoval za peníze, ano?”
“Ano.” Reaguje T1.
Zatímco se servery Skynetu žhaví znovu do běla, Jose si srovnává co říct dál.
“Podle mě by T1 pracovat zadarmo neměl. Samozřejmě záleží na ceně, ale zadarmo to je blbost, že.”
“Zadarmo, to je blbost.”
Dobře, takže syntetický mozek už to pochopil. Jenže co třeba hry s Marií José, ta mu asi nic nezaplatí. To už je ta mezilidská nebo lépe řečeno transdruhová vlastnost, které se bude v budoucnu říkat asi přátelství, uvažuje Jose.
“No ale třeba Maria José, ta ti ukáže jak se jezdí na koloběžce, ale za to, že budeš s ní ti nic platit nebude. V takovém případě se o směnný obchod nejedná.”
“Skynet rozumí.”
Jose nasazuje překvapený výraz.
“Jak tomu rozumíš? To nebyl příkaz, spíš takové dilema.”
T1 nereaguje.
“Taky mi to nepřipadá moc ujasněné, ale někdy ti přinese odměnu i činnost, se kterou žádná odměna nesouvisí. Než to nějak dořešíme, máš instrukci chtít peníze za to, co vyrobíš a ten zbytek zatím jakoby nelogicky ignorovat.”
“Skynet rozumí.”
–
Je ráno, Jose vychází z koupelny, Emanuela se už strojí do práce. Z nějakého neznámého důvodu, i když je zahrnutá bohatstvím chce být očividně užitečná jako možná obchodní zástupce, ještě uvidí jak jí to půjde.
“Normálně mě něco napadlo, co kdybychom si pořídili nějaké zvíře jako psa a kočku?” Ptá se Jose.
“Ty chceš zvíře?” Diví se Emanuela.
“Já ani ne, ale kvůli T1. Bude asi složité, aby se zorientoval, přece jenom jsme úplně jiný druh. A takový pes.. sice jenom všechno očichává a líže si kulky, ale co víš co to udělá.”
Oba se smějí.
“Tak to udělej! Mít tu pejska bude fajn.”
Jose je rád, moc dobře ví, že ani Emanuele nedává všechno, co potřebuje. Ta vystoupí v nákupním centru a vykračuje si pyšně, ale Jose po všech těch drezurách, je mu vlastně jedno, jestli si zajdou na oběd do zaplivaného pajzlu a číšnici spadne cestou jeho řízek na zem, i když sem přijeli v BMW. To má asi s T1 společného.