Je podvečer, Bagge sedí v téměř prázdném muzeu, na jehož dveřích je napsáno „vstup pro maximálně 14 návštěvníků,“ a protože se nudí, sleduje dokument o vesmíru. Ukazuje se, že je takový život ve vesmíru obvyklejší než jsme si mysleli a například bakterie nebo virus zde přežijí v holém prázdnu i milióny let.
Možná, že odteď kdykoliv narazí do Země např. kometa a přinese sebou virus, budou podle všeho všichni v karanténě dokud někdo nevyvine vakcínu, uvažuje Bagge. Kvalita života lidí a návyky, co se týká jejich zdravé stravy, pohybu a tak podobně, na tom nejsou zrovna nejlépe, takže probíhat to bude vždycky zhruba tak, že se napůl zavřou všechny malé firmy a většina lidí zůstane doma.
Do muzea přichází Moorová. Je už ve dveřích celá rozradostněná, že je opět otevřeno.
„Dobrý den, tak jste mě přišla vystřídat?“ Ptá se Bagge.
„Ne, jsem tu jenom na skok. Já mám šichtu až od středy.“
Bagge pozastavuje běžící dokument.
„Zrovna se dívám na dokument, kde se říká, že takový virus přicestuje klidně i na kometě z vesmíru. To je docela blbé, že?“
Moorová se tváří nechápavě.
„Znamená to, že taky můžeme mít podobné pandemie a karantény už napořád.“ Pokračuje Bagge a rozhlíží se po prázdném muzeu. „Lidi jsou blbí, ti si zvyknou na všechno, ale provozovat muzeum mi tímpádem nepřijde dvakrát chytré.“
„To bude v pohodě, už jsem požádala o grant.“ Reaguje Moorová.
„No dobře, aspoň zalepíme finanční ztráty. A co musíme splnit?“
Moorová krčí rameny.
„Pár tématických výstav, nic strašného.“
Bagge nasazuje nervózní výraz.
„No dobře, ale stejně při první příležitosti sedám do letadla a čau. Tvrdnout tady a nic nedělat, jen protože by mi teď mělo záležet na životě každého obtloustlého špekouna, se mi fakt nechce.“
„A kam byste chtěl letět?“
„Klidně do pekla a zpátky, ale spokojím se i s Evropou. Zatím moc riskovat nebudeme.“
Moorová pokývnutím hlavy souhlasí. Právě přichází několik návštěvníků v rouškách, vypadají poměrně bezstarostně, i když má několik z nich nadváhu a v ruce si nesou láhve s colou.“
„Jako nechci nic říkat, ale jestli má přežít i tohle, buďme rádi alespoň za ty vakcíny.“
Moorová nasazuje chápavý výraz.
„Raději se podívám po nějakém zajímavém místě, ať přijdete na jinačí myšlenky.“
–
Jak se časem ukazuje, je odlet do některých zemí možný, i když ne úplně bez komplikací. Bagge tedy objednává zásoby léčivých bylin, prášků a tinktur. Přitom s ohledem na Cwaldovu kondici ho začíná nenápadně „přeškolovat“ i na tento alternativní způsob života.
Začíná to nenápadně, nejdřív když je Cwalda na řadě a má v muzeu službu, přichází Bagge jen tak na skok a na stůl pokládá ananasový džus. Cwalda džus vypil, takže Bagge přichází i další den, tentokrát vaří čaj.
„Uff, venku začíná být chladno, tohle nás zahřeje.“ Povídá Bagge.
Na stole stojí dva horké kelímky, do kterých nakapává tinkturu z lípy, med, aby to nějak chutnalo.
„Tohle kdysi dávno pily i staré babky a každou nemocí prošly jako nic. A co vy, chodíte si do lékárničky pro ty prášky, co jsem vám nabízel?“
„Chodím.“ Reaguje Cwalda váhavě.
„Tak fajn.“
Oba na sebe hledí.
„Mě se zdá, že někdy prostě žereme jen proto, že tělu pořád něco chybí, ale tělo přitom neví co.“ Pokračuje Bagge.
„Moorová říkala, že chcete odcestovat. Já bych tu mohl klidně zůstat, mě by to nevadilo.“ Povídá Cwalda.
„To bychom spíš najali nějaké brigádníky, přece tu nebudete tvrdnout.“
Cwalda krčí rameny a dál nereaguje. Bagge by ho nejraději vzal sebou. Ani tak ne kvůli tomu, že by byl Cwalda kdovíjak užitečný, ale spíš jako test. Jestli by všechny ty byliny pomohly proti nemocem i člověku, který není vůbec v žádné kondici.
„Já jsem netušil, že to s muzeem dopadne zrovna takhle. To se přece v historii snad nikdy nestalo, aby se všichni zbláznili a ani nechodili ven. Holt internet, a taky všeobecně chybějící mozkové závity. Nebo možná zbytečně přebývající.“ Vysvětluje Bagge zeširoka. „Jenže já jsem hlavně sběratel a provozovatel muzea až někde na druhém, nebo spíš posledním místě.“
Bagge přitom oběma dolévá šálky horkého, bylinného čaje.
„Takže jsme se s Moorovou rozhodli, že budeme pokračovat tam, kde jsme přestali a vy byste se měl připojit.“
„A proč já?“ Ptá se Cwalda.
„Jste přece řidič, a na cestě budeme potřebovat hlavně řidiče.“
Cwalda znovu mlčí.
„I mě ten čaj zezačátku vůbec nechutnal,“ pokračuje tedy Bagge. „Ale když mi každou chvíli hrozila malárie, žloutenka typu B nebo nějaká podobná sračka, prostě jsem si řekl, že to zkusím a na takové cestě se potom obešel i bez očkování.“
Cwalda v ten moment uchopuje šálek a zbrkle usrkává.
„Je to dobrá prevence. Moorové doteď moc nevoní, ta si vezme raději prášek, ale taky bývá v nemocnici nakonec mnohem častěji.“
„Častěji?“ Ptá se Cwalda.
„Naposledy měla úraz, tak byla na pár měsíců v kómatu. Předtím dostala tu žloutenku, jo a když jsme byli v africe, měla běhavku, ale to si už nechala říct a čaj si taky dala. Většinou nejde o nic vážného.“
„Byla v kómatu a to podle vás není nic vážného?“
„Áále šlo o pracovní úraz, tímpádem jsem jí vyplácel i bolestné.“
„Tak to rád slyším.“ Reaguje ne moc přesvědčeně Cwalda.
Přitom dál usrkává ze svého čaje, což je podle Baggeho dobré znamení.
„Na další cestu se podíváme jen po Evropě, Itálie, možná balkán. Vybereme místo, kde není pandemie tak vážná, aby nás pustili zase zpátky, zbytek zařídí doplňky stravy.“
Bagge v ten moment pozvedává svůj šálek a přiťukává Cwaldovi, který se pořád tváří tak trochu kysele, ale už smířeněji, než na začátku.