Když Jeffry s Dorou přišli na to kdo muž je a kam zapadl, změnil se už den v noc. Tedy ne, že by jim pátrání po městě trvalo tak dlouho, ale jak se z velkých hodin na náměstí ukázalo, mají zdejší hodiny klasický ciferník s dvanácti hodinami. Jenže když v 5 vysvitne slunce, v 9 už zapadá.
„Tak to jsme prospali celý den.“ Povídá Jeffry.
„Co to má být?“ Ptá se Dora.
Jeffry hledí na noční oblohu, přes jejíž čtvrtinu se táhne monstrózní planeta s prstencem.
„Ta planeta včera vidět nebyla. Netuším kde jsme, ale na Zemi teda ne.“
„Takže co, půjdeme zase spát?“
Oba se smějí, přitom se rozhlíží po náměstí. Lampář, kterého potkali předcházející den znovu rozsvěcuje pouliční lampy.
„Teda ten to musí mít těžké.“ Komentuje Jeffry podívanou.
„A kdo? Ten lampář?“
„Nemyslíš? Sotva se pozhasíná, už aby zase rozsvěcoval.“
Oba se smějí.
„Dobře, takže abychom tu mohli normálně fungovat, potřebujeme někoho kdo nám vysvětlí jak je to s místním časem.“ Pronáší Jeffry.
„Takže zase do hospody? Teď v deset ráno?“ Ptá se Dora.
„Místního času je to deset večer.“
„Jo, já zapomněla.“
–
Když oba vcházejí do hospody, Tanha si je znovu prohlíží, tentokrát s očividným znechucením. V okamžiku vypadají ti dva jako křupani z vesnice.
„Zdravím, dnes jsme málem prospali celý den.“ Povídá Jeffry s co největší samozřejmostí.
„Heleďte mládeži a za jídlo a nocleh budete platit jak?“ Ptá se Tanha.
Jeffry s úsměvem vytahuje z kapsy jednu velkou stříbrnou minci, přitom se rozhlíží, jestli neuvidí nějaký nápis kolik to tady stojí.
„Dá se platit stříbrnou nebo mám vytáhnout menší?“
„Ááále, vzácný pane,“ ožívá Tanha najednou. „Posaďte se, připravím vám něco k snídani. To víte, většina hostů chodí v sudé dny, v liché tu bývá prázdno. A ve které dny spíte tam u vás?“
Jeffry krčí rameny.
„Rozhodně ne každý den.“ Přidává se Dora. „Nejsme přece žádní křupani.“
„Že co?“ Ptá se Jeffry.
„Sedej, donese nám snídani.“
Oba jdou tedy ke stolu. Jeffry přitom doufá, že nedostane pivo. Když sedí a dlouho se nic neděje, ptá se znovu Dory:
„Takže na téhle planetě se chodí spát až každý druhý den, to dává smysl. A co to bylo s těmi křupany?“
„Neviděl si jak se na nás dívala? Každý den chodí spát určitě jen křupani co nemají nic na práci.“
„No vidíš, z tebe je učiněný detektiv.“ Pochvaluje si Jeffry.
Tanha už přichází s tácem, obloženými mísami a džusem. Když je pryč, povídá Jeffry:
„Zvláštní, že to jídlo vypadá podobně jako u nás. Šunka je pořád šunka, džem taky voní a vypadá stejně. I ten chleba pečou stejně.“
„Tak dobrou chuť.“ Reaguje Dora.
Když jsou po snídani, přichází Tanha s účtem za dvě večeře, pokoje a snídaně.
„Když platíte ve stříbrných, dělá to dva malé stříbrné. Chcete ten velký vrátit?“
Jeffry váhá, jestli by měl sahat do kapsy a ukazovat jí další peníze.
„Ehm takže ty větší se tu budou hodit.“ Povídá jakoby k Doře.
„Ve větších to máte ještě na šest dní se vším, samozřejmě.“ Pokračuje Tanha.
Ne, že by ji nechtěl v ten moment nikdo odpovědět, ale Jeffrymu ani Doře není ještě úplně jasné co je to ve zdejších končinách vlastně den. A tak se na ni na okamžik jen blbě usmívají.
„Dobře tak si potom řekněte, kdybychom na vás zapomněli a zaplatíme zase předem. Myslím, že to tak bude lepší.“
Tanha tedy už s nadšením sbírá použité nádobí na tác.
–
O několik hodin později jsou Jeffry a Dora v místní knihovně, kterou zahlédli při prvním průzkumu. Protože půjde o jediný zdroj informací, rozhodli se vyrazit právě tam.
A zatímco prochází regálem s literaturou faktu a hledají něco o místním čase a jak se v Gitunze vlastně žije, vrací se Dora zpátky k placení za nocleh:
„Stejně si myslím, že nás pěkně podojila, jeden stříbrný za nocleh a polopenzi?“
Jeffry krčí rameny.
„Co já vím tak u nás stojí kilogramová cihla i taková ta ověřená puncem docela málo, za tu si koupíš akorát lepší notebook. A když se podívám na malou stříbrnou, má určitě sotva pár gramů.“
Doře, jakoby to i tak nepřestávalo vrtat hlavou.
„A kolik jich máš?“
„Mám dvě velké zlaté, počkej podívám se.“ Jeffry se rozhlíží a vytahuje přitom mince z kapsy. „Pět velkých a pár malých stříbrných, to není moc. Kolik máš ty?“
Dora chvíli šátrá v kapse, aby vytáhla své bohatství.
„Deset zlatých a jednu stříbrnou.“
Jeffry na ni překvapeně hledí.
„Ehm, měli bychom najít ještě nějaký časopis o místní ekonomice. Podle toho, jak se na mě dívala tu moc stříbrných v oběhu nebude a zlatých už vůbec ne.“
„Tak dobře, zkusím něco najít.“ Souhlasí Dora a odchází jinam.
O chvíli později už oba sedí u stolu, Dora si prohlíží místní katalogy, Jeffry zase kalendář, historii a časovou chronologii.
„Takže jsme na jiné planetě, první hodiny byly sluneční a byly vynalezeny v roce 0. A dodnes fungují. Taky aby ne, že. A parní stroj byl vynalezen už v roce 804, což je skoro 3000 let, teď máme rok 3519.“ Komentuje Jeffry své zdroje. „Zvláštní, že mají odpočet času založený na vědě, ale přitom jsou pořád ve století páry.“
Jeffry přitom vytahuje z opasku svůj elektrický taser a pokračuje:
„Hlavně tu nesmíme nechat tohle. Posvítíš si před někým baterkou a bude to vypadat, jakoby si sem přicestovala z jiné galaxie.“
„A né snad?“
„A co máš ty? Máš něco?“
Dora nadšeně souhlasí.
„Mám katalog dámského oblečení. Tyhle sportovní se mi líbí a stojí jenom dva velké stříbrné.“
„Ty se tu chceš usadit nebo co?“
„Ne, ale když je celý komplet za dva stříbrné, tak nás hospodská určitě neošidila. Spíš mi to přijde jako hodně levné, v katalogu jsou totiž jen nejluxusnější značky.“
A skutečně, katalog voní novotou, je nedotčený a z roku 3518, zjištuje Jeffry.