Píše se rok 2007, Jose a Jasmine jsou sourozenci, kteří provozují rekreační areál Jabloňové sady a konstrukční park na výrobu robotů, který se však po problémech s IT dostal do krachu.
A tak jsou shodou celé řady okolností ubytovaní v islandském hotelu poblíž aktivní sopky Hekla, aby zde pomohli s vybudováním termální elektrárny pro firmu Pioneer, která patří jejich otci.
Normální člověk, nebo respektive normální podnikatel si asi řekne, jak se taková věc může stát. Jose ani Jasmine ale nejsou zrovna zodpovědní podnikatelé, spíš takoví, kteří hledají ke zbohatnutí tu nejkratší a nejjednodušší možnou cestu. A tou měla být umělá inteligence s názvem Skynet, která však kvůli hackerskému útoku skončila izolovaná na oběžné dráze kolem Země a její roboti pohřbení jako výlisci na vrakovišti poblíž Barcelony.
Jose a Jasmine sedí v hotelové restauraci při večeři. Jsou už několik týdnů ve stejném hotelu se všemi supervisory, techniky a engineery, aby nastoupili každé ráno ve stejnou dobu do jedné z dodávek a odjeli pracovat na site.
„Co máme dneska, čtvrtek?“ Ptá se Jasmine při pohledu do mobilu.
„Čtvrtek, třetí týden. Říkal ti Walter kdy mají přijít ty rozvaděče?“ Ptá se Jose.
„Neříkal.“
„Ok, no myslel jsem, že se to dozvíme alespoň od něj, když o nich nepadlo na meetingu ani slovo. Takže to máme zpožděné, alespoň, že začali pokládat do země ty kabely. I když, já se v tom nijak nevyznám.. ale natáhneš si doma šňůru k obývací stěně ještě předtím, než si koupíš televizi?“
„Kdybych se na ni těšila, tak ano.“
Oba se smějí.
„Aspoň, že už začali vrtat. Uvidíme, co Hekla, snad to neprobudí k životu největší sopku na ostrově.“
Jasmine nasazuje nespokojený výraz.
„Ach jo, jsme tady už tři týdny. Zítra bude pátek, musíme sehnat tu prádelnu, jinak už nemám co na sebe.“
„No musíme, já už musel prát ve sprše.“
„Ve sprše?“ Ptá se Jasmine.
„Pracovní oblečení, to si v pokoji normálně oblečeš všechno, co chceš vyprat. No a vlezeš s tím do sprchy. Takže každou vrstvu jsem pěkně namydlil, osprchoval, svlékl a tak pořád až jsem se dostal na kůži.“
„Teda, to mě nenapadlo.“
Jose krčí rameny.
„Uklízečka by mi za to asi nepoděkovala, ale co jsem měl dělat.“
„Navštívit prádelnu, vždyť nemusíme na site každý den. Stejně, co jsme zatím vyřídili, já bych řekla, že nic moc.“
„Však jo, ale je to práce s lidmi. Musejí přece vědět, že jsme tam, a jako dozor a když je nějaký problém nebo něco chybí, tak přijít za svým supervisorem nebo za námi a alespoň to někomu říct.“
„Takže chceš zatím zůstat i tady v hotelu?“ Ptá se Jasmine.
„Když jsou tu i všichni ostatní.“
„Ale už jen na týden.“
Jose na ni hledí.
„Tak začni hledat apartmán a pak se domluvíme.“
–
Je jaro, podnebí na Islandu se teprve otepluje a protože jde o ostrov někde na konci světa, kde před stoletími vykáceli vikingové všechny stromy, je zde i poměrně větrno. Takže když fouká, není to jako když si vítr pohrává v ulici s novinami, ale spíš jako kdyby to mělo každou chvíli strhnout celý vícepatrový dům.
Ten pátek, kdy se Jose s Jasmine rozhodli vyrazit do města hlásí předpověď uragán. Lidé i auta jsou však na ulici, a tak se rozhodují to risknout a vyrazit ven bez doprovodu.
Jose vychází z hotelu ven, vítr ho ukrutnou rychlostí bičuje do tváře, sotva se drží na nohou, ale už sedí v autě. To je k jeho překvapení pořád na místě, i když se pohupuje ze strany na stranu. Jasmine jde po chvíli za ním, vzpírá se nohy proti větru, potom o krok zpátky a zase dopředu. Z posledních sil sahá po dveřích od auta, uvnitř vzniká podtlak, odhazuje to dveře na stranu až je Jasmine s vypětím všech sil nakonec uvnitř.
„Dobrý?“ Ptá se Jose.
„Húúúh, kdybych nepotřebovala s prádlem, tak ti řeknu, že bych radši jela na site s klukama.“
„Hmm, ti parkujou aspoň v garáži. Ale koukám, že auto zatím drží, tak zkusím nastartovat, co říkáš.“
Jose startuje auto, po zvláštním škytnutí motor bez problému naskakuje.
„Jeď prosím tě pomalu, kdyby nám do cesty něco vletělo.“
„Třeba další auto kolama vzhůru.“
A tak vyjíždějí, poprvé od cesty z letiště, kdy vítr foukal příjemných deset metrů za sekundu, z hotelu do města, kdy fouká místy až třicet metrů za sekundu, úplně sami.
Krajina zde vypadá zvláštně. Namísto polí nebo lesů je na Islandu všude kolem hlavně láva, obrostlá jakýmsi zeleným mechem. V dálce pravidelné stolové kopce a hory, vždycky jen pár domků nebo budek, kde někdo žije a potom kilometry daleko zase nic.
„Teda ti tu mají místa, docela nechápu proč vyšel Doneho každý metr čtvereční tak draho.“ Povídá Jose.
„Termální podloží, všichni si tu díky teplé podzemní vodě topí zadarmo.“
„Hmm, ale bydlet bych tu asi nechtěl.“
Jasmine krčí rameny.
„A co víkend? Podívat na sopku jsme se už byli, teď bych si navlékla plavky a šla se vykoupat někam ven.“
„Proč ne? Máš pravdu, měli bychom se začít od těch kolegů na situ trochu oddělovat. Jestli chceme za dva měsíce zpátky domů, můžeme Donemu odprezentovat co všechno bude ještě potřeba nainstalovat, postavit, dodělat, co je v plánu a pak čau zpátky do Španělska.“
„Myslíš, že mu to bude stačit?“
„Určitě, stejně nás sem poslal jen proto, aby se pobavil na náš účet. Myslíš, že jsme tady jinak užiteční?“ Ptá se Jose.
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Ale jsme. Věřím tomu, že ano.“
Jose se směje.
„Jo, je zajímavé, že všichni pracují jen s psychickou podporou a když tam nejsi, mají času dost. Jenže to není náš problém, my budeme mít místo lidských pracovníků roboty.“
„Až se to jednou povede a nenapadne nás hacker.“ Reaguje Jasmine.
Jose krčí rameny.
„Pořád lepší, než neustále kontrolovat kdo si dává pauzu a kdo se jen snaží vypadat zaměstnaně, a přitom nic nedělá.“
„Ti lidi jsou strašní, to jsme to dopracovali.“
„Takže chápeš.“