Několik následujících dvoudnů se Jeffry s Dorou zdržují převážně poblíž hostince u Bamor. Zalel se stále nevrací a ona příjemná paralýza přitom stále trvá. Jeffry se s Dorou procházejí po parku, krátí si chvíli než v kuchyni připraví snídani nebo večeři. Potom jen tak posedávají a užívají si ze svého nádherného poškození mozku každou drahocennou vteřinu.
Když jdou takhle ráno k Zalelovu domu, jsou (jestli se dá nazvat) mírně napjatí, a když zjišťují, že nepřišel ani tentokrát, vracejí se s už lepší náladou zase zpátky.
„Však on se tu jednou objeví, kde bychom ho taky měli hledat, že?“ Povídá Jeffry.
„Přesně.“
„Ale blbé je, že nám pomalu docházejí stříbrné. Až dojde na zlaté, budou určitě problémy.“
Dora jde dál a dělá, že nevnímá.
„Mohli jsme si koupit jeden z těch kočárů s koňmi a někam si vyrazit. V hospodě říkali, že je nedaleko i pobřeží.“
„A co tam?“ Ptá se Dora.
„V takovém kočáru se můžeme příjemně natáhnout. Hlavně to už nebude vypadat, jakobychom se celé dny jen poflakovali, zrovna tady všem na očích.“
Dora se otáčí k Jeffrymu.
„Už to vypadá divně, ani ten lampář se s námi už nebaví.“
„Právě. A teď si vem, že přijedeme večer v kočáru, koně pěkně do stáje a hospodské zaplatíme zlaťákem.“
„Ty jsi hlava, Jeffry.“ Reaguje Dora nadšeně.
„Že? S takovou můžeme na Zalela počkat klidně měsíc, však nikde neuteče.“
„Spíš bych řekla: Stejně už utekl!“
Oba se smějí.
Cesta zpět vede kolem stájí, před kterými stojí několik menších i větších kočárů. Uvnitř stodoly řehtají koně, přitom sem a tam pobíhá několik mladíků v koženém oblečení. Když si všímají Jeffryho s Dorou, běží ihned k nim.
„Zavolej starého.“
Jeden z mladíků tak odbíhá.
„Co to bude?“
„Ty kočáry jsou k pronájmu?“ Ptá se Jeffry.
„Prý k pronájmu.“
Mladíci vybuchují smíchy. Na první pohled se nezdají starší než dvanáct let.
„Tady se jen nakupuje, vážený.“ Pronáší jeden.
Jeffry s Dorou na sebe bezstarostně hledí.
„Tak jaký kočár bys chtěla?“
„Já nevím.“
Mezitím už přichází starší, zarostlý muž, který sebou přináší i silný koňský a tabákový odér.
„Na výběr moc nemáte, ten velký černý kočár je jediný po opravách. Jinak mé jméno je Alan Botio, naše stáje jsou rodinné dědictví a předáváme si je z generace na generaci už bezmála 500 let! Přesně tak, stojíte v nově postavené stáji, která je kopií všech původních stájí. Na vlas stejná tu stála na stejném místě už před ní a předtím zde stála také na vlas stejná! Když šlechtíte takové koně, to chce mít dobré oko už od začátku. Hříbě se po čtrnácti dnech ještě potácí? Takové se vykrmí a půjde tak akorát do salámu.“
Statkář Jeffryho s Dorou provází celou stájí, přitom se zastavují u dobře vyšlechtěných koňů, kteří jsou na prodej, mladší koně do salámu obcházejí bez povšimnutí.
„To jsou naše stáje a co kočár, líbí se vám?“
Jeffry s Dorou na sebe tázavě hledí.
„No, jakoby není moc na výběr, tak se asi podíváme dovnitř, jak se sedí uvnitř, jestli můžeme.“
Jeffry naskakuje do kočáru se střechou a polstrovanými sedačkami. Všechno, včetně klik u dvířek je potaženo koňskou kůží. Potom pomáhá Doře, aby se taky vyhoupla a poseděla.
„Hmm, fajn. Ještě změníme scenérii okolo a bude to skvělé.“ Pronáší Dora.
„A kolik je na takový kočár potřeba koňů?“ Volá Jeffry na statkáře.
„To záleží kam pojedete a jak rychle chcete být na místě!“
„No já myslím, že máme času dost, ne?“ Ptá se Jeffry.
Dora krčí rameny.
Oba s úsměvem hledí na statkáře, ten už začíná vypadat nervózně.
„Tak kolik zlaťáků za kočár a dva koně?“ Ptá se Jeffry.
„Deset zlatých!“
„To je trošku moc, ne?“
„Dám vám ty nejlepší koně!“
Jeffry se škrábe zamyšleně na hlavě.
„Já bych řekl, že nám by stačili i dva, co mají přijít do salámu. Když to bude dohromady za šest.“
Několik okamžiků obě strany vyjednávají, až je obchod uzavřen. Kočár i se dvěma koňmi, ze kterých se měl původně vyrobit salám, jsou už v poklusu směr pobřeží.
O několik týdnů později zbývá Jeffrymu s Dorou poslední zlatý a už žádné stříbrné. Zalel přitom stále nikde. Když tak zevlují na kopci u pobřeží, poslouchají burácivý, několik desítek metrů vysoký příliv a zpěv vyplašených racků, je oběma už jasné, že s posledním zlatým nezbyde než nakoupit zásoby a za Zalelem vyrazit.
Jenomže kam? K tomu v tomto katatonickém stavu trvá rozhodnutí, pokud na nějaké už dojde, mnohem déle než obvykle, a hlavně je na takové rozhodnutí potřeba vynaložit mnohem více úsilí než normálně. A tak s posledním zlaťákem v ruce oběma už dochází, co s nimi Zalel vlastně udělal.
„Nemůžeme přece jenom tak vyjet, když ani nevíme kam.“ Povídá Jeffry.
„Co se to s námi stalo?“ Ptá se Dora.
„Co asi, vždyť říkal, že se to používá na obranu. Musíme jen přijít na způsob, jak zase nahodit motory, jak udělat, aby nám to zase myslelo.“
Oba hledí s prázdnými výrazy na rozbouřené moře. Na nebi přitom není ani mráček, takže je v kočáru moc dobře.
„Už to mám.“ Povídá Jeffry po půlhodině.
Dora dělá, že ho nevnímá.
„Z Gitungy vede jenom jedna cesta, támhle. Takže nakoupíme zásoby a k tomu vezmeme pár knížek. Co víš, třeba nás jedna z místních zajímavostí zase nahodí.“
„Ani bych neřekla, z místních zajímavostí mám akorát tripy jako na drogách.“
Jeffry krčí rameny.
„No máme už jen jeden zlaťák, takže na výběr už stejně nebude.“
„To si chceš po cestě číst?“
„Vždyť to říkám, zase nahodíme motory.“
„To jsem teda zvědavá.“
„Vidíš? Už to funguje.“
Oba se smějí.