Po cestě z Gitungy do neznámých končin, a při snaze vypátrat kam se Zalel zašil, je při pomalé jízdě kočárem spousta času k pozorování okolní krajiny.
Na cizí planetě je nejzajímavější poměrně velké množství náhodných kolemjdoucích. Při takové cestě není nic zvláštního uvidět z dálky člověka, jak se prodírá houštinou směrem k potůčku nebo dalšího, který se u cesty jen tak opírá o strom. Jakoby si právě odskočil zakouřit, přitom široko daleko žádná budova.
„Myslím, že pátrání po Zalelovi bude trochu složitější, když se tu žije normálně i v lesích.“ Povídá Jeffry.
„To nevadí, vždycky můžeme přespat v kočáře.“ Reaguje Dora.
„Myslel jsem spíš, že budeme muset změnit taktiku. To není jako sednout si ve městě do parku a poptat se lidí. Cesta je tu jen jedna, tak bychom asi měli koukat, jestli neuvidíme kouř. Jestli chtějí jíst, tak potřebují ohniště, že jo.“
„A když kouř uvidíme?“
„Tak tam zajedeme a poptáme se.“
Oba se smějí.
„Ještěže tu jsi, já jsem z toho všeho už úplně blbá.“ Pokračuje Dora.
Najednou frnk a kolem kočáru probíhají vysoké lesní zvířata.
„Á, večeře.“ Povídá Jeffry.
„Tak až uvidíš nějaký dobrý strom, tak řekni.“
„Jaký strom?“
Dora sahá za opasek a vytahuje svůj velký lovecký nůž z edice Rambo: První krev.
„Udělám si oštěp.“
Jeffry s úlevou pozoruje její profesionální výraz.
„Přivážu ho takhle na konec klacku a potom už jen hodit.“ Pokračuje Dora.
„Možná bylo jednodušší nasypat do potůčku ten kyanid.“
„Támhle, vidíš? Ten má dlouhé, rovné větve.“
Jeffry tedy zastavuje kočár u vysoké trávy, aby koně dosáhli a trochu se nažrali. Po chvíli už leze Dora na strom a odsekává lepší větev. Jeffry odsekává kratší, širší kus. Po chvíli už oba pracují na svých loveckých zbraních, na oštěpu z loveckého nože a něco jako tomahawku z loveckého nože.
„Když už nic, tak máme aspoň jistotu, že postupujeme podle scénáře. Teď už jen vymyslet, co máme udělat s tím kyanidem.“ Povídá Jeffry.
„Ten máme přece na svoji ochranu, jak víš, že ho máme použít?“ Ptá se Dora.
„To nevím, ale jsem zvědavý na zdroj toho ptačího řevu. Zalel si prostě zdrhne a my abychom se tady připravovali na jakoukoliv situaci.“
O chvíli později je už lovecké vybavení připraveno, a tak se Jeffry s Dorou vrací ke kočáru. To už se začíná stmívat, a tak oba doufají, že kolem nich něco co nejdříve zase proběhne, aby se to Dora pokusila trefit oštěpem.
Dora v podřepu sleduje okolí, uši nastražené, tep zrychlený. Jeffry dává pozor na cestu, ale jedním okem čeká až sebou Dora trhne, aby sebou trhl taky a kořist dorazil. Naštěstí to netrvá dlouho, z levé strany běží několik kusů vysoké lesní zvěře, přeskakují před kočárem přes cestu, aby pelášili na večer do lesa. V ten moment Dora vrhá oštěp na velkou černou srnu, tu zasahuje do zadního stehna, Jeffry vyskakuje, běží za kulhající potvorou, dobíhá a několika ranami ji doráží.
Pro tento večer se rozhodují rozbít tábor právě tady blízko potoka, a tak Dora vede koně i s kočárem směrem k Jeffrymu.
„Postaráš se o koně a dřevo? Já zatím vykuchám tu potvoru.“
„A co kdyby ty ses postaral o koně a dřevo a já ji vykuchala?“
„Klidně, proto se ptám. Jestli ti nevadí krev.“
„Nevadí.“ Reaguje Dora.
Jeffry jde tedy s povzdechem ke koňům, uvolňuje zapínání od kočáru, sundává jim sedla a vede je k potoku. Dora zatím vytahuje z kočáru velkou dřevěnou desku a pokládá ji na zem vedle srny.
O něco později je už vedle kočáru ohniště, na kterém se opéká celý trup zvířete i se stehny. Jeffry svým loveckým nožem postupně odřezává opečené vrstvy, dává je na talíř a oba s Dorou spokojeně večeří.
„To bys nečekala, že skončíme jako kovbojové na divokém západě.“
„Spíš jako houmlesové na divokém západě.“
Jeffry si s chutí ukusuje z plátku opečeného masa.
„Hmm, ale to jídlo je luxusní. Si vem kolik bychom za tohle zaplatili v restauraci. Celá srna, to by za takový zlaťák určitě bylo.“
„Ale nemáš k tomu pivo.“
„Díky nechci, vypil jsem už celý oceán piva.“
Oba se smějí.
„Ale je to vážně moc dobré, a to nemáme ani žádné koření.“ Pokračuje Dora.
„To bude tou atmosférou, je podvečer, dva hladoví lovci, při ohni.“
„Na co narážíš?“
„Na to, že jsme teď lovci.“
Ráno se Jeffry probouzí v kočáru vedle Dory. Noc byla poměrně hlučná. Dovnitř si sice vzali plný talíř masa s chlebem, ale větší část ze srny zůstala venku a jakmile dohasl oheň, prala se o ni místní zvěř. Celou hodinu tak s obavami o sebe a o koně poslouchali jak se z venku ozývá vrčení a chroupání kostí.
Jeffry tedy opatrně vykukuje z okna, vystupuje ven a jde se opláchnout k potůčku, kde jak doufá, najde i koně. Naštěstí jsou tam, živí a spokojeně řehtají.
„To byla noc, co kluci?“
Během ranní hygieny si Jeffry všímá v dálce jemného kouře a dokonce tento nově poznaný zápach i cítí ve vzduchu. Instinktivně kontroluje, jestli má za pasem nůž i taser a jde přes potok přibližně za kouřem. Když se dostává až na vysokou skálu, vidí na druhé straně za propadlinou Zalela i s rodinou jako na talíři.
Zalelův lesní pratábor je vybavený na první pohled velmi dobře. Kolem ohniště jsou židle, dokonce stůl, na provaze se suší prádlo, malí kluci si hrají, kdyby byl Jeffry o kousek blíž, rozuměl by i tomu, co si povídají. Neváhá tedy a běží zpátky z kopce ke kočáru.