Když je po práci, tak mám klid. Musím ocenit, že když jsem na Ukrajině, tak se nezastavím až do večera, to přijdu domů, začnu vařit, uklízet, prát, převlékat postele, běhat kolem manžela, děcek. Tady však když přijde padla, jakoby se po všech slehla zem.

Do mobilu jsem si nainstalovala Whats App, abych se dovolala manželovi, ale abych byla upřímná zase moc často mu nevolám, spíš volá on, aby se zeptal jak má vyprat a co děti ve škole.

V práci je to horší. Kromě fabriky občas chodíme i na místní polikliniku, kde chodí jednou za čtrnáct dní bachařka na obchůzky rajonu. Vleze i do záchodové mísy, do každého temného zádveří, dívá se i pod stůl. Lišty na podlahách musí být bílé, na schodech čisté rožky i zábradlí. V šatnách nás často nachytá na prach na skříňkách i pod nimi.

Nejhorší je, že přišla epidemie, a tak máme roušky, jenže přes ně se nedá pořádně dýchat. Kliky na odděleních se v nemocničním zařízení leští 2x denně, to je 150 klik. Takže když jdu domů z práce, necítím ruce ani záda. I tak vím, že bude psát čárky za to co neexistuje.

Přitom bylo vtipné jak jednou kontrolovala místa pod stoly, a když si klekla, zaúpěla bolestí od kloubu. Musela potom poprosit laborantky o pomoc, jinak by tam klečela minimálně hodinu. Po této příhodě pod stoly už neleze, ale že by to jak se na poliklinice dřeme nějak ocenila, to ji samozřejmě ani nenapadne. Naštěstí mají v dalších týdnech přijet další Ukrajinky, takže já zůstávám v továrně a s poliklinikou ať mi políbí prdel.

Mít v poznámkách „pavučina na dveřích“ o to vážně nestojím. Ptám se:

„Na jakém poschodí a kterých z 36ti dveří na oddělení?“

„Na 2 patře na mikrobiologii vzadu s nápisem „neotvírat.“

Aha, a jinak jsi zdravá, ty kačeno, myslím si.

„Jinak máte všechno dobré, ale může to být lepší. Zlepšete se.“

Další perlička: Tvrdá podlaha.

Ptám se:

„Co ta poznámka znamená? Já tu podlahu nebetonuju, ale uklízím.“

„Používáte moc dezinfekce. Podlaha potom lepí a lidem se na ni lepí boty jako na med.“

A tak se jdu tím místem projít a že bych se na podlahu lepila mi nepřipadá. Tak tam čekám a pozoruju kolemjdoucí, ptám se:

„Připadá vám, že ta podlaha lepí?“ Ptám se česky podle překladače.

„Ani ne.“ Odpovídá mi kolemjdoucí doktor.

„Tak jsem asi blbá já.“ Přepínám do ruštiny.

Doktor tedy odchází. A já na týden přecházím na jar, bachařka z polikliniky s tím pořád otravuje a píše vzkazy: „Umýt podlahu, na dvojce tvrdá podlaha.“

Kurva já se na to můžu vykašlat. Tak jsem přešla na obyčejnou čistou vodu a mám klid. Ale ještě jednou mi napíše „tvrdá podlaha,“ tak dám do vody kuchyňský olej a jsem zvědavá co řekne.

Když tak nad tím přemýšlím, připadá mi, že tuhle autobiografii píšu vlastně jen proto, aby si všichni ostatní připadali lépe. Asi se nenajde horší práce, než je práce uklízečky, ale i ta má svoje světlé stránky.

Jak jede část lidi domů na Ukrajinu, kupují dárky pro rodinu. Problémy jsou s čokoládami, želé bonbóny, ty se vám při cestě autobusem rozpustí na rozbitou směs. Porcelán se vám po cestě promění na střepy. Dá se koupit káva, čokoláda v prášku a alkohol, pokud ho nestihnete vypít po cestě.

Na nákupy a balení domů se kolegyně moc těšily. Je to jako splnit úkol a vrátit se i s penězi a kořistí domů. Naštěstí je málokterá tak blbá, že by nic neušetřila. Prodělat tohle všechno a potom si nic nepřivézt, to by snad nikoho ani nenapadlo.

Po opuštění ubytovny zůstává na místě jenom barák hrůzy. Pokoje jsou zařízené skromně, vymalované určitě už před mnoha léty. Barva neurčitá, písková. Postele jsou tak rozvrzané a staré, že snad pamatují i válku. Skříně, ty pamatuji babičky. Koupelny, ty pamatují taky hodně a sprchy sotva drží.

Jediné co nám zbývá, a je to úplně stejné jako se starým vybavením v továrně, je uplatit jednou za čas holky, co si chtějí přivydělat, aby nám všechno pořádně vydrhly. Ono nakonec jediné co se se starými věcmi dá udělat je, akorát pořádně vyleštit, jinak lepší už to se starými krámy nebude.

Kolegyně Polina s Yanou právě odjíždí. Mají sbaleno, vyřízené dokumenty, zdravotní testy na cestu domů. Najednou vletí správce budovy i s dalším chlapem na pokoj a křičí:

„Kontrola zavazadel, vytáhněte všechno z kufrů ven!“

Hledají čistící prostředky, mýdla, všechno co není v práci přišroubované ke zdi. Polina má v kufru sadu nářadí z dílny, která je zabalená do montérek. Tyto věci ale nehledají, protože vše se bere a balí sebou až těsně před odjezdem. To je hlavní. Stejně tak jako cokoliv dalšího, všechno je třeba vzít až těstě před odjezdem.

Kontrola všech zavazadel trvá tři hodiny. Potom jsou na řadě prostory v ubytovně. Kontrola je to důkladná, hloubková a jsou na ni vyčleněni dva chlapi, protože vždycky když ukrajinky odjíždějí, něco se ztratí.

Jenže jako vždycky mají ukrajinky štěstí a chlapi nic nenašli. Polina tak přiveze manželovi i akumulátorovou vrtačku, Yana si odváží dva litry tekutého mýdla a příklepovou vrtačku do zdi. V tu chvíli mi dochází, že bych se měla při dalším hovoru s manželem přes Whats App zeptat, jestli taky nepotřebuje vrtačku.

Když chlapi odchází s nepořízenou, Polina s Yanou všechno balí a většinu z kontrabantu nechávají až do odjezdu schovaný na tajném místě. Potom děláme velkou párty, která trvá až do ranních hodin. Zítra je neděle, volno, můžeme chrápat až do večera.

Večer mají kamarádky odjezd. Zvykla jsem si na ně. Na ubytovně jsme rodina a musíme držet při sobě. Ale doma je doma, chybí mi manžel a děti. A tak mi nezbývá než jít s Roxanou na víno a užít si poslední volný večer.