Další den se na situ zase pracuje. Je to svátek, všichni jsou rádi, že můžou být v práci a skládat trubky, šroubovat, zvedat jeřábem, čistit a tak pořád dokola.

Jasmine sem tam obchází obě patra montáže a když jde kolem dělníků, říká jen:

„Rychleji, rychleji.“

Na to dělníci vždycky odpoví smíchem, ale skutečně dělají rychleji. Jasmine se totiž rozhodla, že bude mít o tom, co se na situ děje větší přehled. A Jose zůstal v hotelu, takže stejně nemůže pracovat, ledaže by si ony díly zvedala i šroubovala sama.

Jose zatím sedí ve svém pokoji u notebooku a snaží se vygooglit co se to s ním děje. Po několika pokusech se opakovaně dostává na zvláštní konspirační weby o UFO, které jeho zkušenost popisují jako blízké setkání šestého druhu, jiné zase jako blízké setkání pátého druhu.

„No do řiti.“ Reaguje Jose.

V ten moment mu začíná pískat v hlavě. Takže to je jako potvrzení nebo něco takového, myslí si Jose.

„Ale já musím chodit do práce, já mám jinačí starosti než nějaké UFO.“ Zkouší promluvit k onomu setkání.

Nic se však neděje, žádná odpověď. Po chvíli civění do zdi mu volá Jasmine.

„Čau marode, už je ti líp?“

„Jo, v pohodě. Jak to jde na situ?“

„Jenom se tu procházím a komanduju dělníky. Je to docela zábava, ale pracují dobře, tak to nepřeháním.“

Oba se smějí.

„To je fajn, už jsme docela ve skluzu. Před chvílí jsem se díval na timing a příští týden by podle rozvrhu už mělo začít připojování a commissioning. To ale moc reálné není, co?“

„Ani náhodou.“ Reaguje Jasmine. „Když se podíváš ven, kde se vykládaly kamiony, tak tam uvidíš mraky dílů a kabeláže, které je ještě potřeba napojit. Kdy vlastně dorazíš, už se cítíš líp?“

Jose krčí rameny.

„Pokouším se s tou svou nemocí nějak rozumně domluvit, ale zatím to nevypadá. Co když vylezu támhle na spoj, že začnu šroubovat a teď mi začne něco pískat v hlavě nebo mě něco vyleká, tak poletím dolů a rozbiju si hubu.“

„Hmm, tak se uzdravuj. Cestou zpátky se zastavím v obchodu, nechceš ovoce nebo vitamíny?“

Jose se rozhlíží po stole. Na něm je akorát lahvička s multivitamíny.

„Všechno tu mám, aspoň při té příležitosti zase shodím pár kilo.“

Když je rozhovor u konce, Jose unaveně vydechuje a přemýšlí. Co by tak asi měl mít zrovna on společného s jakýmsi blízkým setkáním. Vždyť ani neprovádí žádnou zásadní činnost. Jen se snaží rozjet firmu, sice s pomocí umělé inteligence a jednou se jim stalo, že ta začala ve velkém vyrábět univerzální robotické humanoidy, ale zase nic tak vážného to určitě nebude, aby zrovna on zažíval jakési setkání.

Po chvíli uvažování dochází k závěru, že půjde pravděpodobně jen o propagandu. Něco jako když se posílají firemní newslettery zaměstnancům, tak jejich timing vždycky naznačuje reakci na událost, která se ve firmě stala. Nekomunikuje to s ním přímo, neodpovídá na otázky, takže půjde jen o propagandu, dochází k závěru Jose.

S tímto vědomím se mu už dýchá volněji, už si nepřipadá jako ve svěrací kazajce. Nicméně i tak nechápe, proč by měla mimozemská propaganda cílit zrovna na něj. Ale to je asi záležitost zdrojů. Mají určitě spoustu prostředků k tomu, aby mohli bez problémů zacílit na kdejakého nýmanda.

A v ten moment si už připadá úplně svobodný, opět pánem svého vědomí, i svého těla, připravený do práce.

Následující týdny ubíhají rychle. Protože došlo k oné nehodě a práce se na čas zastavily, stihl mezitím dorazit veškerý materiál. Tuny železných tyčí, tuny betonu, tuny dílů a dokonce i obří geotermální generátor.

Na Islandu se vyrábí elektřina z tepla a dá se říct, že úplně zadarmo, protože celý ostrov je jen jakási vyvržená láva mezi dvěma tektonickými deskami.

Velikost celé stavby elektrárny je tak docela zarážející a Jose ani Jasmine nechápou jak tohle všechno Done financoval. V lodní přepravě, které se jeho firma věnuje, je sice hodně peněz, ale až tolik, že by si za ně mohl dovolit postavit rovnou celou elektrárnu?

Jose se tímto tématem zabývá u večeře s Jasmine. Ta sedí klidně, zatímco jeho tu a tam něco šimrá na čele, na chodidle nebo uprostřed zad, tam, kde se nedá dosáhnout prsty. Sem tam mu taky pískne v hlavě nebo mu někdo něco říká, a on se snaží nedat před Jasmine na sobě nic znát.

„Financovat se to asi dá. Ale stejně už se docela těším, až poletíme domů. Něco mi tady na tom strašidelném ostrově nesedí.“ Pronáší Jose.

„Mě taky, hlavně ta tma. Odpoledne se slunce jen na chvíli vyhoupne na obzor támhle vzadu a za pár hodin zase zapadne.“

„A dívala ses někdy v noci na sever? Jednou odtamtud foukal vítr a já cítil takový smrtelný chlad, že jsem dostal normálně strach.“

Oba se smějí.

„Je to tu šílené, hlavně ty vánice. Kdybychom tu byli přes léto, bylo by to mnohem lepší.“ Povídá Jasmine.

„Jo, to by zase bylo pořád světlo, i v noci. Zvláštní místo. Proto se těším domů, je to sice dobrodružné, ale některé úkazy fakt nemusím.“

Jasmine připadá, že mluví o něčem jiném.

„A proč se pořád škrábeš a otíráš?“

Jose kroutí hlavou.

„Jakoby na mě sedlo tisíc blech. A každá z nich se zakousne na tom nejhorším místě. Není to jen otravné, ale taky ponižující. A ano, ve sprše jsem byl, před hodinou.“

„To bude asi psychosomatické. Možná na tebe tohle prostředí působí až příliš.“

„Možná. Doufám, a až budu doma, tak si udělám na mapě pomyslnou čáru a už neletím nikam nad úroveň Stockholmu. Stačilo.“

Oba se smějí.