Střídání směn, vyzvedávání trosek ze dna moře a léčení z dekompresní nemoci trvá teprve pár týdnů a už jakoby se všem zdálo, že jde o rutinu nebo standardní práci, kterou dělají snad celý život.
V případě Olivera se Sidem by to tak možná být mohlo, nicméně dnes už se při oblékání neoprenového obleku tváří stejně i Jose a Jasmine. Jakoby snad šlo o něco, co dělali už miliónkrát předtím a do konce svého života už nebudou dělat nic jiného než se potápět a vyzvedávat starodávná prkna z hlubin černého moře.
Tento dojem je způsobený pouze tím, že se po vynoření léčí z dekompresní nemoci. Podobný zážitek je intenzivní a fyzicky citelný tak, že se s ním musí naučit buď počítat anebo vzdorovat, ale potom se celý zážitek z potápění ovšem promění v něco jiného.
Jose ani Jasmine nejsou co se týká podobné práce nijak vzdělaní nebo proškolení. Dalo by se říct, že nikdy předtím nic podobného nedělali a kdyby si měli z miliónů nebo miliard různých činností nějakou vybrat, bylo by potápění až na místě dvanáct miliard pět. Přesto tady jsou a z důvodu zvláštní konstelace všech událostí se oblékají, aby se potopili zrovna teď a tady.
Kdyby se tím zabýval někdo hodně škodolibý, byl by nejraději, kdyby s potápěním nesouhlasili, a přitom by sáhodlouze a obšírně vysvětloval proč nastoupit do batyskafu a šup dolů, jenže nikdo takový není potřeba, protože do toho jdou sami od sebe, má to tak být a podle výrazu na jejich tvářích se to tak děje už po milión let.
Každá práce, která je spojená s intenzivnější fyzickou aktivitou má na člověka stoprocentní vliv. Pokud se někdo na takového potápěče jenom dívá, může být onen zážitek řekněme padesátiprocentní a pokud se na takového potápěče podíváme ze záznamu, může být onen zážitek třeba jen desetiprocentní.
Jose sedí na místě vedle ventilů, Jasmine listuje soustředěně manuálem od batyskafu, přitom oba provádí rutinní operace jako připouštění plynů a sledování hloubkoměru jako milionkrát předtím, respektive sedmkrát předtím.
„Ten Oliver tu po sobě vždycky nechá svinčík, to je strašné.“ Povídá Jose.
„Jaký?“
„Se podívej, asi chroupal chipsy a zasral celou podlahu.“
Skutečně, na zemi je spousta drobků.
„Já myslela, že by tu měl někdo chodit uklízet.“
„To akorát já, potom co Oliverovi spadne z huby na zem.“
Oba se smějí.
„To je zvláštní, vždyť jsou to Francouzi.“ Dodává Jasmine.
„Mě to zvláštní nepřijde, jestli jsi někdy viděla jak Francouzi jedí, tak nad stolem si rukou odlamují z bagety místo aby do ní kousali a dělají kolem sebe jenom bordel.“
„Ale ty naděláš.“
Jose krčí rameny.
„Možná. Možná jsme si měli vzít třeba karty, mě připadá ten sestup dolů úplně nejnudnější část potápění.“
„Tak koukej ven na ryby, hele co tu všechno plave.“
„No, jenom přijdu do svinčíku a už je ze mě společník na hovno.“
Jasmine se usmívá.
„Zvládli jsme to, všechno co jsme si na začátku cesty řekli, to přece zvládáme.“
„To je fakt, možná je to tím uzavřeným prostorem, těžko říct.“
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Pro mě to taky není jednoduché, nemysli si. Kdyby si tu nebyl ty, nikdy bych do žádného batyskafu nevkročila. To budu radši sedět doma.“
„Já mluvím spíš o té stísněné náladě, to že to zvládáme je jasné, ale chtělo by to taky nějakého pozitivního ducha.“
„Tady?“
„Říkám, že jsme si měli vzít ty karty.“
Oba chvíli hledí ven, už jsou dost hluboko, a tak zde žádná fauna ani flóra už není.
„Co takhle si vzít šachy? V těch jsem dobrá.“
„Já moc ne, vždyť pořád vyhráváš.“
„Tak co si zahrajeme?“
„Něco, kde průběh hry ovlivní spíš náhoda než moje rozhodnutí.“
„Tak si vezmeme kostky a kdo hodí větší číslo vyhrál, to bys snad zvládl taky.“
Oba se smějí.
„Stejně je zvláštní, že jsi zrovna ty takový šachový velmistr.“ Pokračuje Jose.
Jasmine krčí rameny.
„Ani nevím, já nad tím ani moc nepřemýšlím, prostě vidím kam táhnout, tak táhnu kam vidím.“
Jose se na chvíli otáčí, aby připustil další z plynů.
„A co malá, s tou už něco hraješ?“ Ptá se Jose.
„My si hrajeme pořád. To víš, musí se rozvíjet už v ranném věku, aby byla jednou schopná převzít firmu.“
„Nechám ji i svojí část, jestli převzít firmu znamená potápět se do moře.“
Oba se smějí.
„Já bych řekla, že si to děláme sami.“
„To určitě ano.“ Souhlasí Jose. „Děláme pro to úplně všechno. Ale naštěstí to děláme pro Skynet a to bude ta naše jistota, nic proti Marii José.“
„Je to šikovná malá holčička, ale Skynet je Skynet, co si budeme povídat.“
„Právě.“
„Tak si příště pořídíme třeba jadernou elektrárnu, co říkáš?“ Dodává Jose po chvíli.
„Jenom jednu? Proč ne dvě?“
„Proč, protože jedna bude stačit nebo nebude?“
„Já bych spala klidněji, kdybychom měli dvě.“
Oba se smějí.
„A jak je na tom vlastně ta družice, možná že už bude fungovat ne?“
„Já už vím, tobě se stýská po Emanuele.“
„Mě? To rozhodně ne, já se radši navleču do obleku a skočím do moře.“
„Kecáš.“
„No nekecám, koukej, vidíš ten oblek? A když se podíváš z okna, uvidíš moře.“
Oba se smějí.
„To mě se po Crosbym stýská.“ Pokračuje Jasmine. „Co bych teď dala za to, abych měla nějaký důvod ho uškrtit anebo dát mu aspoň pár facek.“
„Ty jsi úplně romantická duše.“
Oba se smějí.