Teď pro změnu něco o samotném uklízení. Uklízečka si musí umět rozdělit práci tak, aby se dala dělat v pohodě, bez stresu, a přitom v časovém limitu. Na jeden rajon mám jen 30 minut někdy i 20 nebo jen 10minut. Na montáže mám půl hodiny, ale jen v určenou dobu, kdy mají operátoři přestávku.

Když se mi pletou pod nohy i v tu dobu, musím je požádat o uvolnění prostoru nebo se stačí i škaredě podívat. Montáž je čtverec v prostoru s regály dílů, stolů a mašin určených k práci dělníků neboli operátorů výroby. Myší chodbičky, vše je naskládáno tak, že tam není místo na nic víc, všichni se mezi stroje vejdou jen tak tak.

Dělníci skládají komponenty, je to skládačka, kterou dávají dohromady pomalým tempem. Tempo 15 kusů za hodinu, podle mašiny. Za tu tu dobu mám já uklizeno třeba 40 m2. A nejsem si jistá, ale podle mě musíme my uklízečky předvést za hodinu mnohem vyšší výkony než operátoři.

Dále tu máme okraje čtverců. Chodníky jsou tu pro chodce, aby je nepřejely vysokozdvižné vozíky. A jsou mastné a špinavé, takže je po pár metrech mop úplně černý. Chodníky se táhnou po všech halách, jsou jich úplné kilometry.

Dále tu jsou lisy, obří monstra dlouhá 12 metrů a široká 4 metry. Okolo nich skřínky na nářadí, výměnné formy
a kontejnery na špatné kusy, těch je dvojnásobek než kusů dobrých. No a já uklízím i kolem těch kontejnerů a musím říct, že stačí škrábanec nebo prasklinka a výrobek jde automaticky do špatných kusů.

Taková zbytečná práce. Ony ty stroje asi nebudou nic moc. Občas se počurají a hned jsou pod nimi mastné kaluže oleje a vody nebo jak bych to nazvala, takového másla. Když se to stane, musí se podlaha i stroj nastříkat odmašťovačem a umýt mokrým mopem a potom suchým. To se opakuje pořád dokola až je podlaha bez mastnoty. Což je obvykle 20 minut práce navíc.

Vždycky když pak potkám údržbáře, tak si s nimi vyměním pár názorů. Ale můžu nadávat jak chci, za všechno může stará mašina, nikdy údržbář.

No, takže další štace jsou lisy, na které mám půl hodiny. Ze všech stran na mě čeká plno překážek a ostrých předmětů. Všechno musím vytřít na mokro a potom na sucho. Okraje kolem lisů a nakonec chodníky. Napsat se, úklid dokončen, teď mi polibte prdel. To tam samozřejmě nepíšu, jenom si říkám.

Dále se uklízí vchody. Vysaju koberce, naleštím prosklené dveře a nakonec vytřu schody. Ty jsou v létě hlavně zaprášené a v zimně bílé, flekaté od soli. Ta se smývá octem a vodou i třikrát za sebou poté, co chodbou projdou další lidi. Chodba potom vypadá stejně jako předtím než jsem ji vytřela. I když je to práce zbytečná, musím říct, že ji mám radši než ve výrobě kolem těch strojů, kde je všechno akorát od oleje a ostrých, kovových špon.

V patře jsou kanceláře a toalety. V kancelářích vynesu koše, krabice od zákusků, chlebíčků, láhve od alkoholu.. Úředníci a manažeři mají klidnou pracovní dobu, pohodička. Jen žerou, pijí kávičku, občas vínečko a sem tam pracují, aby se neřeklo.

Úřednice jsou štíhlé, namyšlené, ale některé i normální, ty mi i uvaří kávu, dají zákusek i chlebíček. Říkám si, že asi proto, abych si dala záležet. Některé z nich jsou bývalé uklízečky, které se vypracovaly. Ty nás chápou a váží si naší práce. Jiné kulaté a s velkým pozadím si o sobě myslí, že jsou královny krásy.

Ty mívají zažívací potíže a záchody jsou po nich často znečištěné, dokonce si je zamykají, jako jejich osobní záchody. Tedy to jsou pitky, že se tak cpou až je jim blbě. Já si však myslím, že se v těch kancelářích musí všichni příšerně nudit, protože jinak toliko různých tyčinek a zákusků každý den pořád dokolečka, a když má někdo narozeniny, tak i dvakrát, třikrát tolik. To mi asi nikdo nevysvětlí.

Dobře, takže vynesu koš, vytřu na mokro a na sucho. Záchody vystříkám savem, umyju štětkou, potom z vrchu červenou utěrkou. Umyvadla umyju savem a utřu žlutou útěrkou, potom naleštím zrcadlo.

Měla bych napsat i něco zajímavého, jak mi Teodor občas říká. Prý nejde o návod na uklízení, ale autobiografii. Jenže taková je realita. Uklízíme, a zase uklízíme. Celou šichtu, třeba deset hodin denně. A jak říká můj manžel, jsem tady abych vydělávala peníze. Takže jednu celou kapitolu jsem chtěla věnovat hlavně uklízení a ne žádným intrikám o tom kdo krade ve skladě nebo která uklízečka je v pohodě a která je kráva. Takové věci se nám stávají jenom občas, většinu času je to bohužel samá dřina.

Jednou za týden musíme umýt kachličky a parapety. Ty se dají umýt mopem, pokud jsou předtím vydrhnuté ručně. Ale vedoucím občas při kontrole přeskočí a kontrolují stav koupelen a toalet. Pokud zjistí, že jsou neumyté, je zle a začíná peklo každodenní kontroly.

Na záchody, vchod a schody na jednom patře mám 30 minut. A musí být dokonalé. Rajony šaten znamenají průser,
tam se nezastavím ani minutu. Zvládnout sprchy, umyvadla, kachličky, záchody a hlavně šatnu s 300 skřínkami, které musím utřít i nahoře.

Jednou jsem vyfasovala pánské a dámské šatny najednou, k tomu schody a vchod, to celé za 2 hodiny. Nejdřív jdu na pánské, beru sebou mopy, kyblík, utěrky a klíče. Vyjdu nahoru do 2 patra a sotva vejdu dovnitř, kopne mně ve dveřích zápach záchodů a moči. Na šatnách je bordel, všude na skříňkách se válí staré boty, montérky a trička, co měli dělníci vyhodit anebo si zapomněli vzít sebou než je propustili.

Nevím co s tím dělat, nechávám je tam a utírám okolo nich. Potom pokračuju u koupelen, toalety smrdí jako od prasat. Očividně jsou špatné odpady. Tak je nejdřív propláchnu chlornanem, za 20 minut jsou už lepší. Dokončím je a utřu utěrkou umyvadla a vytřu podlahu. Hodina v prdeli a já jsem teprve začala.

Do toho přichází první kontrola, na záchody se ani nepodívají, jenom se ptají co to tam smrdí. Potom odchází, ale za chvíli jsou zpátky. Já zatím pokračuju s umyvadly, ty stříkám savem a utírám utěrkou i s kohoutky.

Sprchy jsou ucpané chlupy, do odpadů voda ani neprotéká, takže je musím vyčistit, až se přitom málem pozvracím. Vezmu hadici, vystříkám vodou, vezmu prášek na sprchy a vydřu jednu po druhé až nahoru. U třetí sprchy zase přichází kontrola a poučuje, jak to mám dělat a jak často. Mám chuť je poslat do prdele ale ovládám se.

Zjistím že mám už jen 30 minut na schody, šatny a vchod. Rychle dodělávám sprchy. Začínám vytírat šatnu, jsou tu zase. Kde prý jsem s úklidem. Sprchy jsou málo propláchnuté a na podlaze zůstal prášek. Takže si říkám, jestli mi na všechno nedali toho času nějak málo.

Tak dobře, jdu je ještě jednou propláchnout, snad budou spokojeni, jak mně zdrželi! Dvě hodiny v prdeli. Potom vytírám šatnu, moje nervy, v duchu nadávám na pitomé krávy, které mi stejně beztak řeknou, že jsem pomalá a dneska jsem dohromady nic neudělala.

Když jsem hotová, jdu na vchod a schody. Odnesu mopy a jdu to dodělat. Čekají mě na schodech.

„Ty to ještě nemáš a co schody?“

„Já to stihnu.“ Odpovídám. „Hovno, ty pizdo.“ Myslím si přitom.