Jeffry jsou s Dorou u kočáru, kde je rozdělaný oheň a právě teď obědvají co ještě zbylo ze srny. Po několika dalších pokusech, kdy už Jeffry upřímně věřil v to, co zaklínadlo říká, se konečně pohnul vítr, dokonce krátce zavřeštěli i ptáci.

„Zaklínadlo máme, tak jsem čekal, že se objevíme na Zemi a pořád tvrdneme tady.“ Pronáší Jeffry.

Dora se natahuje pro jeden z odřezků, aby si ho připíchla na klacek a ohřála.

„A nepřijde ti divné, že se Zalel schovává v lese?“

Jeffry krčí rameny.

„Divné to je, ale taky jsme viděli, že je to ve zdejších končinách celkem běžný zvyk.“

„Já tvůj přístup obdivuju. Kdyby tě tu nikdo nedržel, tak tě vůbec nezajímá ani co se to tu vlastně děje.“ Povídá Dora nesouhlasně.

„A proč by mělo? Úkol je, najděte zaklínadlo. Už ho máme, tak čau, ne?“

Dora mlčí a přikládá si ohřátý kus masa k nosu. Jeffry přitom čeká, že s ním bude souhlasit, ale kupodivu se tak neděje.

„Myslíš, že bychom s tím zaklínadlem měli něco provést?“

„Ne, ty pako! Se Zalelem!“

Jeffry naprázdno polyká. Skončit znovu přivázaný ke stromu a dostávat taserem do slabin mu nepřipadá jako dobrý nápad.

„A co bychom pro něj měli tak asi udělat?“

„Nevím, třeba nám to řekne sám, nemyslíš?“ Reaguje Dora.

„Já chápu, že když jsi ženská, tak pro tebe určité bariéry nehrají roli, ale jestli si správně pamatuju, tak mi ke konci naší poslední schůzky dal ránu do břicha a poslal nás oba do hajzlu.“

„Ale ty naděláš.“

„A co mu mám jako říct? Hele kámo, já vím, že jsi mi řekl jasně co mě čeká, jestli se znovu objevím, ale hádej co. Jsem tu zas.“

Oba se smějí.

„Ty jsi ale poseroutka.“ Povídá Dora.

„Vážně? Spíš beze zbraní a co se týká telepatie, na úrovni 1. Proč to nezkusíš ty? Pro jednou bychom mohli využít toho, že jsi žena, jestli chápeš. Nahoře se trošku rozepneš, dole zase povytáhneš, ať jde vidět trocha kůže..“

Dora mlčky přežvykuje, očima přitom naznačuje, že by to možná šlo.

„Třeba by ses omluvila, že ho pořád otravujeme, máme v plánu odletět pryč a přišla ses s ním ještě naposledy rozloučit.“ Pokračuje Jeffry. „Když přitom našpulíš pusu, hodíš vlasy na stranu, tak mu zbytek dojde.“

Oba na sebe hledí. Jeffry se přitom tváří co nejnevinněji.

„A po rychlém čísle, kdy budeš opřená támhle o strom, se už rozpovídá.“

„Tak hele!“

Jeffry se směje.

„Mě to připadá jako nejjednodušší, ale můžeš na to jít i po svém.“

„Ach jo, do čeho jsem se to zase uvrtala.“

Netrvá dlouho a Dora s vyhrnutou a polorozepnutou halenkou sedí i se Zalelem na místě, kde ještě před pár hodinami mučil Jeffryho. Nejdříve k ní naštvaně přiběhl, ale když si všiml, že je sama, tak postoj změnil.

„Musíš mého nevlastního bratra omluvit.“ Povídá Dora. „Je někdy trochu dotěrný, ale myslí to dobře. Přišla jsem, protože se chystáme odjet z Gitungy pryč a už mě neuvidíš.“

Zalel chvíli zpracovává co si o tom myslet.

„Já bych ho nechal, ale když jste mi pořád v patách, není mi to vůbec příjemné.“

„On je Jeffry trochu opožděný a spousta věcí mu ani nedojde. Já jsem ale ráda, že jsme se poznali. Zaklínadlo totiž funguje a až budeme doma, tak přijdu za kouzelným dědečkem s velkým krabem na hlavě a ten zaklínadlo jistě ocení.“

„A kdo to je ten dědeček?“

Dora krčí rameny.

„Já ti ani nevím, ale dostala jsem od něj spoustu dárků, i jedno bezva auto. A co ty, proč se vlastně nevrátíš do Gitungy?“

Zalel se nevypadá zrovna sdílně, ale je očividně zvědavý.

„Hmm no teď už je to stejně asi jedno. A kde, že to žiješ?“

„Na Zemi, to je odsud hóóódně daleko.“

Oba se na sebe usmívají.

„Já tu nejsem kvůli vám dvěma. To by si ten Jeffry fandil trošku moc. Zaklínadlo není jenom jedno. Je jich několik a s jedním takovým právě do Gitungy přijeli. Lidi jsou po něm děsně upovídaní, skoro k nezastavení.“

„To jsem už asi viděla.“

Zalel kroutí hlavou.

„Neviděla, věř mi. To lidi začnou plácat takové nesmysly, a bezdůvodně, prostě jedou a jedou a nic je nezastaví.“

„Říkám ti, že jsem to už viděla. Každý druhý v hospodě měl proslov nejméně na deset minut.“

„Deset minut, tak to jsi ještě neviděla nic.“

Oba se smějí.

„A to někdo mluví v kuse třebas hodinu?“ Ptá se Dora.

„Kdyby jenom hodinu. Když nepotřebuješ ke konverzaci žádný důvod a stačí ti vyjadřovat jenom svoje pocity tak jak jsou, jedeš od rána kdy vstaneš, nepřestaneš ani během jídla, ani když jdeš spát, a neskončíš dokud tělo samo nevypne.“

„Hmm, tak to jsem vážně neviděla.“

Zalel unaveně vydechuje.

„A teď si představ jak na tom bude celá Gitunga. To bude zase práce než dám všechno do pořádku. Ale nikdo o mě nesmí vědět, je ti to už jasné? Kdyby se mezi lidmi provalilo co se tu děje, byly by zaklínadla na denním pořádku. Lidi by se mezi sebou už ani nebavili, jenom se zaklínali a vyhrál by jenom ten nejsilnější.“

Dora se celou tu dobu tváří zamyšleně.

„A ty snad ten nejsilnější nejseš?“

„Ani náhodou! K tomu musí být tvrdý trénink a každodenní odříkání. To mě stačí jednou za čas vyléčit Gitungu a máme zase klid.“

„Chápu.“

Oba na sebe s úsměvem hledí. Pro Doru se z padoucha vyklubal až nečekaně správný chlapík. Zalel je zase překvapený s jakou samozřejmostí Dora všechno pochopila. Ale zmínka o kouzelném dědečkovi jako vysvětlení prozatím stačí.