Loď už vyplula směr Evropa někam vzdáleně od břehu do země, která si stejně jako další země okolo říká srdce Evropy. I když naše hrdiny čeká po dlouhé plavbě ještě další suchozemská cesta, je Jeffry rád, že už mají plán. Akorát mu nedošlo proč ještě nezmizel.
Posledně, když se do téhle zvláštní virtuální reality vydávali, objevovali se a mizeli z ní každou chvíli. Samé dobrodružství, skolili veleještěra a hotovo. Teď si všichni užívají akorát toho, že v oblasti okolo Bostonu není téměř žádný hmyz.
Jeffry právě stojí na palubě v přední části lodi a střídavě hledí do dálky, přitom prohlíží google mapy, to jen tak pro kontrolu jestli plují správným směrem. U kormidla lodi mají taky napilno, na stěně visí astronavigační mapy, vedle kormidla je velký kompas, navigátoři si průběžně zapisují poznámky o tom co vidí a jaké je počasí.
V tom přichází k Jeffrymu Dora.
“Co děláš?”
“Koukám, jestli plujeme správně směr Amsterdam. Ne, že bych 500 let staré posádce nevěřil, ale ani jeden z nich nemá mobil.”
Oba se smějí.
“Každopádně asi poplujeme dlouho.” Povídá Dora.
“Hmm a co Řehoř, nedostal mořskou nemoc?” Ptá se Jeffry.
Dora krčí rameny.
“Toho jsem neviděla.”
“No, asi je důležité, že je někde tady na palubě. Kolik je hodin, ááá už bude oběd.”
“Však ještě počkej, zase tam bude nával.”
Jeffry se ironicky pošklebuje.
“Co tu chceš dělat jiného. Loď plná chlapů s kožními a autistickými chorobami, tak se každý těší na oběd.”
Oba se smějí.
“Jenom doufám, že nezjistíme, že jsme v té americe něco zapomněli.” Pokračuje Jeffry. “Protože tímhle tempem poplujeme zase zpátky a pak jim dojdou zásoby, tak popujeme zase tam a zpátky.”
“Já jsem spíš zvědavá, co nám za to kouzelný dědeček dá tentokrát.”
Jeffry krčí rameny.
“Zeptal bych se ho, ale dělá akorát ííík.”
V tom k nim přichází jeden z kapitánových strážných.
“Dududu si vás žádá v kokpitu.”
A tak jdou. Nikdo ze strážných už je ani neregisture, Jeffry a Dora jdou bez zaklepání rovnou dovnitř.
“Tak co? Koukám, že jste pořád fit, takže to nebylo jenom nějaké momentální opojení.” Pronáší Jeffry.
“Posaďte se, přátelé.” Povídá kapitán.
“Studoval jsem ty vaše přípravky, jsou zde už od 19. století, nechápu jak mi to mohlo uniknout rovnou před nosem.”
“Hlavně, že už je vám dobře.” Reaguje Dora s úsměvem.
“A co budete dělat teď? Teď když je vaše mise už splněná?” Ptá se Jeffry.
Kapitán na Jeffryho s blaženým úsměvem chvíli hledí.
“Naše mise je naložit v Evropě náklad.”
“Aha.” Reaguje Jeffry. “Ptám se jen proto, že vlastně nevíme kdy nás kouzelný dědeček s velkým krabem na hlavě vrátí zpátky do reality. Nebo jestli v ní už jsme a jenom potom prostě poplujeme domů.”
Všichni na sebe dál nechápavě hledí, Jeffrymu je jasné, že tuhle poznámku ani nemusel vyslovovat. Přesto ji řekl, kdyby je náhodou někdo slyšel, aby si uvědomil, že je jejich mise už splněná.
”Mám dojem, že jsem vás zavolal i proto, přátelé. Vy dva nejste místní, ale Řehoř ano. A tak jsem vás chtěl poprosit o jednu malou laskavost.”
Jeffry s Dorou doslova hypnotizují kapitánovy rty.
“A teď mě prosím omluvte.” Pokračuje Dududu. “Nejsem si jistý, jestli vás budeme muset svázat a hodit do moře, tak vám to říkám. Až proběhne první obchod a získám kontakt na dodavatele, usekneme Řehoři hlavu a hodíme ho do moře. Jaký z toho máte pocit?”
Jeffry a Dora na sebe s úsměvem hledí.
“Ty máš nějaký pocit? Já myslím, že já žádný pocit nemám.” Povídá Jeffry.
“Proč bych z toho měla mít nějaký pocit?” Ptá se Dora.
“Nám nepřipadá, že bychom z toho měli mít nějaké pocity. Je to vaše loď a vaše realita.” Pokračuje Jeffry ke kapitánovi.
“Dobře.”
Jeffry s Dorou přitom zhluboka polykají.
”Ehm ehm,” pokračuje Jeffry. “My jsme ho potkali stejně víceméně náhodně někde na cestě. Ale chtěl bych se jenom zeptat k čemu to usekávání hlavy vlastně bude?”
Kapitán nasazuje přísný výraz, očividně mu v tu chvíli připadá, jakoby mluvil s jedním ze svých důstojníků.
“Tma a mlha, to nevíš? Nepotřebujeme, aby tu roztrubovači roztrubovali naše informace, to k ničemu není! Tma a mlha!”
Jeffry se snaží udržet úsměv.
“Však já se jenom ptám jako jestli máte na to nějaký koncept.”
“To víš že mám! A teď už jdi!”
–
Jeffry s Dorou už jsou v poloprázdné jídelně na obědě. Oba po cestě a při nabírání talířů roztodivnými pochoutkami jenom mlčky zpracovávali tento zvláštní nový zážitek.
“Stejně mám takový pocit, že poplujeme kvůli něčemu zase zpátky. Jestli chce Řehoře hodit do moře hned po nákupu.. proč si ho nemůže nechat třeba ještě na týden?”
“Já už na žádnou další výpravu nepůjdu.” Povídá Dora.
“A proč to tak je? Proč jsme tady a proč zrovna my?”
“Já nevím, ale už s tím nechci mít nic společného, ani s tebou.”
Oba dál mlčky jedí.
“Už to nějak doklepem, no.” Povídá Jeffry po chvíli.
Dora nereaguje a dál jen jí. Přitom se ohlíží, jakoby Jeffryho ani neviděla.
“Prosím tě co děláš, vždyť takhle nějak to fungovalo ve středověku a podobně dál funguje snad v půlce světa. Vždyť jsme ještě opice, co si na civilizaci jenom hrají.”
“Ale vzpomínáš na Kumbarumbu? Ten byl něco podobného. Proč bych s tím měla mít něco společného zrovna já? Já nevím jak ty, ale já to nemám zapotřebí.”
“A myslíš, že vím proč s tím mám něco společného já?”
Celý oběd se nese v podobném duchu. Jeffrymu s Dorou přitom oběma dochází, že nejsou hrdinové, spíš antihrdinové.
–
Je noc, Jeffry stojí na přídi lodi, tuhle noc se mu nedaří usnout. K jeho překvapení přichází i Dora.
“Dobrý večer.” Povídá Dora.
“Tak co?” Ptá se Jeffry.
Na obloze je snad milión jasně zářivých hvězd.
“Přemýšlela jsem a myslím, že bych to neměla vyčítat zrovna tobě.”
“Hmm, já taky. A myslím, že bychom to neměli vyčítat ani kapitánovi.”
Dora na něj hledí aniž by pohla brvou.
“Jsme na lodi s autisty a to byl Kumbarumba taky. Myslím, že nás sem kouzelný dědeček posílá schválně právě proto.”
“Myslíš?”
“Teda aspoň doufám.”
Oba se smějí.