Když se Jose ráno probouzí poté, co vypil skoro půlku archivní jabkovice, je Emanuela podezřele zticha.
„Dobré ráno.“
Avšak žádná reakce. Jose se cítí o něco lépe, než předchozí den. Trpět onou zvláštní formou setkání s mimozemskou inteligencí, je docela vyčerpávající. Spánek už pro něj není spánkem, ale výletem do abstraktních hlubin podvědomí, doprovázený vyvrtáváním a frézováním neuronových spojů v hlavě.
Jenže pořád jsou tu ještě dvě těhotné ženské a umělá inteligence, která nedělá, co by dělat měla.
„Crosby včera někde našel jednu láhev, tak jsme si dali. Netušil jsem, že to bude tak silné.“ Pokračuje Jose omluvně.
„Ale nekecej, já tě viděla. Seděl si po tmě v obýváku a nasával si úplně sám.“
Jose krčí rameny.
„Ani jsem tě nezahlédl. Alespoň už vím, že je to k ničemu. Musím to všechno prostě akceptovat tak, jak to je a nebránit se.“
„Nebránit se pití?“ Ptá se Emanuela šokovaně.
Jose se Emanuele o svých problémech zatím nesvěřil a něco mu říká, že tak to bude lepší.
„Právě že naopak, neutíkat od reality pitím. Chtěl jsem vyzkoušet, co na tom Crosby vidí, když si tu jabkovici tak pochvaloval.“
„No jo, Crosby. Kdybys věděl, co jsem s ním zažila, když jste byli s Jasmine pryč. Maria José byla raději pořád u mě.“
„A mluvila si o tom s Jasmine?“
„Nene, to je jejich věc.“
Jose nasazuje obdivný výraz.
„Teda ty jsi charakter, takhle držet tajemství.“
„Jenom nechci, aby byla Jasmine nešťastná.“
Emanuela už vypadá o něco spokojeněji, a tak jde Jose do koupelny a poté dolů do jídelny na snídani. Tam už sedí Jasmine s Marií José.
„Crosby ještě spí?“ Ptá se Jose.
„Ne, před hodinou odjel. Prý si musí něco zařídit a vrátí se až zítra.“ Reaguje Jasmine. „Hajzl, určitě už v tom zase lítá.“
Jose chvíli přemýšlí, co říct. Přitom si nandává na talíř míchaná vejce.
„Takže dneska nevařil on?“
„Vařil, udělal nám snídani a odjel, což je ještě podezřelejší.“
„Podezřelejší, hehehe.“ Přidává se Maria José.
Jasmine se k ní culí a hladí ji po hlavě.
„Já myslím, že stejně čekáme kam se posune burza, abychom si potvrdili správnost investiční strategie.. tak navrhuju soustředit se na Crosbyho.“ Povídá Jose.
„Jak to myslíš?“
„Nejlepší by přece bylo, kdyby si ho chytila při činu.“
Jasmine poslouchá s očima dokořán.
„Má přece pořád ještě tu chatku u rybníku, ne?“ Pokračuje Jose.
„Myslíš, že bude tam?“
„A kde jinde?“
Do jídelny mezitím přichází Emanuela. Jasmine se k ní bez mrknutí oka otáčí.
„Emu, že za mě na chvíli pohlídáš Marii? Musím si něco zařídit.“
Emanuela hladí Marii José po hlavě a usmívá se.
„Jasně, my jsme moc dobré kamarádky, viď princezno?“
„Hehehe.“
„Tak pojď, jedem.“ Povídá Jasmine Josemu.
„Snad mě necháš aspoň posnídat, ne?“
–
Crosby právě leží v posteli ve své chatce u rybníku. Je tak rád, že všechno ještě včera večer stihnul. Nanosil pytle s jablky přes střechu do palírny, naházel je do dvou sudů, rozmačkal, zalil vodou, přidal kvasnice a ještě si to večer rozdal s Jasmine.
Jeho záda jsou teď v jednom ohni a vůbec necítí ruce, zvlášť poté, co ještě ráno pro všechny připravil bohatou snídani a zvládl odřídit celých 80 kilometrů až sem. Dvojí život je fyzicky velmi náročný, ale už je tady, na stolku stojí otevřená láhev s jabkovicí, v tašce nůž, chleba a slanina. Co víc takový chlap vlastně potřebuje?
Přikládá tedy hrdlo lahve k nosu, obsah krásně voní. Ale pozor, co se stalo minule, když se vypařil, že si užije trochu zaslouženého volna? Jose s Jasmine přijeli a vyhodili jeho demižón do rybníku.
Jenže kam jinam by se mohl vrtnout, přemýšlí Crosby. Má přece auto!
„A do prdele.“ Pronáší Crosby.
Láhev znovu zavírá, balí věci, do auta nakládá i skládací rybářskou židli se stolkem a odjíždí opodál k pískovcovým skalám.
Venku je krásně, a tam může ona dovolená začít.
–
Jose s Jasmine přijíždějí ke Crosbyho chatce. Je vidět už z dálky, že jsou okenice uzavřené.
„Hmm, tak tady asi nebude.“ Pronáší Jose.
„Které auto v garáži chybělo?“ Ptá se Jasmine.
„Range Rover, samozřejmě.“
„Tak to může být kdekoliv. Ale stejně se podívám, jestli nenajdeme nějakou stopu.“
„Už by si měl konečně pořídit mobil, bylo by to mnohem jednodušší.“
Jasmine se směje.
„A co by s ním dělal?“
„Používal by ho jako přenosný přehrávač.“
Oba se smějí.
Jasmine opatrně našlapává po trávě, aby nezničila případné stopy. Hned naproti dveřím jsou vyjeté koleje, jakoby zde parkovalo auto. Vedle nich je na kameni čerstvý plivanec, tady si Crosby určitě odplivnul. Dále dva důlky, jako od tyče nebo od tyčí. To si určitě naložil svoje rybářské náčiní, možná židli a stolek, přemýšlí Jasmine.
Jde tedy po schodech ke dveřím. Klika není ani trochu zaprášená, schody jsou čerstvě zametené. Když se obouval, musel si na ně sednout, protože hlína z bot je na předposledním schodu, kde je taky oklepával, ale nijak užitečná informace to vlastně není.
„Jose, pojď se podívat, tady se obouval.“ Volá Jasmine.
„No a?“
„Tak, co na to říkáš?“
„Že musel vytáhnout svoje staré rybářské křusky.“
„Vážně, jak to?“
Jose se sklání a zvedá jeden z kamínků.
„To je z bláta u rybníku, navíc pochybuju, že by si po cestě z auta stihl takhle zasvinit obuv.“
„A co to znamená?“
Jose si mne bradu jako Sherlock Holmes.
„Staré boty si vzal, aby vyrazil do přírody. Kde by tady kousek od předměstí asi odjel autem?“
„Támhle vzadu je přece jedna lesní cesta.“
„Hmm, pro Range Rover a my přijeli Audinou. Tak jedem.“
O deset minut později už Jose s Jasmine přijíždějí k pískovcovým skalám, kde si Crosby mezitím postavil malý kemp.
„Docela doufám, že se stihl aspoň trochu napít, když už jsme ho našli tak snadno.“
Oba se smějí.