Následující kapitolu píšu v době vánoc, i když se příběh v této době neodehrává, dovolím si napsat další vsuvku. Vánoce jsem strávila doma v Pisotském na ukrajině a pomalu začala pracovat i na ilustracích. Není jednoduché knihu napsat, a zároveň nakreslit všechny obrázky.
A tak dostali mí kluci od Teodora pod stromeček playstation. A já mu říkám:
„K čemu to máš, ty si hraješ?“ Směju se mu.
„To mám, aby mi nezdřevěněly ruce a nezpomalily se reflexy.“
„Aha,“ říkám a klepu si přitom na čelo.
Ale zpátky k autobiografii. Někdy se stanou v podniku nehody. Je pondělí a u lisu se skřípl seřizovač ve stroji, má z toho polámané žebra. V tom se seběhnou vedoucí úseku a ptají se co dělal a jestli byl sám nebo jak na tom je. Do puů hodiny jsou na místě policie a záchranáři.
A je veselo. Pracovník se jmenuje Honza Vrtim, ten je vyšetřen a naložen do sanitky s anamnézou polámané žebra. Tedy musím říct, že stačí chvilka nepozornosti, k tomu trefné příjmení a všechno k člověku příjde už samo. My uklízečky si dáváme kolem strojů vždycky pozor. Někdy je nechají údržbáři otevřené, uvnitř se pohybují ozubené kola, velké jako kola mlýnské, a kdybych tam nedej bože strčila ruku, ufikne mi to prsty jako nic.
A zase údržbáři, ti za nic nemůžou, to je přece jasné. Jenže policajti se vyptávají jak se to stalo, co přesně dělal a jestli byl sám nebo s kolegou. A údržbářům v ten moment padá srdce až do kalhot.
Bude z toho vyšetřování v podniku a dlouhodobá nemocenská pro Honzu. Ten se podruhé narodil, je v šoku. Úsek je pro nás uklízečky uzavřený, což je na druhou stranu příjemné odlehčení a o starost méně. I když jak pro koho.
–
Jednou za čas se stane, že zmizí pár roli toaletního papíru a kanystr mýdla. Večer je tam kanystr mýdla a ráno kanystr mýdlové vody.
Prostě záhada. Na ubytovně je sprchového gelu dost a papíru taky. To totiž holky někdy vezmou plastové láhve a přelijí obsah z kanystru a přenesou přes vrátnici.
Tak se dá přenést prakticky cokoli. Někdy máme koupené plechovky jídla, ryby ty ukážou na vrátnici a jdeme na ubytovnu. Co se skrývá v obalech však nikdo nestuduje. Já bych řekla, že celá ta vrátnice funguje jenom na parádu, aby bylo vidět, že pracujeme ve velké továrně.
Já bych si taky něco vzala, kolikrát jsem nad tím už přemýšlela. Jenže já na to asi nejsem. Jednou bych se blbě podívala, myslela, že to dělám nepozorovaně a už by na mě za rohem někdo číhal.
Oxaně se při té příležitosti stalo, že ji upadlo kolečko u vozíku na mopy. Uklízela na hale a kolečko uletělo, vozík se převrhl a dva kýble s 15 litry vody se rozlily na plnou montáž lidí.
Vedoucí z toho málem dostala infarkt. Svolává holky a půl hodiny se jenom vytírá voda. To je zase den. V kanceláři si chtějí umýt ruce mýdlem, jenže to jaksi došlo. A teď se všichni na montáži brodí ve vodě.
Další den se kontrolují všechny vozíky a opravují, aby se nic podobného už neopakovalo. A v tu chvíli přichází člověk ze skladu:
„Přišly vám kanystry s mýdlem.“
V ten moment jsme se začaly s holkama smát, všichni na nás přitom hledí, jakobychom měly o kolečko navíc. Ale asi si říkají:
„No jo, uklízečky.“
A zase jim to vyšlo. Jenže já do toho stejně nejdu, protože já byla vychovaná jinak. A díky tomu aspoň klidně spím.
–
Začíná podzim, časté deště a občas kroupy a bouřky. Občas i menší vichr a povodně. A tak jdeme ráno do práce, prší jak z konve, s holkama máme pomalu rýmu, to z věčných přechodů z haly na halu.
S vozíkem, mopem a jak slepice. Jedeme uklidit rajon po rajonu. Tu noc však byla další bouřka a pořádná. V šatnách přitom někdo nechal otevřené okna. Polovina šatny je jedna obří kaluž. Hodinu to vysušujeme, rychlým tempem uklízíme.
Pak jdeme na montáže a to stejné. Do haly prší ze stropu dírkami po kroupách. Posílají nahoru opraváře s plachtou, a ti to provizorně zadělávají. To se zase povedlo, no nic. Jdeme na věc a vysušujeme co se dá. Jeden, druhý, třetí kyblík plný vody a to jsem ještě zdaleka neskončila.
Další zdržení, montáž pořád pod vodou, a přitom už celá hodina v prdeli. Vedoucí se ptá proč nestíháme, ta po vysvětlení odchází s plnou pusou nádavek. Jak jsme neschopné a pomalé. Tedy myslela jsem, že teď když máme vedoucí novou, bude všechno lepší. Ještě k tomu, když sama jako uklízečka začínala. Jenže kde jsou ty loňské sněhy, stala se z ní stejná megera, jako z Kseniye.
Nemá cenu se rozčilovat, jedem dál. U výjezdu z hal je obří masná kaluž barvy písku. Voláme vedoucí, aby přijela s úklidovým vozíkem. Říkáme mu uklízečka na baterky. Nadáváme, že toho už máme dost, jdeme na svá stanoviště, ostatní musí udělat někdo jiný.
Od 6 ráno do 18.00 uklízíme celkem 20 stanovišť. Ve čtyři už toho mám plné zuby, naštěstí si mezitím odpočinu v jídelně utíráním stolů, ale ostatní holky, ty lituju.
Po konci směny jdeme domů na ubytovnu. Čeká na nás víno, pomazánky a pečivo. To je balzám na nervy jak má být. Před spaním se nacpeme, dáme dobré víno. Bolí nás celé tělo, ale všechno nám chutná o to víc.