Loď se zlomeným jeřábem se po neúspěšné misi vrací zpátky na Rumunské pobřeží. Dost na tom, že Sid s Oliverem málem zařvali, Josemu se k tomu všemu zabydleli v notebooku mravenci a Jasmine je zase bez svých pleťových masek o dobrých 10 let starší.
Když poražená posádka vystupuje na břeh a na displeji mobilního telefonu se objevuje první čárka, jdou Jose s Jasmine do místní hospody, aby se s Donem sešli na konferenčním hovoru.
Hospoda je v dopolední hodinu ještě prázdná, židle a stoly jsou ze starého dřeva, ve vzduchu to jde cítit krbovými kamny, a tak si sedají ke stolu co nejblíž k nim.
Když je na stole oběd ze studené kuchyně a šálky se zvláštní kávou v poměru 1 díl kávy a 5 dílů mléka, volá Jose Donemu a pokládá mobil na stůl.
„Ahoj slavný dobrodruhu, tak jak jste dopadli?“ Ptá se Done.
„Ahoj Done, je se mnou i Jasmine, jsme na pobřeží.“
„Čau tati.“ Volá Jasmine.
„Sedíme v námořnické hospodě a dáváme si pravou alžírskou kávu.“ Pokračuje Jose. „Už ti podal kapitán hlášení?“
„Vím už všechno, dokonce mám o té nehodě záběry z družice, Kraken 3 už funguje. Ale vy jste koukám moc nepochodili.“
Jasmine kroutí hlavou.
„Vždyť jste vychvalovali Sida s Oliverem jak jen jste mohli a vidíš sám jak to dopadlo.“
Z mobilu se nic neozývá, a tak Jose pokračuje:
„Prý chytli spodní proud, ale mě to na takovém menším moři přijde divné.“
„Ale spodní proudy tam přece jsou, úplně jsem je cítila.“
„Hmm, no aby s takovou nebyl ten vrak nakonec nevylovitelný.“
Done do telefonu pokašlává.
„Mezitím, co jste si vy dva užívali dovolenou na moři, my tu dřeli na vašem projektu a řeknu vám, že ta vaše umělá inteligence je pěkně stupidní. Koho z vás napadlo, že by robot dokázal vyrobit robota? Nechte mě hádat, byl to Jose.“
„Takže jste udělali co všechno?“ Ptá se Jose.
„Náš tým se s vaší technologií seznámil a usoudili jsme, že vyrábět roboty s pomocí jiných robotů není možné.“
Jose s Jasmine nasazují posměšné výrazy.
„To bych ten tvůj tým chtěla vidět.“ Reaguje Jasmine.
„Co si neuděláme sami, to mít nebudeme.“ Přidává se Jose.
„Hlavně, že jste se vyznamenali vy dva, já jsem dostával hlášení, že jste byli pod vodou celou směnu a vypluli jen s jedním prknem.“
„Blbost! Kdo ti vykládal takové nesmysly?“ Ptá se Jasmine.
„Přece kapitán!“
„Ten? Ten, co rozkázal přeseknout lano, když se zřítil jeřáb, aby tam Sid s Oliverem zařvali?“
„Cože? Jaké lano?“ Ptá se Done.
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Očividně toho o své posádce moc nevíš. To my tu celou misi zachraňujeme situaci, abys věděl.“
„Trocha vděčnosti by nakonec nezaškodila.“ Přidává se Jose. „Ale my vlastně zachráníme životy a co se dozvíme na oplátku, že jste nesplnili váš úkol.“
„Chápeš to?“ Ptá se Jasmine.
„Nechápu. Ale rozumím tomu, že se z pohodlí kanceláře lehce radí. Jediné co mě zaráží je, že Done nedokázal dokončit svou část dohody. Jinak bych určitě nic nenamítal.“
„Já bych taky nic nenamítala, ale teď se dozvídám takové věci, že.. tak co s vámi, tati?“ Ptá se Jasmine.
Z mobilu se ozývá akorát skřípění zubů.
Jose s Jasmine mezitím s úsměvem usrkávají mléko s troškou kávy.
„Jak mi bylo řečeno, bude potřeba loď se silnějším jeřábem. Jednu takovou máme, ale ta je právě teď ve střední Americe na stavbě železničního mostu. To znamená, že s výlovem budeme pokračovat až za dva roky.“ Povídá Done.
Jose s Jasmine se potichu plácají na pozdrav. Oba se přitom snaží nevybuchnout nadšením.
„To je ale škoda, teď když jsme tady, vždyť jsme měli pomalu za čtrnáct dní hotovo.“ Povídá Jasmine co nejvážněji.
„Škoda, vážně? A co ty úsměvy? Si myslíte, že to nepoznám.“
„Já bych řekl, že se tváříme úplně normálně.“ Reaguje Jose.
„Taky jsi vysmátý od ucha k uchu, to přece poznám. Tak se sbalte, rozlučte se s posádkou a můžete domů.“
„Ahoj.“
„Čaaau.“
–
Večer v Constantě je před hotelem vítá Alexandru Popescu. Už z dálky má však podivně umučený výraz, jakoby ho za neúspěšný výlov vraku Odysseovy lodi snad zbičovali. Ovšem jde o umučený výraz ze sympatie.
„Vítejte zpátky, už jsem slyšel všechno. Co si dát nejdřív dobrou večeři, kde si o všem v klidu promluvíme.“
Jose s Jasmine si se smutným Alexandrem podávají ruce.
„Technická závada, za to posádka nemohla.“ Pronáší Jose.
„Já vím, ale to by se přece nemělo stát. A co vy, už se asi těšíte domů.“
„Bylo to prima dobrodružství, ale nebojte, zase přiletíme práci dokončit.“ Reaguje Jasmine.
Alexandru jakoby povyskočil nadšením. U recepčního pultu urychleně vyptává klíče od pokojů.
„Tady máte, odložte si a já na vás počkám v salónku.“
„Ještě bych si dala sprchu, jestli vám to nevadí.“ Povídá Jasmine.
„Ale vůbec ne, za hodinku, za dvě klidně přijďte. Žádný spěch, já na vás počkám tady.“
Jose a Jasmine se s ním s úsměvem loučí.
„Teda toho taky určitě platíme zlatem.“ Povídá Jose u výtahu.
„Alexandru Popescu, těší mě.“ Reaguje Jasmine.
Oba se smějí.
„Ale je fajn narazit tu aspoň na někoho normálního, ti námořníci byli občas docela opruz.“ Pokračuje Jasmine.
„Jsem si všiml, jak tě svlékají očima.“
„Jako hladoví kojoti. Ještěže jsem nebyla v roli uklízečky.“
„Zajímavé ale je, že když přijde někdo staršího věku, tak má hlavní slovo. I když třeba jenom drhne podlahu.“
„Toho jsem si taky všimla.“
Výtah už se otevírá, a tak jdou oba dovnitř. Alexandu v salónku mezitím pohledem střídavě kontroluje dveře od výtahu a obsah své tašky se suvenýry a zlatými hodinkami k prodeji.