To jsou teda změny. Pověsila jsem uklízení na hřebík a stala se ze mě včelka dělnice. Poslední měsíce jsem toho moc nenapsala, protože jsem na to kvůli válce na Ukrajině neměla náladu. Takže (Teodore promiň) přeskakuju rovnou na tu část kdy už neuklízím.
Ale řekla bych, že je mu to jedno. Utekl před drahotou ze země a my se tu s manželem a dětmi právě přistěhovali. Tak nevím, kdo je chytřejší.
Moje práce začíná v učebně 1, kde se střídají kantoři a provádějí úvodní školení. Továrna funguje jako malé město a všechno tu má svoje pravidla.
Nejdřív jde o popis pracoviště a učení s počítačovou obrazovkou, plán kontrol a kontrola plánů a normy na pracovišti. Poruchy montážních strojů a koho volat na opravu. Bezpečnost práce a možné úrazy na pracovišti, chování na pracovišti, sexuální harašení.
Teda, už vím proč na naší párty nepřišel nikdo z továrny. Prý se už tu něco podobného dělo, ale všechny rušilo vzdychání ze záchodků a šaten, tak se to zakázalo.
Kontejnery na třídění odpadů podle barev a kontejnery na zmetky. Jak zmetky poznat. Co je na nich za vadu a jak ji popsat na díl. Manipulaci s materiálem a možné vady způsobené operátorem výroby.
Hlavně, že na halách je plno kontejnerů se zmetky a je jich více, než kvalitních hotových kusů. Po 4 hodinové přednášce testem všichni prošli. Připadáme si jako inteligentní skupina.
O přestávce jsme zašli na kafe a pokecali. Já už umím česky velmi dobře, teda až na písmeno „Ř“ to nechápu kdo tohle vymyslel. Po přestávce jdeme na šatny a obléct do pracovního oblečení. Rozmisťují nás na hale D2.
Hala je krásně čistá, protože ji plundruje Indiánka a ne nějaká z těch líných češek. Mávám na ni, ale musím se soustředit na vedoucí. Vedoucí je hodně nafoukaná ženská bez smyslu pro humor a bez úsměvu. Zajímalo by mě proč je tady každá vedoucí taková megera.
Začátek je těžký, díly nejdou do sebe a stroje pořád hlásí poruchy. Dáš díl trochu jinak a už svítí červená, takže je třeba volat seřizovače a další časová prodleva.
Po dvou hodinách je to lepší, jen se mi občas v ruce s díly už motají. Taky mi jednou dohazovači špatně naplnili krabičky, spletli pravé a levé, to mě zdrželo o dalších 20 minut než jsem to přetřídila.
Ke konci šichty máme asi 60 procent z normy. Na šatny jdou všichni utahaní a mají toho plné zuby. Tak a to je teprve první den. No musím říct, že je to v ledasčem práce jednodušší než práce uklízečky. Nebolí mě záda a kolena jsou taky v pohodě.
Naštěstí jsem věděla do čeho jdu, protože jsem kolem všech spoustu let uklízela. Teď je jedna z těch kabinek v šatnách moje a v jídelně už neutírám stoly, ale obědvám. Tahle změna se mi líbí asi nejvíc, ale přezdívka „sněhulák“ mi zůstala.
Stejně jsem překvapená, že berou nové lidi. Teď, když je krize se aut asi tolik neprodá. Ale když je továrna takhle obrovská, je to asi jedno.
Po východu z továrny si jdou kuřáci zakouřit a domů. Ti, co jedou z dálky jdou na autobus a ještě hodinu cestují domů. Doma už jen kafe, večeři a spát. To už je řehole, jak těžko se pracuje na chleba. Ale ve vedlejším supermarketu mají stále nízké ceny, jsou na tom prý dohodnutí s vedením továrny, takže jsem to vychytala dobře.
A už jsem tak zhýčkaná, že občas místo vaření večeře beru sobě, manželovi a dětem čínu, kterou tu dávají do plastových boxů. Mňam. Už nejíme jenom omaštěné brambory se zelím.
Další den jde práce lépe. Někdy porucha a chvilka, kdy je u nás mistrová, ta ukazuje vady a jak se jim vyhnout. Máme samozřejmě vadných dílů hodně. Jenže co by chtěla, teprve se zaučujeme a musíme splnit normy, které jsou už tak šílené.
Po prvním týdnu na jedné lince jsou větší prostoje a pořád hodně zmetků. Ty mají špatně zapojenou elektroniku nebo špatné sváry, poškrábání a jsou mastné od oleje.
Mistrová po nás jede a kontroluje každý kus a za každou chybu nás poučuje až to každému leze na nervy. Někteří jsou mladí, okolo 25 let. Je tam jeden Simon, čech, přijali ho po domluvě s rodiči, kteří v továrně taky pracují.
Je šikovný ale kašle na normy a je pomalý. Když ho dají do linky s více lidmi, brzdí ji, a tak putuje po hale a nikde ho nechtějí.
Nakonec ho dávají na samostatnou práci, kde funguje na 60 procent normy. Má časté poruchy, prostoje, spousty špatných kusů… Zatím ho nechávají pracovat, ale líp už to nejde a dělat se mu moc nechce.
Ani mě se moc nedaří. Jednu linku dali čistě partě ukrajinců a jednotlivci si zkouší nové operace. Na šroubováku mi to moc nejde, pořád se ty šrouby blbě zavrtávají a mám taky hodně kusů vadných.
Po dvou dnech je to už lepší. Ale linku v tu chvíli zavírají, protože díly pro Rusko se už nebudou vyrábět. A je to tu zase, nejdříve mi napadnou zemi a teď mi zavřou linku.
Další operace je na jiné lince, jde to jednoduše, ale součástky jsou docela křehké a lámou se na nich zobáčky. Auto s takhle blbým světlem bych si teda nekoupila. Ale to budeme mít s manželem ještě co dělat, než si nějaké auto vůbec pořídíme.
Vedle továrny je autosalón. Už jsme se tam byli i podívat. Auto sice zatím nepotřebujeme, protože si dojdeme všude pěšky nebo autobusem. Ale šlo by zase o takové drobné vylepšení domácnosti. Zkrátka, pomalu tu začínáme zapadat.